Americký film Společník (byť příhodnější název pro něj by byl
„Společnice“) je sci-fi thriller, jehož mladá hlavní hrdinka Iris (Sophie
Thatcher) na sebe hned v úvodu prozradí, které dva dny byly
nejšťastnějšími v jejím životě. Prvním byl den, kdy se poprvé setkala se
svým přítelem Joshem (Jack Quaid), a druhý den nastal, když Joshe zabila. Po
tomto vypravěčském prologu však následuje skok zpět a skoro celý děj filmu se
odehrává v době, kdy byl Josh ještě naživu. Dá se nicméně tušit, že příběh
se bude ubírat poněkud nevšedními cestičkami a bude obsahovat všelijaké netušené
zvraty, takže nejlepší způsob, jak film Společník vidět, je nezjišťovat
si o něm dopředu vůbec nic. A pokud možno se nedívat ani na trailer.
 |
| Zdroj fotek: Vertical Entertainment |
Ze začátku totiž snímek působí jako vcelku normální vztahová podívaná o
mladém páru, jenž se vydává na setkání s přáteli v odlehlém domě u
jezera. Majitelem luxusní nemovitosti je svérázný bohatý Rus, jehož přítelkyně
a Joshova kamarádka nemá Iris ráda. Divák pochopitelně tuší, že z toho
vzejde cosi strašlivého (nehledě na to, že Společník je propagován jako
nový film od producentů zdařilého a intenzivního hororu Barbar (2022),
sám ale hororem není, byť obsahuje několik krvavých scén). Pak dojde
k sérii nepředpokládatelných událostí, jejichž pointa je ve filmu
prezentována jako velké překvapení – přitom je ale na ní dosti výrazně
postavena celá marketingová kampaň (včetně jejího vyzrazení v upoutávce).
Zvraty se na sebe začnou vršit v okamžiku odhalení, že Iris je ve skutečnosti robotická partnerka s vyspělou umělou inteligencí, kterou si Josh pronajal od firmy vyvíjející pokročilé technologie (snímek se ostatně odehrává v nepříliš vzdálené budoucnosti, což lze odtušit hned v prvních minutách při pohledu na Joshovo samořiditelné auto). Iris je mimořádně sofistikovaná, po fyzické i emocionální stránce je nerozeznatelná od člověka a sama ani netuší, že je robot. Přitom ji ale lze ovládat hlasovými povely, kdykoli „uspat“ (neboli zapauzovat) a libovolně měnit některé její vzhledové aspekty i osobnostní charakteristiky přes mobilní aplikaci. Samotná zápletka pak sice spočívá v něčem jiném (v improvizovaně překotné realizaci jakéhosi předem naplánovaného zločinu), ale nic z toho není pro film Společník tak signifikantní jako to, že se jeho hlavní hrdinka v průběhu děje dozví, že je ve skutečnosti umělá bytost.
Film se každopádně svým vlastním fikčním světem prakticky nezabývá, neb jde jen o velmi komorní počin s pár lidmi na omezené lokaci jednoho stavení a přilehlého lesa. Nijak se v něm neřeší, jak se změnilo nastavení společnosti, v níž je možné si pronajmout realisticky vyhlížející robotickou dívku a mučit ji u sebe ve sklepě (což patrně není v rozporu s obchodními podmínkami, jak z filmu vyplyne). Společnosti, v níž je běžné mít za životního partnera věrně milující stroj, o němž všichni ostatní vědí, že si jej jeho majitel či majitelka pořídila především coby sexuální trenažer. Nijak se neřeší, jaký dopad mělo na pozici mužů a žen ve skutečných vztazích to, že si lze snadno vybudovat plnohodnotnou citovou vazbu k latexové panence (nebo panákovi). Nedozvíte se technické detaily, jak se robotí společníci dobíjejí, co se v jejich těle děje s jídlem a pitím a co jim zabraňuje se dovtípit, že nejsou opravdovými lidmi.
Nic z toho ale není vyloženě na škodu, neb filmu Společník nejde o rozdmýchávání filozofických a společenských debat. Je to především spotřební žánrová zábava postavená na přibývajících dějových zvratech, která ironizuje na pohled idylické romantické vztahy a satiricko-kriticky reflektuje partnerskou toxicitu a touhu mužů své družky (doslova) vlastnit a ovládat. A která také varuje před možnými riziky robotiky a vyspělé umělé inteligence po vzoru džinů vypuštěných z lahve, před nimiž si musíte dávat pozor, co po nich žádáte, aby vaše přání náhodou nebylo chybně interpretováno a nevymklo se vám z rukou. Na rozdíl od řady jiných technofobních thrillerů vyznívá Společník trochu inteligentněji v tom, že alespoň dělá strašáka z doposud neexistující technologie místo toho, aby démonizoval již existující přístroje typu chytrých domácích spotřebičů nebo létajících dronů.
Scénář filmu nicméně za příliš chytrý označit nelze, neb jeho postavy mnohdy jednají vyloženě hloupě a s přibývajícím časem se dopouštějí čím dál fatálnějších chyb a nepochopitelných činů jen proto, aby se příběh mohl dále vyvíjet, natahovat a nabývat přitom průběžně na komplikovanosti. Napětí se ve filmu téměř nedostavuje, protože na plátně se není moc s kým identifikovat, zájem o postavy se postupně vytrácí a počáteční atmosféru ostražité nejistoty významně ředí přeliv komediálního nadhledu a humorně stylizovaných prvků, jako jsou např. komické stereotypy. A ve chvíli, kdy se Iris naskytne možnost převzít kontrolu sama nad sebou, tak se film drží z hlediska nápaditosti a kreativity povážlivě zkrátka a nijak zvlášť nevyužívá potenciál, který sám nakousl.
Relativní uspokojení ze sledování poměrně zábavného žánrového snímku tudíž
doprovází tušení, že z tak slibného námětu by se dal vytěžit i mnohem
propracovanější, komplexnější a podnětnější film. Autor scénáře a debutující
režisér Drew Hancock se tak sice ukazuje jako zručný řemeslník, jinak je ale
jeho Společník pouze neurážející jednohubkou, která nijak zvlášť výrazný
či dlouhodobý dojem nezanechá.
Žádné komentáře:
Okomentovat