Opice (The Monkey) – Recenze – 60%

Mohlo by se zdát, že americký film Opice je horor. Strašidelný plakát i znepokojující upoutávka lákají na natahovací plyšovou mechanickou opičku, která když zatluče paličkami na buben, tak někdo příšerným způsobem zemře. Oba zdroje zmiňují jména Stephena Kinga, autora hororové literární předlohy, Jamese Wana, producenta jedněch z nejúspěšnějších hororů poslední dekády, a režiséra a scenáristu Osgooda Perkinse, jenž loni způsobil mezi fanoušky žánru rozruch svým atmosférickým thrillerem Longlegs. Film Opice je ale ve skutečnosti hororová černá komedie, v níž absurdně přehnaná a morbidně nápaditá úmrtí některých postav působí naschvál legračně. Krom toho snímek Opice obsahuje komediální gagy a řadu vtipně stylizovaných postav, což trailer vyloženě zamlčuje. 

Zdroj fotek: Bontonfilm

Z Kingovy krátké povídky napsané v 80. letech převzal Osgood Perkins (mimochodem syn Anthonyho Perkinse, jenž hrál záporáka v Hitchcockově Psychu) ústřední mysteriózní nápad se zabijáckou opicí na klíček, několik vybraných motivů a jména některých postav. Příběh ale musel výrazně rozšířit a zaplnit dalšími lidmi a také zásadně navýšil počet obětí. Jeho hrdiny jsou dva kluci – dvojčata – kteří titulní opici objeví ve skříni s předměty, jenž po sobě před časem zanechal jejich otec. Párkrát ji natáhnou a od té doby v jejich okolí začnou přibývat obskurní nehody i pohřby. Dynamika mezi oběma bratry je od začátku postavená na vzájemné nevraživosti. Zhruba po půlhodině se pak děj posouvá o 25 let dopředu, kdy většinu událostí sledujeme z perspektivy jednoho z bratrů (Theo James ve dvojroli), zatímco ten druhý kuje jakýsi plán pomsty.

Jednotlivé mordy (respektive smrtelné nehody) jsou bizarně groteskní a šťavnatě krvavé. Humor pramení z jejich samotného provedení a z kontextu situací, během nichž k nim dojde. Nedoprovází je našponované očekávání jako v Nezvratném osudu, spíš šok a náhlé pobavení obohacené gagem, podobně jako v hororových komediích Mrtvý sníh nebo Tucker & Dale vs. Zlo. V ostatních aspektech jde však o snímek rozporuplný. Pojetí vedlejších komediálních postav je nevyrovnané – některé jsou k popukání, jiné jsou jen divné a prakticky nevtipné. Napětí se ve filmu dostavuje jen sporadicky, skutečně jde mnohem více o komedii než o horor, byť jsou v něm využívány mnohé hororové prvky i vypravěčské postupy. 

Příběh je sám o sobě nicméně velice slabý a de facto je jen slátaný z těch nejběžnějších klišé. Řeší se tu témata bratrského sváru a smíření, pragmatického přístupu ke smrti a truchlení a také problematického vztahu s otci – jeden z hlavních hrdinů se ostatně ve druhé polovině filmu sám snaží sbližovat se svým dospívajícím synem. Všechno to jsou ale jen mnohokrát ohrané, nepříliš zajímavě napsané a nedostatečně poutavé motivy, jenž rozřeďují okolní brutálně ujeté veselí svou nepatřičnou vážností, která u Perkinse k jeho silným stránkám rozhodně nepatří. Film kvůli tomu ve druhé polovině ztrácí tempo, vyprávění se potýká s překotností a s přibývajícím časem se čím dál znatelněji rozpadá. 

Díky oněm kreativně efektním úmrtím (v několika případech skutečně památným) však Opice za podívání stojí, pokud máte silný žaludek a tušíte, že by na vás takový typ humoru pro otrlé mohl fungovat. V takovém případě vám Opice rozvibruje bránici k hlasitému smíchu mockrát. Hororu se ale nedočkáte a bohužel ani příběhu, z nějž by vám mělo v paměti zůstat něco víc než výhružný úsměv titulního opičáka, pár srandovních hlášek a těch několik záměrně prvoplánových krvavých skonů.