Zlatovláska – Recenze – 60%

„Zlatovláska“ je původně kratičká pohádka Karla Jaromíra Erbena, jejíž nejznámější filmovou adaptací byla doposud televizní hudební verze Vlasty Janečkové z roku 1973 se spoustou písniček a s Petrem Štěpánkem a Jorgou Kotrbovou v hlavních rolích, častokrát reprízovaná nejen během vánočních svátků. Novou velkofilmovou adaptaci podle dlouho odkládaného scénáře Lucie Konášové (Anděl Páně) měl původně točit Václav Vorlíček. Poté se však projektu ujal dokumentarista Jan Těšitel, jenž debutoval na ploše celovečerního filmu svým autorským snímkem David v roce 2015. Zlatovláska je nyní jeho druhým filmovým počinem.

Zdroj fotek: Bioscop

Hlavní děj zůstal v nové verzi vesměs stejný. Dobrosrdečný královský panoš Jiřík (Tomáš Weber) navzdory královu zákazu ochutná maso z kouzelného hada a porozumí řeči zvířat. Král (Ján Jackuliak) ho za trest pošle pod hrozbou popravy do světa, aby mu přivedl princeznu se zlatými vlasy. Po dlouhém putování je Jiřík v princeznině dalekém ostrovním království vystaven několika náročným úkolům, s jejichž plněním mu pomohou různá zvířata, aby se mu odvděčila za předchozí laskavost. Jiřík a Zlatovláska (Jasmína Houf, která hrála královskou dceru již loni v katastrofálně špatné Princezně na hrášku) se do sebe zamilují, jenže slib je slib. A ten zněl, že Jiřík dopraví Zlatovlásku svému nelítostnému králi jako nevěstu.

Jednoduchý příběh dotáhly v televizní adaptaci na reprezentativní stopáž dnes již zlidovělé písně, na které nová Zlatovláska zcela rezignovala. I tak má výsledný snímek téměř dvě hodiny, čehož bylo dosaženo četnými úpravami původní látky, do níž přibylo značné množství nových postav a zápletek. Jiříka tak doprovází na jeho pouti za princeznou druhý panoš jménem Štěpán (Marek Lambora), jenž jej od poctivých záměrů opakovaně odrazuje. Kromě Štěpána dělá Jiříkovi společnost i mluvící pes Štístko, jenž svými komentáři typu „Tak to zírám jak veš na pleš!“ obohacuje příběh o podobný typ humoru jako titulní psí hrdina ve filmu Gump – pes, který naučil lidi žít (coby úlitba dětským divákům to ale svou funkci plní celkem dobře a naštěstí ne hloupě). 

Zlatovláska má tři dny před svatbou s jiným snoubencem, bohatým vojevůdcem a císařem (Marián Mitaš), kterého ale pro jeho bezcitnost a krutost za muže nechce. Její královský otec (Petr Štěpánek z televizní Zlatovlásky) však přes naléhání zoufalé princezny svatbu zrušit nehodlá, jelikož císař vyhrožuje válkou. Postava Zlatovlásky je tak sympaticky doplněna o emancipační motiv nesvobody a nutnosti se podřizovat vůli mocnějších mužů. V přítomnosti tolika záporných postav, které Jiříkovi a Zlatovlásce šlapou po štěstí a způsobují komplikace (celkem tři různí vladaři a Štěpán) se Jiřík o to víc jeví jako člověk morálně čistý, čestný a šlechetný, což jsou klíčové charakterové vlastnosti, díky nimž by si měl zasloužit princezninu přízeň a lásku. 

Dalších dílčích změn je tolik, že nedává smysl se pouštět do jejich rozebírání. Patří k nim i všelijaké výplňové vložky, jako jsou tanečky v zahradách nebo závody na koních v městských uličkách, které příběh sice příliš neobohatí, ale aspoň v danou chvíli poskytnou dočasný závan akce nebo pár vizuálně líbivých záběrů, v nichž vyniknou pestré kostýmy, fotogenické scenérie nebo digitální efekty. Vyprávění se jimi ale místy protahuje až přes únosnou mez, jelikož zejména v prostřední třetině děj až příliš dlouho přešlapuje na místě a ztrácí tempo, zatímco dialogy se točí v kruhu. Každý splněný princeznin úkol je tak doprovázen netrpělivým čekáním na zadání úkolu dalšího (a zklamáním z toho, že oproti verzi z roku 1973 nejsou jednotlivé úkoly ani o trochu propracovanější – jeden dokonce naopak zcela odpadl). 

Složitější a zahuštěnější děj s sebou však přináší i jistou nevyrovnanost, kdy Jiříkova nevinná naivita místy hraničí s fatální nedůvtipností, motivace záludného a oportunistického Štěpána se překotně mění ze scény na scénu a Jiříkův smysl pro poctivost kupodivu nijak nepoznamená skutečnost, že jednoho ze svých cílů dosáhne podvodem. Nevyrovnaná je i technická stránka filmu, jehož tvůrci se zjevně snažili pojmout pohádku oproti standardu moderněji a výpravněji, tak jak se to povedlo např. Princezně zakleté v čase (s níž ostatně Zlatovláska sdílí tytéž producenty). 

Kvalita počítačových triků se po vysloveně šokujícím úvodu (ošklivě digitální orel nese v pařátech ošklivě digitálního psa) naštěstí výrazně zlepší, nicméně pachuť z některých post-synchronů (z nichž mnohé přibyly dodatečně i do míst, v nichž patrně žádný dialog původně nebyl) zůstává až do konce filmu. Poměrně nevýrazná a generická je hudba Lukáše Daniela Paříka (zhudebnil i zmíněnou Princeznu zakletou v čase), která jen v jediný krátký okamžik využije známý motiv z televizní Zlatovlásky, a to navíc na dosti náhodném místě filmu. Sporadické zpomalené záběry možná zaskočí, jinak ale kamera Vojtěcha Dvořáka tvoří v kombinaci se zdařilým svícením vcelku oku lahodící obrazy. 

Je pozitivní, že si Zlatovláska jde vlastní cestou vůči současnému publiku a nesnaží se příliš držet ve stopách, které jí vyšlapala padesát let stará adaptace Vlasty Janečkové. Kdo na klasiku nedá dopustit, tomu nová Zlatovláska dopřeje odlišný pohled na tutéž látku, a komu již přijde televizní počin příliš obstarožní, pro toho může být výpravná velkofilmová verze působivější náhradou. Z pohádek posledních let se Zlatovláska řadí i díky slabé konkurenci k těm lepším, leč zařazení do zlatého fondu pohádkového žánru jí příliš předvídat nelze.