Americký horor Nosferatu je předělávkou německého němého snímku Upír
Nosferatu z roku 1922, jenž vznikl na motivy románu Brama Stokera „Dracula“.
Upír Nosferatu se oproti slavnější knižní předloze odlišuje řadou změn –
mimo jiné překřtil hraběte Draculu na hraběte Orloka – a přestože
v následné tahanici o autorská práva mu to nepomohlo, tak se stal zásadním
milníkem hororového žánru v éře němého filmu. Jeho americkou verzi natočil
režisér a scenárista Robert Eggers (Čarodějnice, Maják, Seveřan)
jako velkou poctu milované klasice, jejíž nové filmové zpracování bylo
dlouhodobě jeho vysněným projektem.
 |
| Zdroj fotek: CinemArt |
Do příběhu si Robert Eggers přidal řadu vlastních nápadů i další prvky
převzaté ze Stokerova románu, jeho základní kostra nicméně zůstala beze změny. Mladý
a čerstvě ženatý německý obchodník Thomas (Nicholas Hoult) je vyslán svým
zaměstnavatelem do Transylvánie, aby s tamním hrabětem Orlokem podepsal
smlouvu o koupi německého zchátralého hradu. Ukáže se, že starý hrabě je ve
skutečnosti upír, jenž zatouží po krvi obchodníkovy manželky Ellen (Lily-Rose
Depp). Tu již od dětství sužují děsivé sny a předtuchy, jež ji k setkání
s upírem předurčují.
Z dalších výrazných postav pak stojí za zmínku Thomasův bohatý přítel Friedrich (Aaron Taylor-Johnson), v jehož domácnosti Ellen po dobu manželovy nepřítomnosti přebývá, a svérázný doktor Albin, jenž je k ní později přivolán kvůli jejímu zhoršujícímu se psychickému stavu (toho si s gustem zahrál Willem Dafoe, u nějž je pikantní perličkou, že hrál hraběte Orloka ve filmu Ve stínu upíra z roku 2000, jenž pojednává o fiktivním natáčení původního Upíra Nosferatu). Zajímavostí je i přítomnost řady českých herců a dalších pracovníků (a některých českých lokací), neb film byl natáčen z velké části právě v Česku.
Eggers se každopádně rozhodl jít jinou cestou než režisér Werner Herzog v roce 1979 se svou vlastní předělávkou Nosferatu – Fantom noci a neimitovat vizuální styl německého expresionismu, jímž byl němý Upír Nosferatu výrazně ovlivněn. Namísto toho přejímá spíše styl viktoriánského gotického hororu (silně akcentuje motivy nadpřirozena, nevinné lásky, dávného prokletí i prohlubujícího se šílenství) a na svůj zamilovaný vzor odkazuje skrze citace konkrétních scén či situací a také prostřednictvím hrátek se světlem a stíny, s upírovou siluetou nebo ikonickým stínem jeho hrabivého pařátu s dlouhými prsty. Kromě toho klade důraz především na ponurou atmosféru, na tajemný děs, jenž má evokovat přítomnost zrůdného Orloka, na zasněnou kameru (od Jarina Blashkeho, který nasnímal i všechny jeho předchozí filmy), a na sexuální rozměr příběhu, jenž se de facto točí kolem frustrace z neukojených erotických tužeb.
Rozpaky pak budí velmi pozvolný styl vyprávění, kvůli němuž řada scén bojuje s rozvleklostí (film má dvě a čtvrt hodiny, které si pro svou příběhovou přímočarost, dějovou repetitivnost a dialogovou doslovnost příliš neobhájí). Překážkou jsou Eggersovi též silně rozkolísané (a i jinak problematické) herecké výkony, z nichž v paměti zůstane jedna hystericky teatrální kreace veskrze přehrávající Lily-Rose Depp a Dafoeův legračně poťouchlý okultní profesor, zatímco Nicholas Hoult i všichni ostatní se topí v nevýrazné bezradnosti. Orloka ztvárnil Bill Skarsgård, jemuž umělá maska zakrývá úplně celý obličej včetně očí a na němž víc než cokoli jiného zaujme jeho strašlivě zveličený východoevropský přízvuk (s nímž paradoxně vyslovuje gramaticky správně i dost košatá souvětí a používá komplexní výrazy prozrazující pokročilou slovní zásobu).
Dojem ze sledování čehosi unikátního každopádně u filmu Nosferatu vzniká díky tomu, jak moc je odlišný od jiných snímků, které se dnes běžně točí. Působí mimořádně nemoderně a zaprášeně, což je zřejmě důsledek autorského záměru vyhnout se jakémukoli inovativnímu pojetí a neobrat klasický příběh o jeho dobově zašlou patinu. V barevné paletě převládají různé odstíny šedé a hnědé, film se ale zároveň může pyšnit mnoha podmanivými scenériemi. Oproti předchozím filmům Roberta Eggerse se navzdory pomalému tempu jedná o poměrně divácký a snadno uchopitelný počin nezatěžkaný příliš náročnou symbolikou, který se ale přitom i tak staví do opozice k většině hororů, na něž se v současnosti chodí do kina.
Nosferatu je podívanou pro
fajnšmekry, kteří jej ocení pro jeho staromódní retro styl coby láskyplnou
poctu sto let staré klasice hororového žánru. Leckoho může snadno okouzlit, je
ale potřeba jít mu hodně naproti a rozhodně také nesedne každému. Je to tak
trochu chudokrevná, vybledlá a mrtvolná relikvie – což je rozhodně popis hodný
upíra, ale podřídit tomu i výrazové prostředky a vypravěčské postupy filmového
díla je přece jen poněkud sporné.
Žádné komentáře:
Okomentovat