V dobrém i zlém – Recenze – 40%

Z plakátu českého filmu V dobrém i zlém by se mohlo zdát, že jde o další „poprcávací“ komedii s Jiřím Langmajerem. Ve skutečnosti je snímek předělávkou španělské vztahové konverzační komedie Sentimental z roku 2020, která se již dočkala italské, švýcarské a francouzské verze a nyní tedy i české. Jedná se tudíž o podobnou situaci jako v případě italského filmu Naprostí cizinci z roku 2016, pro nějž též vzniklo velké množství regionálních remaků (včetně českého s názvem Známí neznámí), a to zejména díky popularitě originálu a úspornosti původního komorního scénáře, na jehož realizaci byl potřeba pouze malý štáb, okolo půltuctu herců a natáčecí lokace v podobě jednoho většího bytu.

Zdroj fotek: Continental Film

Konkrétně ve filmu V dobrém i zlém se jedná o byt patřící manželům Anně a Evženovi (Petra Hřebíčková a Jiří Langmajer), kteří do něj pozvou na večeři své sousedy bydlící o patro výš, Lauru a Tomáše (Táňa Pauhofová a Martin Hofmann). Zatímco Anna a Evžen spolu nejsou schopni komunikovat, aniž by se u toho hádali, a jakékoli láskyplné city mezi nimi již dávno vyprchaly, tak Laura a Tomáš se svou vzájemnou přitažlivostí nijak netají, o čemž svědčí i zvuky hlasitého sténání, které Anna s Evženem z patra nad sebou po nocích často slýchají. Když při hovoru dojde na toto téma, tak Tomáš a Laura přiznají, že u sebe doma ve skutečnosti provozují skupinový sex se svými přáteli a že ony zvuky náruživého milování mají tím pádem na svědomí i další lidé. A rovnou nabídnou Anně a Evženovi možnost se připojit, čímž oba manžele výrazně zaskočí.

Než ale na toto téma dojde, tak se interakce obou párů nese především v atmosféře trapného chození okolo horké kaše, nejistého vzájemného oťukávání, křečovitě předstírané servilnosti a přátelskosti, přehnané pohostinnosti, falešné přetvářky a v případě Tomáše (který by sousedy na návštěvu v ideálním případě vůbec nezval) i okázalého sarkasmu. Když pak dojde k průlomu s hromadným sexem a na přednes přijdou i ožehavější témata, tak se konverzační komedie začne postupně proměňovat v téměř terapeutické vztahové drama, v němž větší otevřenost a bezprostřednost přiměje Annu s Evženem naplno si vyříkat své dlouho živené potlačované frustrace a reálně řešit dlouhodobě nefunkční a uvadlé manželství. 

Všechna ta otevřenost a liberálnost je ale pouze předstíraná – dialogy se sice otírají o věci jako sexuální orgie, anální sex, drogy, afrodiziaka nebo voyeurismus, ale všechno to končí pouze u onoho mluvení a ani jeden z párů se za celý film neuchýlí k ničemu za hranou letmého doteku, opatrného objetí nebo spontánního polibku. De facto se jen naplňují obvyklá mainstreamová vztahová schémata a zcela se rezignuje na snahu hledat v této problematice nové směry a opouštět stereotypy. Vrcholem odvážnosti a šťavnatosti je, když spolu Hřebíčková a Langmajer mluví v komediální nadsázce o orgasmech a masturbaci. 

Anna a Evžen se nakonec díky sousedům sice rozhodnou dát svému vyhořelému vztahu druhou šanci, ale aniž by se jej pokusili něčím oživit nebo se odvážili vyzkoušet cokoli nového. Film tak ve skutečnosti vyznívá hodně konzervativně, jelikož nikdy nevybočí z tradiční roviny smýšlení, že monogamní vztah je ten jediný správný, zatímco na všechno odlišné se reaguje jako na cosi nepřirozeného, zvráceného a úchylného. Cílí se tím zjevně na diváky, pro něž je představa skupinového sexu něčím zcela nepochopitelným a kteří se budou smát nahlas, když Martin Hofmann řekne „My už máme tu naši matraci úplně promrdanou.“ 

Co je ale mnohem více na pováženou, je výrazně expresivní až hysterický divadelní projev některých herců, což nelze připsat na vrub ani tolik jim, jako spíš vedení režisérky Marty Ferencové (Příliš osobní známost, Přání k narozeninám), která film natočila. Věc se má tak, že španělská předloha filmu sice skutečně je původně adaptací divadelní hry (čemuž odpovídá lokace jednoho bytu i omezený počet postav), ale herecky je velmi uměřená. V české verzi je divadelní aspekt naopak výrazně zdůrazněn tezovitými výkřiky a přeháněnými obličejovými grimasami. 

Výsledek je ten, že ani jedna z postav nepůsobí přirozeně a jejich interakce vyznívá silně nerealisticky. Všichni deklamují jak v divadelní frašce a mění své chování ze scény na scénu. Na scénáři se toho přitom zjevně moc měnit nemuselo, jelikož film vesměs kopíruje původní španělský snímek prakticky scénu po scéně a dialog po dialogu (a jen občas přidává něco vlastního, třeba starého psa nebo nevyužitou vedlejší postavu dospívající dcery Anny a Evžena, která tápe v hledání vlastní identity). Jasně patrná je však snaha učinit film celkově humornějším (možná proto ta herecky přepjatá stylizace) a dodat do něj více vtipu. Takto přidané gagy (rána míčem do hlavy, psem počůraná mrkev…) ale typicky postrádají pointu a jakoukoli dramaturgickou dohru. 

Zdařilé technické aspekty, jako je střih, make-up, nebo práce s interiérem či svícením pak těžko zachrání konverzační film, který by měl stát na dialozích a na hereckých výkonech. Platí přitom, že u některých situací, slovních vtipů nebo hereckých kreací se zasmát dá, leč přesto se nelze zbavit dojmu, že kvality oceňovaného originálu spočívaly v něčem jiném.