Konkláve – Recenze – 80%

Papež je mrtev. Do Vatikánu se sjíždějí kardinálové z celého světa, aby v nadcházejícím konkláve zvolili z vlastních řad papeže nového. Za tím účelem jsou odříznuti od světa, aby jejich rozhodnutí nemohly ovlivnit žádné vnější vlivy. Jejich jediným působištěm je Sixtinská kaple, kde volby probíhají, a společné ubytovací prostory, kde nemají přístup k internetu ani k tištěným novinám.

Úkol řídit konkláve připadl na kardinála Lawrence (Ralph Fiennes), jemuž papež před časem zamítl žádost o rezignaci na pozici kardinála-děkana. Řádný průběh volby se pro něj i tak stane prioritou. Postupně se k němu však začnou dostávat různá papežova tajemství i kompromitující informace o některých favorizovaných adeptech na nového papeže, které jej postaví před celou řadu složitých dilemat.

© Focus Features

Britsko-americký snímek Konkláve natočil původem švýcarský režisér Edward Berger, jenž sklidil výrazný úspěch se svou novou adaptací Remarqueovy literární klasiky Na západní frontě klid, jež proměnila v roce 2023 čtyři ze svých devíti oscarových nominací, a to včetně ceny za Nejlepší neanglicky mluvený film. Nyní Berger sáhl pro změnu po románu britského spisovatele Roberta Harrise (autora knižních předloh k Polanského filmům Žaluji a Muž ve stínu). Tu převedl do podoby filmového scénáře scenárista Peter Straughan, jenž má s knižními adaptacemi bohaté zkušenosti (viz filmy Stehlík, Sněhulák nebo Jeden musí z kola ven). V rukách zručných filmařů je Konkláve podmanivým a vtahujícím thrillerem se zápletkou téměř detektivních parametrů, obohacenou o osobní drama člověka, který se potýká s nedávnou smrtí blízké osoby, s těžkostí úkolu, jenž mu byl přidělen, a s vlastní krizí víry v nejistou budoucnost církevní instituce.

Z detektivních románů Konkláve přebírá situaci, kdy se mnoho postav ocitne izolovaných v jedné lokaci a hlavní protagonista postupně rozplétá klubko lží, manipulací a skrývaných tajemství, které mu nakonec umožní složit si o případu celý obrázek. Jen namísto vraždy se tu řeší, kdo si zaslouží či nezaslouží stát se jedním z nejslavnějších lidí planety. Mnoho vážných kandidátů by bylo kontroverzní volbou samo o sobě, často pro své neskrývané názory, a odhalování všelijakých skandálů celou záležitost ještě více komplikuje. Obecně ale mezi kardinály převládá debata o správnosti mocenských ambicí („moc si zaslouží mít ti, kteří o ni neusilují“) a o směřování církve k extrémním protipólům tvořeným silně liberálním a otevřeným přístupem na jedné straně a naopak zpátečnickým tradičním konzervatismem na straně druhé. Do toho pak vstupují ožehavá témata současnosti, jako je multikulturalismus, postavení žen ve společnosti, genderová identita nebo islámský terorismus.

© Focus Features

Významnost a majestátnost církve a jejích tisíciletých tradic snímek reflektuje tím, s jakou pozorností zachycuje postupy obřadů, s nimiž je volba nového papeže spojena. Ceremoniály svázané přísnými pravidly doplňují v detailu snímané předměty, jako jsou hábity, čepce, boty, pečetě nebo nit na navlékání hlasovacích lístků. Podlé taktiky i hříchy v minulosti leckterých kardinálů a další kostlivce ve skříních by přitom snímek snadno mohl využít naopak ke kritice církve a jejích o moc bojujících představitelů, touto cestou se ale rozhodně nevydává.

I církevní hodnostáři, byť adepti na pozici papeže, jsou ve filmu navzdory noblesnímu vzezření a honosné garderobě v konečném důsledku stále jen obyčejní lidé, kteří stejně jako mnozí ostatní chybují, podléhají svým tužbám a snaží se prosadit svůj světonázor tím víc, čím jistěji jsou přesvědčeni o své pravdě. Proto před nimi kardinál Lawrence ve svém proslovu před zahájením konkláve mluví o jistotě jako o zdroji společenského rozkolu a naopak pochybnost vyzdvihuje jako nutnou esenci pro podstatu jakékoli víry. Ani on, neustále přemítající nad správností vlastního počínání, však ve filmu neplatí za vzor či morální kompas.

© Focus Features

Ralph Fiennes je coby kardinál Lawrence vynikající. Jeho dokonale přesvědčivý výkon plný jemných emocí a nuancí patří k těm, které dokáží přimět i k slzám dojetí, a v hercově kariéře se řadí k nejpamátnějším. Zdatně mu ve vedlejších rolích sekundují kolegové jako Stanley Tucci, Isabella Rossellini nebo John Lithgow. Oporou je jim soustředěná režie i silnými dialogy vybavený scénář, který netrpí na černobílé postavy a chytře splétá řadu komplexních témat. Edward Berger po rozmáchlém válečném dramatu zvolil mnohem komornější námět s omezeným množstvím lokací, ten ale paradoxně dává lépe vyniknout jeho vypravěčským schopnostem. Konkláve je vypravěčsky sevřenější, čistší, zdařile pracuje s atmosférou postupného odhalování mystérií a vypomáhá si vyloženě thrillerově intenzivní a vypjatou hudbou (od Volkera Bertelmanna, který získal Oscara právě za Bergerovo Na západní frontě klid).

Je to až s podivem, že na téma volby nového papeže vznikl film, který je tak poutavý (a díky Ralphu Fiennesovi místy až strhující) a má co říct nejen k pozici církve v současném světě, ale i k dalším aspektům dnešní společnosti. V delegování určitých myšlenek sice není zrovna dvakrát subtilní, svá poselství sděluje doslovně a v závěrečném dění přimotává ještě jedno téma příliš násilně a i tak trochu nadbytečně, ale to nic nemění na tom, že jde o pozoruhodný snímek, jenž by snadno mohl aspirovat na mnohá filmová ocenění.