V tomto textu si můžete přečíst dojmy z prvních deseti
filmů, které jsem viděl na mezinárodním festivalu žánrových filmů ve španělském
Sitges. Následovat budou ještě další texty, celkem tu mám v plánu vidět přes
třicet snímků všeho druhu.
Desert Road – Až
překvapivě spletitá americká nezávislá mind-twisting hříčka o studentce zaseklé
v časové smyčce u benzinky uprostřed pouště. Je to zábavné, chytré, vtahující,
dobře zahrané, plné nápadů, a když už nad příběhem vršícím podivnosti lámete
hůl, protože neočekáváte racionální vysvětlení, tak vás rozuzlení uzemní tím,
jak elegantně v něm do sebe všechno zapadne. Několik scenáristických berliček
by se našlo, ale z hlediska struktury vyprávění jde o skvěle vybudovanou
konstrukci, jíž režie (talentované debutantky) dopřává solidní atmosféru,
stupňuje divákovu zvědavost, a dokonce na několika místech velmi umně pracuje s
napětím. (70 %)
Nightbitch – Americká
feel-good komedie o radostech a strastech
rodičovství, jejíž hlavní hrdinka se snaží vybalancovat mateřství se svým
soukromým životem, aby coby svého času umělkyně nezačala jako máma v domácnosti
na plný úvazek přicházet o vlastní identitu a kreativní ambice. Každopádně
navzdory upoutávce opravdu nečekejte horor o tom, jak se z jedné ženy stává pod
vlivem mateřských instinktů a znenadání probuzených zvířecích pudů divoká psí
šelma. Tělesných proměn je v celém filmu asi šest minut a všechny se odehrávají
v její hlavě. Zvířecí metafory a náznaky body hororu převzaté patrně z knižní
předlohy (v lepším případě nahodilé, v horším případě křečovité) paradoxně
vůbec nejsou potřeba k tomu, aby snímek obstál jako oslava maminek včetně
jejich bolesti, trpělivosti a sebeobětování, která zároveň ukazuje stinné
stránky starání se o dítě a stejně tak i pocity vlastního zklamání, selhání,
pochybností nebo nedostatku uznání (což z filmu činí ideální, skoro až
terapeutickou podívanou pro novopečené rodiče). Vypravěčsky má film své mouchy,
vypomáhá si častými stereotypy i doslovnými promluvami a ten transformační
zvířecí motiv z něj tak trochu divně trčí, ale jeho dialogy jsou leckdy trefné
a Amy Adams, která se do své náročné a emocionálně pestré hlavní role položila
se vším všudy, je naprosto vynikající. (60 %)
Terrifier 3 – Třetí
díl americké hororové série o vraždícím klaunovi, který se nyní vrací do života
přeživších postav z minulého dílu během vánočních svátků. Vyznavači brutálních gore splatterů si ty krvavé
černohumorné orgie jistě užijí, ale všechny ostatní složky jsou spíš slabinou,
jako film to moc nefunguje. Pominu absenci jakéhokoli příběhu, vypravěčskou
nesoudržnost a nahodile vyznívající pokusy o prohloubení nepříliš koherentní
mytologie, protože kdo na to půjde, tak tohle nebude řešit a bude se těšit
čistě na tu over-the-top řezničinu. Jenže ono je jí celkem okolo dvaceti minut
a je roztroušená v dalších sto minutách otravného dialogového balastu, v němž
se zdlouhavě a nudně neřeší nic jiného než traumata hlavních hrdinů a utužování
sesterského pouta. Pokud bylo záměrem docílit toho, aby divák díky tomu s
postavami více soucítil a přilnul k nim, tak se to bohužel míjí účinkem.
Kdykoli psychopatický klaun Art zmizí z plátna, tak filmu zásadně padá řetěz.
Samotné gore pasáže jsou efektní dost a mají šťávu (úvodní prolog dokonce
úspěšně buduje napětí), ale subjektivně nic svou krutostí a odpudivostí
nepřekonalo scénu z dívčí ložnice z druhého dílu. (40 %)
Un cuento de pescadores (A Fisherman´s
Tale) – Soustředěně a úsporně režírovaná,
silně atmosférická, vizuálně působivá, solidně zahraná a pomalu prohořívající
směs paralelně vyprávěných příběhů zasazených do jedné chudé vesnice u jezera
opředeného děsivými legendami. Těkavé vyprávění čerpá z neotřelých rybářských
báchorek a z podivuhodného mexického kmenového folkloru, díky čemuž zvládá
neustále překvapovat neokoukanými nápady a svěžími hororovými prvky, včetně
několika efektních okamžiků šoku nebo leknutí. V závěrečné třetině děj kvůli
matoucímu nakládání s postavami ztrácí na přehlednosti a místy by mu prospěla
lepší návaznost jednotlivých událostí. Jinak jde ale o velmi osobitý mexický film,
který vyniká svou jinakostí. (70 %)
Ick – Mírně nadprůměrná americká středoškolská hororová komedie,
která na začátku navnadí svižným vyprávěním a hbitým střihem, ale pak se v
příběhu o parazitické hmotě pohlcující americké maloměsto až příliš položí do
otravně patetické linie o učiteli, jenž zjišťuje, že jedna z jeho studentek je
možná jeho dcera, a tak se ji snaží chránit a udílet jí nevyžádané rodičovské
rady. Nadsázka a vážnost nejsou moc dobře vyvážené, postavy jsou jednorozměrné
a počítačové triky ošklivé. Má to ale spád a dostatek akce. Humor kolísavé
kvality zabírá zejména tehdy, když si střílí z politicky korektních trendů.
Titulní mimozemsky působící parazit, který dlouhá léta pomalu promořoval město
a tvářil se neškodně, takže si na něj lidé zvykli a přizpůsobili se mu, ale pak
zdivočel a začal prorůstat i lidmi, má záměrně nejasný až abstraktní původ,
takže si na něj můžete metaforicky navěsit libovolnou interpretaci. Lehce
stravitelná odlehčená jednohubka. (60 %)
Escape from the 21th Century – Čínská
akční sci-fi komedie o třech kamarádech ze střední školy, kteří jednoho dne
přijdou ke schopnosti skákat v čase o dvacet let dopředu a zpátky. Hravě a
nápaditě režírovaná směs Všechno, všude, najednou a Scott Pilgrim proti
zbytku světa, ale ještě chaotičtější a našlapanější. Příběh je skoro až
dadaistický, protkaný vším možným od sci-fi o cestování v čase a teenagerských
komedií po akční videohry a anime. Smysluplně rozebrat děj o třech mladících
objevujících těžkosti života dospělých a zaplétajících se do světa mafiánů,
kteří obchodují s lidskými těly a touží po ovládnutí světa, kvůli frenetické
překotnosti maniakálního vyprávění v podstatě nelze. Střídání různých
stylistických postupů je stejně kvapné jako změny obrazového formátu. Řešit
logiku v pravidlech fikčního světa, v návaznosti příčin a následků nebo
problematice cestování v čase je bezpředmětné. Po půl hodině už je divák
smyslově přehlcen, ale i tak je to zábava konzistentní, i když postupem času
kvůli intenzitě tempa a množství řešených témat a motivů až ubíjející. (60 %)
Stepní vlk (Steppenwolf) – Kazachstánský thriller o muži, jenž se zaváže pomoct
bezmocné ženě najít jejího uneseného synka. Nekompromisní a syrová kritika poměrů v zemi zpracovaná ve formě hodně cynické a nihilistické neo-westernové
odysey napříč pustou dystopickou krajinou, v níž neexistuje už nic než jen
bezpráví a násilí. Částečně depresivní drama o hledání dítěte napříč devíti
kruhy pekla v kazašských stepích, částečně mrazivý thriller o pomstě protkaný
záblesky černočerného humoru. Natočené je to ale rukou režijního mistra, který
si umí vyhrát s jemnou symbolikou, se svébytnou charakterizací postav, s
táhlými záběry, ponurou atmosférou a promyšlenými kamerovými kompozicemi. (70
%)
Bookworm – Hřejivá
novozélandská rodinná dobrodružná komedie o
jedenáctileté sečtělé holce, která se vydává na výlet do divočiny v doprovodu
svého podivínského otce, kterého donedávna nikdy neviděla. Ona se pokouší
splnit výzvu o natočení skutečné divoké šelmy, aby dostala mámu z obtížné
finanční situace, a on se snaží být jí v krizové situaci oporou a vzorným
rodičem. Příběh o sbližování otce a dcery se vyvíjí podle očekávatelného
schématu, byť pár překvapení by se přece jen našlo. Prvním je náhlá změna zápletky
uprostřed filmu a druhým jsou situace, v nichž jde scénář ohledně budování
napětí a strachu o hrdiny trochu dál, než je na současnou dětskou produkci
obvyklé. Elijah Wood je jako nejistý otec a trochu trapný kouzelník roztomilý a
jeho filmová dcera Nell Fisher je dobrá dětská herečka, byť její postava
domýšlivé a sarkastické rozumbrady až příliš často balancuje na hraně
otravnosti. Příroda krásná, ale u novozélandského filmu by bylo spíš s podivem,
kdyby krásná nebyla. (60 %)
Sister Midnight – Roztomile hravá surrealistická indická komedie, postupem
času více propadající do magického realismu, která se odehrává na okraji
chudinské čtvrti Bombaje. Trampoty hlavní hrdinky, frustrované v předem
dohodnutém manželství s neschopným mužem v malém špinavém příbytku s tenkými
zdmi a spoustou sousedů zaujmou humorem s vážnou tváří a situační komikou. Děj
se pozvolna stává bizarnějším a ujetějším, když do hry začnou vstupovat okultní
a lehounce hororové motivy. Zábavné situace ale variují víceméně ta samá
témata, příběhově se snímek vyvíjí jen málo a po určité době mu zásadně dojde
dech. Ústřední pár k uzoufání nekompatibilních a rozpačitě interagujících
manželů je každopádně vynikající. (60 %)
Rich Flu – Napůl společenská alegorie a napůl dramatický thriller se
skvělým námětem – světem se začne šířit blíže nespecifikovaná choroba, která
zabíjí lidi podle jejich socioekonomického statusu. Takže první umírají ti
nejbohatší a nejmocnější a pomyslná laťka, kdo všechno už patří k ohrožené
elitě a kdo zatím ještě ne, se neustále snižuje. Výsledná realizace ale nejde o
moc dál než za úvodní premisu, a navíc je strašlivě prostoduchá a povrchní, jak
v prezentovaných myšlenkách, tak co do ztvárnění změn ve společnosti, která
reaguje na přítomnost prazvláštní nákazy. Hypotetická epizoda Black Mirror na
totéž téma by pravděpodobně dokázala na mnohem kratší ploše sofistikovaněji a
věrohodněji představit svět, v němž jsou boháči nuceni zbavovat se svého majetku,
pokud si chtějí zachránit život. Problematickou volbou je i vyprávění příběhu z
perspektivy ženy patřící právě mezi nejbohatších deset tisíc, s níž by měli
diváci navzdory její hrabivosti, povýšenosti a pokrytectví sympatizovat.
Pozitivem je svižné tempo vyprávění a několik hereckých výkonů. (40 %)
Žádné komentáře:
Okomentovat