Na mezinárodním festivalu žánrových
filmů ve španělském Sitges jsem letos viděl 35 filmů a ke třiceti z nich jsem
napsal své mini-recenze. O prvních dvaceti jsem již dříve referoval v předchozích
dvou textech (zde a tady). Nyní naposledy rekapituluji své dojmy z dalších
deseti filmů.
Super/Man: The Christopher Reeve Story – Dokument
mapující příběh známého herce rekapituluje jeho kariéru (včetně divadelních
začátků), soukromý život i činnost během let, které strávil ochrnutý. Četné
filmové ukázky a dobové materiály doplňují výpovědi Reevesových potomků a
dalších členů rodiny či hereckých kolegů a kolegyň a bohaté video záznamy z
domácího rodinného archivu. Snímek pochopitelně vytváří paralelu mezi křehkostí
lidského života a nezranitelností Supermana, jenž se stal hercovou nejslavnější
rolí. Nejsou ale opomíjeny ani některé okamžiky v Reeveově životě, za které si
vysloužil kritiku, není to jen oslavný portrét. Řadu věcí jsem se z filmu
dozvěděl poprvé. Některé záběry nebo události jsou dojemné, aniž by sklouzávaly
k emocionálnímu vyděračství (Reeveův návrat během oscarového ceremoniálu nebo
řeč Robina Williamse na jeho pohřbu). Závěr je tragicky zdrcující. Především se
ale jedná o dokument o člověku, který se navzdory závažnému zranění odmítl
vzdát a neschopen pohybu se rozhodl bojovat (s vydatnou pomocí své ženy, přátel
a dalších) nejen sám za sebe, ale i za ostatní pacienty postižené motorickou
paralýzou. (80 %)
El llanto – Netradičně
strukturovaný a nelineárně vyprávěný španělský horor, postupně rozvíjený skrze
několik za sebou řazených příběhů mladých hrdinek, jejichž životy jsou úzce
provázané tím, že se jim zjevuje tentýž vraždící přízrak. V centru dění však
nestojí pátrání po původu dotěrného ducha nebo snaha o jeho vypuzení, nýbrž
osobní dramata ženských postav. Film vyniká různorodostí témat (adopce,
truchlení, flirtování, paranoia, voyeurismus...) i stylistických postupů, které
v jednotlivých segmentech využívá – v jednom často těží z displejů moderních
přístrojů, notebooků nebo mobilních telefonů, v jiném zas užívá zrnité záběry
pořízené lacinou ruční kamerou. Navzdory střídání letopočtů či zeměpisné šířky
doprovází všechny hrdinky tentýž způsob snímání i pozvolné stupňování napětí a
očekávání, přičemž každá dějová linie vrcholí zvlášť. Herecky přesvědčivý a
režijně zdařilý počin, jemuž by místy prospělo svižnější tempo a okleštění
některých nepříliš přínosných odboček. (70 %)
Dead Talents Society (Gui cai zhi dao) – Nápaditý
tchajwanský komediální náhled do života duchů, kteří se předhání ve strašení,
mají k tomu vlastní reality show i talk show a jejich největším úspěchem je
vyděsit nějakého influencera, nechat se jím natočit na mobil a pak se stát
virálním hitem na internetu. Pokud se vyznáte v japonských duchařských
hororech, tak tím lépe – tvůrci jsou zjevně fanoušci žánru a umějí jej
naplňovat i si z něj vtipně utahovat. Je nesmírně zábavné objevovat pravidla,
jimiž se svět duchů řídí, a také jak vypadá jejich náplň práce – musejí mít pro
strašení licenci, aby se mohli zjevovat, mají maskéra i kostymérku,
marketingového agenta, dubléry a celý tým, který dělá doprovodné efekty, jako
je otevírání vrzajících dveří, převracení židlí nebo vytahávání knížek z
knihovny. Nejzábavnější jsou pochopitelně strašící pasáže, které sledujeme jak
z perspektivy obyčejných lidí, kteří jsou strašeni, tak z pohledu "ze
zákulisí". Jen je škoda, že hlavní příběh je tuctové klišovité schéma o
zakřiknuté a nesmělé hlavní hrdince (byť jde o ducha), která navzdory
nedostatku talentu či jakýchkoli schopností nakonec přijde k úspěchu, slávě,
novým přátelům i vyššímu sebevědomí. (70 %)
2073 – Snímek renomovaného
britského dokumentaristy Asifa Kapadii (Senna, Amy, Diego
Maradona) je napůl dokumentem, sestříhaným ze zpravodajských materiálů
informujících o různých palčivých problémech posledních dekád, a napůl hraným
dramatem odehrávajícím se v dystopickém San Franciscu v roce 2073. Archivní
záběry rekapitulují všelijaké přírodní katastrofy, terorismus, diktátorské
režimy, socioekonomické problémy, dezinformace šířené sociálními sítěmi či
potenciální nebezpečí vzestupu umělé inteligence. Jsou sestříhané svižně a
doprovázené vtahujícím komentářem. Fikční sci-fi pasáže jsou ale spíš rušivé,
pomalé a nezáživné. Ve světě, kde přestala existovat svoboda, prochází jakási
žena zdevastovaným městem a obstarává pro malou komunitu odbojářů předměty ze
smetiště. Apelativní rozměr snímku je jasný, nesnaží se vybízet k něčemu
konkrétnímu, spíš jen nabádá, abychom nebyli slepí k věcem, které se ve světě
dějí. Hrané vsuvky jej však rozřeďují, předkládané myšlenky tudíž musí
zjednodušovat a často se uchyluje i k zobecňujícím prázdným frázím. (60 %)
Cloud (Kuraudo) – Pozvolně
vyprávěný japonský thriller o morálně pochybném překupníkovi zboží na
internetu, kolem nějž se začne utahovat nebezpečná smyčka, když je jeho
anonymita prolomena a vyhledají jej nepřátelé, jimž v minulosti ukřivdil.
Snímek působí po většinu času realisticky, přičemž postupně, umírněně, bez
hudby a bez efektních atrakcí (až do home-invasion pasáže) stupňuje tenzi
situací, v nichž se hlavní hrdina ocitá. Závěrečné dění vrcholící přestřelkou
je ale kvůli náhlým zvratům přítomným v jednání postav jak z jiného filmu, byť
tón ani pomalé tempo se tím nezmění. Soustředěně režírovaná, leč nepříliš
vzrušivá žánrovka. (60 %)
Jimmy & Stiggs – Takhle
nějak bych si představoval filmovou adaptaci počítačové hry Doom. Izolovaný
spletitý prostor, jehož hrdinové se probíjejí blíž a blíž peklu. V tomto
případě jde o lokaci jednoho bytu, v němž svérázný hororový režisér a jeho
parťák kreativními způsoby likvidují jednoho mimozemšťana za druhým, zatímco u
toho vykřikují vulgární nadávky, vzájemně se podezírají a perou do sebe drogy i
alkohol v nadstandardních dávkách, což je často snímáno z perspektivy první
osoby. Ze řetězu utržená šílenost, která ale disponuje zjevnými scenáristickými
a režijními kvalitami. Film má promyšlenou vypravěčskou strukturu, netriviálně
vtipné dialogy, proměnami procházející vztah obou protagonistů, padnoucí hudbu
i spoustu tvůrčí energie, hravosti a nápaditosti, s níž přistupuje k násilným
scénám. Díky všudypřítomným neonům, fosforeskujícím barvičkám a praktickým
efektům snímek evokuje to nejlepší ze splatter hororů z 80. a počátku 90. let.
Zábavnější a divočejší jatka aby člověk pohledal. (80
%)
Pozor! Krmení dětí zakázáno (Please Don´t
Feed the Children) – Nevěrohodně vystavěný americký thriller/horor
(který natočila dcera Stevena Spielberga Destry Allyn Spielberg) o špatně
vybudovaném fikčním světě, v němž řádí kanibalský virus – což je ale po 98 %
stopáže ignorováno a většina děje je o tom, jak skupina nezletilých (a herecky
ne zcela přesvědčivých) hrdinů dlí v zajetí psychopatické ženy, která přišla o
dceru a zoufale hledá náhradu. Polopatické dialogy bohužel působí též dojmem,
jako kdyby je napsaly náctileté děti, a čím víc se nad příběhem zamýšlíte, tím
méně smyslu dává. Natočené to přitom po technické stránce není špatně a pár
napínavých nebo krvavých scén fanoušky žánru potěší, ale jinak je to hodně
polovičatá, repetitivní, nepříliš plynulá a po všech stránkách hodně jednoduchá
podívaná plná klišé. (40 %)
Fréwaka – Pečovatelka
se vydává do domu staré blouznící ženy a postupně podléhá vlastním bludům a
představám vycházejícím z jakéhosi rodového prokletí, traumatu z dětství a
problematického vztahu k vlastní matce. Folklorní irský horor účinně využívá
tradiční propriety (rituální předměty a náboženské ornamenty, rurální prostředí
irského venkova, starý dům s půdou a tajuplným sklepem schovaným za rudými
dveřmi, které stráží podkova a sedmero hřebíků) a díky práci s charaktery hrdinek
a jejich hereckými protagonistkami umně probouzí v divákovi zájem o postavy,
leč zároveň je protkán složitou symbolikou, kterou není snadné rozplést a
vhodně interpretovat. Osudovost i psychologická hloubka příběhu se tím pádem
ztrácí v nejasném vyznění a místy i v matoucích vztazích mezi postavami. (60 %)
Mr. K – Obyčejný muž (nevýrazný kouzelnický eskamotér) se ubytuje
před jedním ze svých vystoupení na jednu noc v hotelu, odkud se mu ale druhý
den nepodaří odejít. Nejprve není schopen najít východ kvůli spletitým chodbám
a pak mu začnou v realizaci úniku bránit i další návštěvníci, hotelový personál
i hotel samotný, jenž sám o sobě funguje jako živoucí organismus.
Surrealistický a kafkovsky absurdní příběh reflektuje podstatu lidské
existence, kdy všichni jsme v podstatě zajatci určitých schémat, rutinních činností
a pravidel, z nichž nedokážeme uniknout. Hotel v tomto ohledu plní metaforu
světa, v němž se vyskytují různé stupně společenské hierarchie od pracovní
třídy po smetánku, potažmo planety, která se postupně rozpadá/regeneruje a s
narůstajícím počtem lidí na ní začíná docházet místo a přibývají škody. Dějově
to ale k ničemu konkrétnímu nespěje a snímek jen pozvolna vrší divné situace a
repetitivně opakuje setkávání hlavního hrdiny s bizarními postavičkami, které
hotel obývají. Postupem času pak přibývají i další alegorické výjevy, jejichž
význam je nejasný, a finále vyvrcholí vyloženě abstraktním metafyzickým
blábolem. Za zmínku ale stojí působivá scénografie hotelových interiérů a
vhodně obsazený Crispin Glover v hlavní roli. (60 %)
Chainsaws Were Singing (Mootorsaed laulsid) – Hodně ujetá estonská romantická muzikálová komedie, v níž figuruje dvojice mladíků, dívka v nesnázích a rodinka kanibalských vrahů, která tu dívku unese (romantické schéma o záchraně milované je tudíž obohaceno silně nadsazeným brutálním násilím, v rámci nějž spousta vedlejších postav skončí rozřezána motorovou pilou nebo jinak krvavě zabita a bere se to za všech okolností jako humor). Snímek působí jako laciný rozverný počin několika nadšenců, který se však zařazení mezi filmy amatérské vzpírá poměrně vysokými komediálními kvalitami. Ty plynou především ze stylizovaných výkonů jednotlivých protagonistů (z nichž někteří mají nepopiratelný komediální talent), z humorných dialogů, bláznivých situačních gagů i vtipných písňových textů (zvlášť, když si chytře utahují z nejrůznějších stereotypů), ze solidní práce s praktickými efekty a střihem a také z celkové tvůrčí nápaditosti a filmařské vynalézavé hravosti (takový mix Vesmírných kanibalů, Monty Pythonů, Texaského masakru motorovou pilou a Kanibal! Muzikálu). Některé sekvence mají díky své kreativní odpoutanosti a herecké spontánnosti nezanedbatelný kultovní potenciál. Problém je v tom, že dvouhodinovou stopáž film v žádném případě neutáhne, přičemž mu už po první půlhodině (která je k popukání) znatelně spadne řetěz. Tohle mělo mít ideálně hodinu dvacet, takhle je příběh i humor zbytečně ředěn nadbytečnými zdlouhavými odbočkami a bohužel i řadou hluchých nevtipných míst. (60 %)
Žádné komentáře:
Okomentovat