Stránky

10. 10. 2024

Mezinárodní filmový festival Sitges 2024 – švýcarská švadlena a belgický zámečník v nesnázích a další

V tomto textu si můžete přečíst dojmy z dalších deseti filmů, které jsem viděl na mezinárodním festivalu žánrových filmů ve španělském Sitges. Již jsem publikoval text s dojmy z prvních deseti filmů a následovat by měl ještě jeden.

Sitges 2024

Night Call (La Nuit se traîne) – Energický a svižný belgický thriller na téma "nevinný hlavní hrdina se nechtěně dostane do průseru, situace se s přibývajícím časem jenom zhoršuje a on prožije pekelnou noc plnou riskantních okamžiků, aby si zachránil život". V tomto případě se mladý černošský zámečník stane obětí podvodu, když omylem napomůže k vykradení jednoho bytu a přivolá tak na sebe hněv mafiánů, kterým najednou schází milion euro v hotovosti. To vše na pozadí Black Lives Matter protestů v centru Bruselu. Natočené je to dynamickým a vtahujícím způsobem, děj sází na vyhrocené momenty a náhlé zvraty, byť v některých scénách scénář záměrně volí kvůli dramatickému efektu složitější řešení, než by bylo nutně třeba. Práci s napětím napomáhá i typově přesné herecké obsazení a adekvátně vystrašený/odhodlaný herecký výkon protagonisty hlavní role. (80 %)

Strange Darling – Chlap s puškou pronásleduje zakrvavenou prchající ženu. Co této situaci předcházelo, byste ale asi neuhodli. A co se stane potom, asi také ne. Ďábelsky znepokojivý americký thriller je rozdělený do šesti kapitol (a epilogu), které jsou promíchány v nechronologickém pořadí. Nelineární vyprávění ale není jen gimmick, má svůj jasný účel – především podrývá divákovo očekávání a překvapuje ho zvraty a změnami perspektivy a obohacováním předešlého dění o širší kontext, který mění vyznění některých předchozích scén. Chytře zakomponovaný je i motiv genderových stereotypů a předsudků. Atraktivní, výrazný, sofistikovaný, skvěle režírovaný i napsaný a výborně zahraný příspěvek do žánru thrillerů o řádění sériových vrahů (nejspíš neinspirovaný žádným reálným předobrazem, byť úvodní titulky tvrdí opak). (80 %)

Sew Torn – Švýcarská komediální variace na Lola běží o život s mladou švadlenou, která používá jehly a nitě velmi neotřelými a kreativními způsoby. A omylem se přimotá do situace, v níž může skončit mrtvá, nebo s kufrem plným peněz. Debutující režisér rozpracoval originální nápad ze svého kraťasu do celovečerního filmu a obohatil jej o strukturu vyprávění variující několik možných vývojů příběhu v závislosti na různých rozhodnutích hlavní hrdinky. Střihové montáže zaměřené na švadlenčinu rukodělnou práci, následované exekucí jejích vynalézavých plánů, jsou na filmu tím nejlepším a nejzábavnějším, zatímco její slovní interakce s protivníky nebo snaha se vyrovnat se ztrátou matky příliš neoslní. Body navíc ale snímek nabírá na legračních vedlejších postavičkách (naštvaná nevěsta, obstarožní policistka, děda s dekou) a na spoustě roztomilých detailů souvisejících často právě s motivem šití a vyšívání. (70 %)

100 Yards – Čínské historické martial arts drama stojící na bojových scénách, kterých je ve filmu naštěstí hodně, a navíc jsou dlouhé, nápadité a rozmanité, jak z hlediska střídajících se prostředí, tak co do různorodosti zúčastněných bojovníků (a bojovnic) či používání všelijakých netradičních zbraní (včetně praků). Naštěstí, protože překombinovaný děj protkaný složitou rodovou a společenskou dobovou problematikou o vyřešení komplikovaného sporu, jestli po smrti starého mistra zdědí vedení školy bojových umění jeho syn nebo nejlepší žák, není příliš zajímavý a slouží v podstatě jen jako pojivo mezi jednotlivými souboji. Ve výsledku je vám jedno, kdo nakonec vyhraje, jak dopadne vedlejší romantická linie a kdo obhájí svou čest a kdo ne. Pozoruhodným ozvláštněním jsou sporadické (nicméně efektivní) záblesky humoru, například při samotné smrti mistra nebo při zlomení vlastní ruky coby formy oficiální omluvy za veřejné zostuzení. (60 %)

Escape (Talju) – Jihokorejský thriller o severokorejském vojákovi, který se pokouší dezertovat přes hranici na jih, a o nelítostném majorovi, jenž se jej snaží dostihnout, přičemž oba jsou bývalí kamarádi. I kvůli onomu kamarádství a dalším vedlejším až okrajovým postavám přibývají do příběhu nijak zvlášť rozvedené motivy a linie, kvůli nimž se děj nesoustředí na útěk (jehož neúspěch skončí jistou smrtí) tolik, kolik by bylo záhodno. Několik silně zdařilých momentů v paměti uvízne (úvodní pasáž a "tajná mise v kradeném autě"), jiné jsou zas příliš rozředěné či málo věrohodné. Jako žánrová zábava je to ale natočené solidně (a s výraznou tepající hudbou), když si odmyslíte některé úsměvné představy o situaci v Severní Koreji, zahrnující kupříkladu ženské partyzánské komando. (60 %)

Chain Reactions – Zdařilý dokument o kultovním Texaském masakru motorovou pilou z roku 1974, o jeho významu z hlediska světové kinematografie a odkazu ve vztahu k americké společnosti. V pěti oddělených segmentech o slavném hororu a svém přístupu k němu povídají (a zároveň jej interpretují) osobnosti, které jím byly přímo ovlivněny a skutečně k němu mají co říct (včetně Stephena Kinga a Takashi Miikeho), což je doprovázeno četnými ukázkami, dobovými záběry z natáčení a velkým množstvím dalšího filmového materiálu. Dokument velmi dobře reflektuje četnost názorů, které lze ohledně násilného filmu mít, a perfektně jej zařazuje do dobového kontextu nejen v USA, ale i v Japonsku nebo v Austrálii. Stejně jako u předchozích cinefilních dokumentů téhož režiséra zaujme hloubka, do níž se tento znalý tvůrce pouští při zkoumání vlivů a podobností – hledat vzdálené paralely mezi Texaským masakrem a filmy jako Upír Nosferatu, Jih proti Severu nebo Světla velkoměsta by přece jen každého nenapadlo. (60 %)

Apocalipsis Z: El principio del fin – Španělský hororový post-apo survival, v němž osamocený hlavní hrdina přežije propukající zombie nákazu a pak se snaží dostat za svou sestrou a její rodinou na Kanárské ostrovy. Nejvýraznějšími (ale i tak dost jalovými a fádními) motivy snímku jsou kupodivu stesk po zesnulé partnerce a starání se o kočku. Druhá akčnější polovina vylepšuje dojem z pomalu se rozjíždějící první poloviny, která vypadá hodně lacině a dost spoléhá na doslovné vysvětlování skrze televizní zprávy. Hlavní hrdina příliš nestrhne a příběh je plný klišé. Zombie akce, když už k nějaké dojde, je ale naštěstí celkem fajn. (50 %)

Spirit in the Blood – Velmi nedopečený kanadský nezávislý thriller o partě středoškolaček narážejících na konzervatismus upjatých dospělých v nábožensky semknuté vesnické komunitě, otřesené nedávným případem zmizelé/zabité dospívající dívky. Střety s rodiči či místním farářem nebo vyšetřování vraždy jsou ale na okraji zájmu a příběh se místo toho soustředí na holčičí dovádění v lese a s tím spjaté osvobozující motivy nalézání vnitřní síly a odvahy. Většinu filmu tak zabírá to, že si hlavní hrdinka a její kamarádky tajně hrají na divoženky, z legrace testují různé rituální obřady a všelijak výskají nebo si navzájem udělují různé výzvy, aby se zocelily. Pro jednoduchý příběh o nebezpečí číhajícím v lese to ale nemá příliš význam a potenciální zdroje napětí, ať už strach z reakce rodičů nebo ze setkání s "lesním monstrem", zůstanou nevyužité. Výsledek je neuspokojivý jak v rovině mystického thrilleru, tak v rovině dramatu o dospívání. (40 %)

AzraelChatrně vystavěná krvavá blbost bez dialogů a bez scénáře. Hned od začátku jste hozeni do fikčního (a nejspíš mírně nadpřirozeného) světa, přičemž nevíte, co se vlastně děje a podle jakých pravidel se řídí. A když film skončí, tak to pořád nevíte. Pravděpodobně podle žádných, protože se tu všichni chovají zcela náhodně a jde jen o nesouvislé survival pásmo gore mordů. Jedna stupidní a málo věrohodná situace střídá druhou. O němé hlavní hrdince se nedozvíte nic a fandíte jí čistě proto, že je sympatičtější než lesní upíří čerti nebo špinaví uctívači satanského kultu meluzíny hvízdající v mezerách trámů. Nedá se na to naroubovat žádná smysluplná interpretace, nemá to příběh ani pointu. Některé izolované scény a brutální efekty sice mají své kouzlo, ale jsou bezmyšlenkovitě poslepované bez ladu a skladu. Kamera a hudba jsou fajn, ale ty to samy o sobě zas tolik nevytrhnou. (30 %)

The Rule of Jenny PenStarého soudce skolí mrtvice, načež je přemístěn do soukromého pečovatelského ústavu, kde jeden z klientů terorizuje ostatní rezidenty se svojí terapeutickou panenkou – a všichni jsou příliš slabí nebo zbabělí, než aby mu vzdorovali. Jednoduchý námět převzatý z krátké povídky však nemá šanci uživit 100+ minutovou stopáž, takže výsledkem je k uzoufání monotónní a toporný thriller z domova důchodců plný apatických a katatonických postav, čemuž mrtvolné tempo vyprávění, absence atmosféry a nudná režie ničím nepřispívají. Náznaky nějakých motivů tu jsou – zejména domov seniorů jako metafora pro bezmocnou tělesnou schránku, v níž se ve stáří ocitáme uvězněni – ale skoro nic z toho. Geoffrey Rush je v hlavní roli dobrý (jediná pozitivní věc na celém filmu), ale John Lithgow je jako groteskně psychopatický antagonista vyloženě příšerný. (20 %)

 


Žádné komentáře:

Okomentovat