Konec světa – Recenze – 40%

Shodou okolností se letos dostaly do kin hned dva filmy režiséra Bohdana Slámy – na jaře nejprve přišlo Sucho a nyní na podzim dorazil Konec světa. Sucho nicméně Bohdan Sláma režíroval podle vlastního scénáře, zatímco v případě Konce světa realizoval scénář Ivana Arsenjeva, jenž je zároveň i autorem scénáře ke Slámově Krajině ve stínu z roku 2020. Ivan při psaní Konce světa hojně vycházel ze vzpomínek na vlastní dětství a na své dva dědečky, které ve filmu spojil do jedné postavy. Původně měl snímek natáčet režisér Ivan Zachariáš, nakonec jej ale nahradil právě Bohdan Sláma, který tak využil příležitosti vyzkoušet si zas jiný typ látky, než jaké kdy dříve zpracovával.

Zdroj fotek: CinemArt

Ústředním tématem filmu zasazeného do léta roku 1968 je vztah desetiletého Tondy (Vojtěch Veverka) a jeho dědečka (Miroslav Krobot), kteří se ocitnou v situaci, kdy spolu tráví prázdniny na chalupě v horách sami. Tondovi rodiče (Daniel Fischer a Magdaléna Borová) i jeho starší sourozenec totiž vyrazili na návštěvu za dědovým odcizeným bratrem do Paříže a Tondu vzít nemohli, jelikož je náchylný na průdušky a musí se léčit na horském vzduchu. Jenže v srpnu dojde na invazi vojsk Varšavské smlouvy, rodiče se z Paříže nemohou/nechtějí vrátit a dědovi se dočasné hlídání vnuka poněkud protáhne. Tondovi se po rodičích stýská a rád by se vydal za nimi, což ale není úplně jednoduché, a dědeček se navíc myšlenkám na cestování a unikání pryč ze země brání.

Stejně jako v případě Krajiny ve stínu je i Konec světa ve filmografii Bohdana Slámy něčím zcela neobvyklým, protože mnohem více než jeho předchozí filmy svou hořkosladkou retro poetikou i stylem vyprávění připomíná některá díla Jana Svěráka, zejména Po strništi bos (2017). Z hlediska námětu je zas Konec světa velmi podobný slovensko-českému snímku Jak jsme hráli čáru (2014), jenž byl také příběhově zasazen do 60. let a vztah vnuka a dědečka v něm též tvořil jeden z hlavních motivů (a trpěl i na obdobné scenáristicko-dramaturgické nedostatky). 

Srpnové události roku 1968 hrají v Konci světa jen malou roli (v cca třech scénách se mihnou vojáci a v Praze dědeček díky znalosti ruštiny zachrání postřeleného chlapce). Významnější je pro film to, jakým způsobem se okupace promítne do vzájemného soužití v podhůrské venkovské komunitě, kam jezdí Tonda s dědečkem na chalupu. Majiteli okolních stavení jsou totiž mimo jiné rodina Pražáků, manželský pár německých starousedlíků, zarytý český komunista a konečně i Krobotův dědeček, jenž je pro změnu potomkem ruských šlechticů. Názorové rozmíšky mezi nimi jsou ale veskrze minimální, a když už si tu někdo dá s někým po hubě, tak je to kvůli ženské, nikoli kvůli národní příslušnosti nebo politickému přesvědčení (tak jako v Krajině ve stínu, která nebyla o ničem jiném). 

Vypravěčsky je film rozprostřen do několika perspektiv. Na velké množství scén je nahlíženo z pohledu desetiletého dítěte, které politickým změnám v zemi nerozumí, chtělo by umanutě za rodiči, vytáčí jej dědečkovy nešvary a kamarádí se s klukem ze sousední chalupy, s nímž provádí různé lotroviny. Do toho vstupuje vedlejší dějová linie dědečka, jenž se dvoří nešťastně provdané prodavačce (Zuzana Mauréry) a při snaze vnuka ohlídat a předat mu i nějaké znalosti a životní moudra naráží na limity vlastních sil. Pasážím zohledňujícím životy či minulost ostatních vedlejších postav se film věnuje nejméně, leč neopomíjí je. 

Ve výsledku ale ani jedna z těchto rovin není příliš nosná, pročež se snímek rozpadá do pásma nepříliš provázaných epizodek, z nichž některé působí čistě výplňově a jiné zas repetitivně. Filmu veskrze chybí nějaká silnější zápletka, protože ty nabízené nejsou ani v jednom případě dostatečně uspokojivé. Dědova opatrná romance s prodavačkou je velmi mělká a prakticky k ničemu nevede. Konflikty mezi lidmi vyvolané vojenskou invazí se omezují na psaní nápisů po zdech nebo po vstupních dveřích. Především ale ústřední vztah mezi dědečkem a jeho vnukem neprojde za celý film skoro žádným vývojem. 

Oba hlavní hrdinové zkrátka jen zažívají různé situace, ať už společně, nebo každý zvlášť. Párkrát se Tonda na dědu naštve a ten se ho pak snaží rozveselit svými tanečními kreacemi. Jindy Tonda zjevně pocítí k dědovi obdiv, třeba když ho uslyší hrát na piano nebo když ho uvidí odvážně zalhat sovětskému pohlavárovi. A to je víceméně celé, a ještě je to ředěno nesouvisejícími a de facto zbytnými scénkami, např. když Tonda spolu s kamarádem uvíznou zamčení na rozhledně a ostatní je přes noc hledají, nebo když spolu roztahají vycpaná zvířata po okolí, nebo když starý Němec vypráví sousedovi o svém synovi, jenž je ve filmu přítomen jen na fotografii. Film má dvě a čtvrt hodiny, které vzhledem k daným okolnostem místy působí dosti úmorně. 

V několika pasážích se navíc z filmu vytrácí navzdory jednoduchosti příběhu jasná orientace v motivacích postav. V jednu chvíli Tonda obdrží telegram od rodičů, že je vyzvedne smluvené auto a odveze je za nimi do Paříže. Tonda s dědou balí kufry a čekají na příjezd vozu, který se skutečně objeví. Následný sled událostí je ale odvyprávěn tak nepřehledně, že není patrné, jestli došlo k nějakému nedorozumění (jak a proč?), nebo zdali to celé nebyl jen nějaký podvod na Tondu iniciovaný dědou (čeho tím chtěl docílit?). V jiné scéně dostane Tonda záchvat kašle s podezřením na zápal plic (který už měl ten rok vícekrát), takže děda zburcuje sousedy, aby jej dostal do nemocnice. U doktora je ale naznačeno, že Tonda kašel jen předstíral, aby si z dědy vystřelil. Jisté to není, protože z toho není nic vyvozeno a nikdo se už o tom ve filmu znovu nezmíní. 

Značně hořkou tečkou na závěr je posledních zhruba dvacet minut filmu, jež se odehrávají po několika letech od předchozích událostí a které zničehonic působí jak z úplně jiného snímku. Role dětí přebrali jiní starší protagonisté (strašliví), film má najednou zcela odlišnou atmosféru, vstupují do něj zcela nová témata a finální vyústění je totožné jako závěr jiného filmu Bohdana Slámy, konkrétně Čtyř sluncí. Celá tato epilogová část vyznívá z hlediska vedení herců i celkové realizace jako jeden velký přešlap.

 

Pozitiva tím pádem tvoří převážně herecké výkony většiny dospělých protagonistů (zejména Krobot, Mauréry a také Michal Isteník jako podruhé ženatý sklář), náladotvorná kamera Diviše Marka, hudba Jakuba Kudláče, dobová stylizace a některé izolované scény, které mají své osobité kouzlo. Film funguje nejlépe jako pestrá nostalgická paleta mikro-příběhů, jako dětské vzpomínky na jedno léto převedené do filmové podoby. Schází mu ale pevnější a poutavější dějové sevření a očištění od řady nadbytečných prvků, které by jej učinily významně kratším a celkově dynamičtějším.