Vrána (The Crow, 2024) – Recenze – 30%

„Vrána“ je původně undergroundový temný komiks z konce 80. let pojednávající o obyčejném muži jménem Eric, jenž je zabit i se svou snoubenkou Shelly členy zločineckého gangu. Eric však přesně rok po své smrti vstane z hrobu a stane se nezničitelným vykonavatelem pomsty, jenž postupně zlikviduje všechny členy onoho gangu, a nakonec i jeho vůdce. Autor komiksu James O’Barr jej nakreslil, aby se snáz vyrovnal se smrtí své skutečné snoubenky, která tehdy zemřela při střetu s opilým řidičem.

Jeho dílo bylo poprvé zfilmováno v roce 1994, kdy film Vrána režíroval Alex Proyas (který později natočil Smrtihlava nebo Já, robot). Jeho dodnes kultovní počin se proslavil zejména díky dvěma aspektům – prvním byla jeho specifická, ponuře gotická atmosféra, a druhým byla tragická smrt protagonisty hlavní role, herce Brandona Lee, během natáčení. Na filmu Vrána se později svezlo několik pokračování, které definovala strmě klesající tendence kvality a neschopnost navázat na úspěch a pověst prvního snímku. 

Zdroj fotek: Vertical Entertainment

Myšlenka natočit zcela novou adaptaci původního komiksu se zrodila již v roce 2008, takže projekt nové a modernější Vrány se postupně rodil víc jak patnáct let. Během tohoto období si jej přehazovala řada režisérů jako horký brambor a s hbitou kadencí se střídaly i nápady, kdo by měl ztvárnit hlavní roli. Scénář ve finále skončil u filmaře Ruperta Sanderse, jenž natočil film Sněhurka a lovec a později i americkou verzi Ghost in the Shell, což byla také adaptace komiksu se starším a kultovním filmovým zpracováním v zádech. Jeho filmy se z hlediska příběhu příliš pozitivním ohlasům nikdy netěšily, ale když nic jiného, tak byly alespoň stylové, zábavné a audiovizuálně působivé.

Film Vrána však v Sandersově pojetí není ani zábavný, ani stylový, a dokonce ani vizuálně zajímavý. Výjimkou je jediná akční sekvence ke konci filmu, která přichází po hodině a půl předchozího marasmu skoro jako útěšné zadostiučinění a tvoří jedinou nadprůměrnou pasáž v celém filmu (ale zas není kdovíjak skvělá, aby stálo za to film vidět jen kvůli ní). Příběh, jeho postavy i postup vyprávění se dočkal řady změn a ve všech případech jde kvůli jalovým dialogům, nevýrazné režii a celkově rutinní realizaci o změny k horšímu. Jediné, co nová adaptace přidává a co by se dalo brát jako pozitivum, jsou brutálnější a explicitnější gore efekty, díky nimž si alespoň přijdou na své ti, kteří v příběhu o pomstě nutně potřebují vidět krvavá jatka. 

Eric (Bill Skarsgård) a Shelly (britská zpěvačka Tahliah Debrett Barnett známá jako FKA Twigs) ve filmu nejsou snoubenci a k jejich skonu dojde sotva pár týdnů poté, co se seznámí. Nejsou to nevinní bezúhonní lidé, do jejichž životů zničehonic vstoupí násilí – naopak jsou oba s určitými formami násilí od dětství pevně spjati. Za jejich smrtí nestojí žádná skupina pouličních kriminálníků, nýbrž jakýsi bohatý podnikatel (Danny Huston), jenž je spolu se svými pohůnky z nějakého důvodu Shelly na stopě, a který disponuje nadpřirozeným hlasem, jímž umí lidi zhypnotizovat k dělání zlých činů (a nevysvětlí se, jak k němu přišel). Zpět mezi živé se Eric vrátí prakticky okamžitě, nikoli až po roční pauze. Láska a vztek navíc není to hlavní, co jej vede k pomstě – scénář mu totiž ukládá ještě jednu motivaci navrch. Když svou pomstu dokoná a jeho láska nepovadne, tak přivede Shelly zpět k životu (což nedává smysl ani na papíře a ani ve filmu samotném). 

Paradoxní je, že předchozí Vrána ani její komiksová předloha nepotřebovaly romanci obou hrdinů příliš zveličovat. Eric zkrátka miloval svou partnerku a byla to láska, kvůli které jeho duši stálo za to vrátit se na svět. Pár informací o Shelly jsme se dozvěděli skrze drobné vzpomínkové flashbacky. Tvůrci nové Vrány ale měli patrně potřebu nám podrobně ukázat, jak ona láska mezi Ericem a Shelly vlastně vznikla, a úporně nás o její síle zdlouhavě přesvědčují – bohužel marně, jelikož na plátně vidíme jen dvojici netečně se tvářících herců, mezi nimiž to zas tolik nejiskří, a kteří podávají nepříliš věrohodné výkony a vedou spolu ploché a povrchní řeči typu „Co se ti na mně nejvíc líbilo, když jsi mě poprvé viděl?“ nebo „Kdybych teď skočila z mostu, skočil bys za mnou?“ a podobně. 

Romancí ústředního páru každopádně snímek zcela zbytečně pálí úvodních zhruba 40 minut. Pokud bylo záměrem docílit toho, aby divákům obě postavy přirostly k srdci a jejich vzájemná oddanost je dojímala, tak se tato snaha poněkud minula účinkem. Nejde totiž o kdovíjak sympatickou dvojici – oba jsou potetovaní flákači a delikventi, kteří se potkají v nápravném ústavu, odkud spolu uprchnou (aniž by se jejich zmizením následně kdokoli zabýval) a pak žijí ve vypůjčeném bytě z peněz, které v něm najdou, přičemž za celou dobu neudělají prakticky nic produktivního a jen si spolu užívají drogy, diskotéky a válení u jezera. 

Jakmile se do děje vloží akční rvačky a přestřelky, tak se úroveň snímku trochu zlepší, ale ne o moc – choreografie soubojů je skoro ve všech případech málo nápaditá a jednotlivým scénám schází osobitější styl či hravější ztvárnění. Zmíněná závěrečná sekvence, která se odehrává v předsálí divadla a je prokládána souběžně probíhajícím operním představením, mezi nimi jednoznačně vyniká jako jediný světlý bod, jenž se dokonce zmohl i na několik vynalézavých způsobů zabití. Snímek může prostřednictvím Billa Skarsgårda evokovat jiný letošní film o krvavé pomstě, taktéž podprůměrnou řezničinu Boy Kills World (které ale invence na rozdíl od Vrány upřít nešla), nebo může skrze generickou vizuální stránku a šablonovité záporáky připomínat i všelijaké nepodařené superhrdinské filmy o anti-hrdinech (např. Morbiuse). Bonus pro české diváky spočívá v přítomnosti několika známých pražských lokací a minimálně dvou slavných českých herců, kteří se dokonce dočkají legračně brutálních skonů. 

Nová Vrána se tak až překvapivě vzdálila podstatě své komiksové předlohy, jejíž na pohled přímočarý příběh o spravedlivé odplatě není schopna odvyprávět čistě a bez ustavičného nešikovného škobrtání. Její scenáristickou i dramaturgickou rozklíženost ilustruje třeba i přítomnost vedlejší postavy jakési mladičké chráněnky hlavního padoucha, talentované pianistky, která je představena divákům coby potenciálně důležitá osoba, jejíž role v příběhu bude časem nejspíš klíčová. Poté se objeví ještě v několika scénách, je mimo jiné svědkyní úmrtí jiné vedlejší postavy, a vy celou dobu čekáte, co se s ní nakonec stane. A ono se nestane nic, protože tato dívka z děje najednou zmizí, zapomene se na ni a její existence a smysl v příběhu se již nijak nevysvětlí ani neospravedlní. Že by se Vrána dokázala vyrovnat klasice Alexe Proyase z 90. let, to asi čekal jen málokdo. Ale že to bude až takový průšvih, to je překvapení vskutku nemilé.