Vlny – Recenze – 80%

Vlny jsou třetím režijním a scenáristickým počinem herce a filmaře Jiřího Mádla, který v nich vypráví o událostech okolo počátků okupace Československa v roce 1968 z pohledu několika postav, které měly co do činění s tehdejší zahraniční redakcí Československého rozhlasu.  Události započaté policejním potlačením studentského protestu na strahovských kolejích kvůli výpadkům elektřiny v říjnu 1967 a vrcholící invazí vojsk Varšavské smlouvy v srpnu o rok později tak ve filmu sledujeme převážně skrze počínání novinářů, hlasatelů a techniků, kteří se během vpádu vojáků do budovy rozhlasu snažili udržet vysílání informující veřejnost o průběhu invaze co nejdéle v chodu.

© Dawson Films 

Vlny jsou zároveň Mádlovým zdaleka nejambicióznějším, vypravěčsky nejkomplexnějším a také nejnákladnějším filmem, a to nejen vzhledem k tomu, že jde o dobový velkofilm s náročnou výpravou a početným hvězdným hereckým obsazením. Poradil si s nimi však vskutku úctyhodně, až se skoro zdá, jako kdyby teprve s Vlnami coby filmař finálně dospěl. Z jeho předchozích snímků Pojedeme k moři (2014) a Na střeše (2019) totiž doposud pokaždé trčela poměrně výrazná naivita a nevěrohodnost (ať už z hlediska vývoje příběhu, chování postav, způsobu vyprávění či stylistických voleb). U Vln, k nimž si Jiří Mádl opět kromě režírování též sám napsal scénář, tento pocit již téměř vymizel. Tentokrát už si nepotřeboval nic jen tak zkoušet a všechny své schopnosti naplno využil v masivním projektu, nad jehož přípravami doprovázenými podrobným studiem historických pramenů strávil dlouhé roky a který je pro něj navíc srdeční záležitostí.

Mnohokrát zfilmované události srpna roku 1968 a další přidružené okamžiky přitom ve Vlnách neslouží jen k opětovnému připomenutí hořkých chvil v československé historii ani k pouhému skládání pocty hrdinným reportérům, kteří nasadili vlastní životy do boje proti potlačení nezávislého svobodného vysílání. Ve Vlnách mají krom toho i funkci žánrových atrakcí. Úvodní bití demonstrantů i finální vřava s vojáky a tanky v pražských ulicích jsou díky fantastickému zvukovému designu, tepající hudbě, dynamickému střihu a dravému tempu intenzivními a efektními akčními scénami, které působí velmi nečesky. Snímek je ve všech směrech ukázkou špičkového řemesla a mnohem více než k domácím dobovým dramatům má svými celkovými kvalitami blíž ke špionážním thrillerům typu Jeden musí z kola ven nebo k hollywoodskému oscarovému Argu, které ostatně sám Mádl uvádí jako jeden ze svých inspiračních zdrojů. 

© Dawson Films 

Záměrem bylo navíc představit univerzálně platný a dodnes velmi aktuální příběh o boji za svobodu slova a nezávislost médií ve formě, která by byla dostatečně atraktivní i pro mladší generace diváků a též plně srozumitelná pro publikum, které má o událostech spojených s počátky okupace jen matné povědomí – včetně třeba diváků zahraničních.

Historické reality se Mádl v podstatě drží, leč neváhá používat četné zkratky nebo zjednodušení, pokud to slouží lepší zřetelnosti a plynulosti děje a filmového vyprávění. Ve středu příběhu je coby hlavní hrdina polo-smyšlený mladý rozhlasový technik Tomáš (skvělý Vojtěch Vodochodský), jenž zčásti omylem a částečně z donucení přijme pozici v Redakci mezinárodního života Československého rozhlasu, aby se dokázal lépe postarat o svého mladšího nezletilého bratra, jenž mu po smrti obou rodičů připadl do péče. Perspektivu Tomáše ale snímek často opouští a značnou pozornost upíná i k ostatním tehdejším členům zmíněné redakce. 

Tito zahraniční zpravodajové, kteří ale často působili i v Praze a věnovali se též domácímu dění, se snažili pod vedením charismatického Milana Weinera (Stanislav Majer) během Pražského jara brojit proti cenzuře, ověřovali si mnohdy překroucené informace přicházející ze státních zdrojů a nebáli se činit odvážně vyznívající pořady ani nekonformní rozhodnutí. Skupina novinářů a novinářek tvořená mimo jiné i Jiřím Dienstbierem (Vojtěch Kotek), Věrou Šťovíčkovou (Táňa Pauhofová), Lubošem Dobrovským (Martin Hofmann) nebo Janem Petránkem (Petr Lněnička) je ve filmu vylíčena jako kolektiv plakátových hrdinů své doby, kteří jsou v jádru sice stále komunisty, ale zároveň jsou velmi liberální, světaznalí, holdují západní muzice a mezinárodní kuchyni a krom toho jednají vždy čestně a správně. Čímž si získávají divácké sympatie oproti agentům StB zpodobněným do černých siluet výhružně číhajících v tmavých koutech a dalším vedlejším postavám, které má film naopak v zájmu vylíčit v záporných konotacích. 

© Dawson Films 

Ve snaze vystihnout atmosféru v Československém rozhlasu v daném období se pozornost vyprávění soustředí výhradně na pracovní činnost této několikačlenné buňky, přičemž jiné redakce i osobní životy většiny zúčastněných jsou zcela ignorovány. Zůstalo jen to nejpodstatnější pro vykreslení příběhu. Jednotlivé postavy jsou zdařile napsané a charakterově pestré, pročež mezi nimi panuje naprostá přehlednost, stejně jako v jejich motivacích. Jejich herečtí protagonisté jsou skvěle sehraní a nikdo z nich svým hereckým projevem příliš nevyčnívá, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu slova, což jde jednoznačně na vrub tomu, že herci a herečky své postavy chápali a byli Jiřím Mádlem konzistentně vedeni. Osobnostně mezi nimi ční pouze Tomáš, jenž na rozdíl od ostatních nikdy nebyl mimo Československo, neovládá žádný cizí jazyk a víceméně jako jediný řeší i nějaká netriviální dilemata. 

Děj je jinak následně rozstřelen do několika směrů. Tomáš se jednak musí postarat o bezpečí svého bratra, který se nebezpečně angažuje v tisknutí ilegálních letáků, a ubránit se výhružným estébákům, zároveň si ale začíná romantický vztah s redaktorkou Věrou, jenž je klasickým schematickým vyprávěním o postupném roztání zdánlivě nedostupné ledové královny. Pak tu máte příběh hrdinného bojovníka za pravdu Milana Weinera, do nějž vstupuje zápletka s tajnou magnetofonovou nahrávkou, jenž skrývá pravdu o úvodní strahovské demonstraci a je potřeba ji uchránit před autoritami. A ke konci se k tomu všemu přidávají ještě sovětská vojska a nutnost zabránit přerušení vysílání, skoro jako další samostatná dějová linie. 

© Dawson Films 

Pečlivě strukturované vyprávění splétá jednotlivé linky po dlouhou dobu téměř bezešvě a spíš až ke konci mírně zadrhává, když se lopotně snaží zakončit příliš mnoho načatých příběhových rovin a nezvládá se věnovat všemu a všem. Jisté rezervy lze cítit i v používání až příliš doslovně vyznívajících (a ne vždy padnoucích) doprovodných písní a v začlenění několika kýčovitých klišé. Patosu či sentimentu se Vlny naštěstí vyhýbají, neunikly však pocitu scenáristického konstruktu, jenž je z pár scén trochu cítit. Co naopak funguje skvěle, jsou emoce a práce s napětím, kdy zejména finále je dramaticky vyšponované a strhující natolik, že to lze v kontextu české kinematografie považovat za velkou vzácnost. Výborná je dobová stylizace od kostýmů přes rekvizity až po práci s archivním materiálem. 

Celkově lze Vlny považovat za divácky velmi vděčný a nadstandardně vydařený film, jenž je předurčen k tomu, aby se stal populárním hitem. Je osvěžující vidět v rámci české mainstreamové tvorby komplexní dílo světové úrovně, které se inspirovalo v zahraniční thrillerové produkci, a dokonce s ní snese srovnání. Vlny se díky tomu vysvobodily z mantinelů tradičních dramat zasazených do významného období československé historie a mnohem více se řadí mezi žánrovou podívanou postavenou kromě postav i na funkčních špionážních zápletkách a perfektně zvládnuté dramatické akci. Příběh Československého rozhlasu v roce 1968 a jeho hlavních aktérů si poctivé a propracované zpracování zasloužil, takže je nesmírně potěšující, že Vlny jsou nejen nejlepším filmem Jiřího Mádla, ale že patří i k nejzdařilejším českým dobovým filmům posledních let obecně.