Filmspot: KVIFF – Top 12 filmů z filmového festivalu Karlovy Vary 2024

Letos se mi z programu mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech podařilo zhlédnout 35 filmů. Z tohoto výběru uvádím v následujícím textu dvanáct snímků, které mi přišly nejzdařilejší. Na festival jsem jel jako jeden z šesti agentů reprezentujících ČSFD, Česko-slovenskou filmovou databázi. Společně jsme se snažili pokrýt značnou část festivalového programu, k viděným filmům jsme průběžně publikovali své komentáře a denně jsme každý napsali i drobnou reportáž o dění na festivalu nebo o nějaké doprovodné akci. Kdyby vás zajímaly konkrétně mé výstupy, tak jsou dostupné na mém ČSFD profilu v sekcích „deníček“ a „recenze“.

1) Umírání (Sterben) – Německé tříhodinové drama, které si vysloužilo čtyři ocenění při předávání německých filmových cen (včetně kategorie nejlepší film) a také cenu za nejlepší scénář na filmovém festivalu v Berlíně (udělenou opravdu zaslouženě). Navzdory názvu nejde až tolik o divácky tíživý, depresivní a nevstřícný počin. Mezi závažnými tématy, jimiž se zabývají hrdinové filmu – členové jedné rodiny – se ostatně najde i humor nebo odlehčené momenty. Především jde ale o skvěle natočený, mistrovsky napsaný a precizně zahraný rekviem za skomírající rodinné vazby, v němž komplexní postavy řeší netriviálním způsobem vzájemné vztahy a komplikované problémy spojené s prací, nemocemi, opatrováním dětí a různými formami umírání ve vší složitosti, kterou s sebou život přináší. Sofistikovaně vystavěné vyprávění rozčleněné do pěti kapitol a epilogu mění s každou další kapitolou perspektivu, rozšiřuje kontext celé situace a dodatečně obohacuje dřívější dění o nové detaily a významy. Umírání je bravurním dílem o klíčových vlivech na formování osobnosti, o různých podobách zpracovávání duševních strastí, ale také o umění empatie a vzájemného porozumění. Spousta scén je hodných zapamatování, a to včetně několika hudebních. Bravo. (90 %)

2) Ještě nejsem, kým chci být –Po delší době český dokument, který si opravdu zaslouží velké plátno. Příběh rozprostřený do více než dvou desetiletí v životě fotografky Libuše Jarcovjákové je sestavený výhradně z jejích fotografií, sestříhaných do působivé, hravé a nebývale dynamické koláže podmalované doprovodnými zvuky a předčítáním z autorčiných autentických deníkových zápisků. Příběh o hledání osobní identity a domova postupně proplouvá mnoha navazujícími tématy, zatímco tisíce převážně realistických fotografických snímků demonstrují dobu a život v Československu v letech 1968 až 1989, nicméně podíváme se i do Japonska nebo Západního Německa. Zásadní jsou přitom četné autoportréty samotné Libuše, která v nich s překvapivou otevřeností obnažuje kromě svých myšlenek a mnohdy dost intimních zážitků i své tělo a zachycuje tak svou fyzickou proměnu i profesní vývoj v průběhu času. Formálně osvěžující a vytříbené dílo, které má i díky veskrze univerzálním tématům reálnou šanci rezonovat jak u domácího, tak u zahraničního publika. (80 %)

3) Vlny – České drama inspirované příběhy novinářů Československého rozhlasu v letech 1967 a 1968, které natočil a napsal po letech příprav Jiří Mádl. Ze všech jeho dosavadních režijních počinů, z nichž doposud vždy trčela poměrně výrazná naivita a nevěrohodnost, jsou Vlny zdaleka nejlepší, mimo jiné i proto, že tímto neduhem již netrpí. Film je skvěle dramaturgicky ošetřený a jeho pečlivě strukturované klasické vyprávění bezešvě splétá velké množství dějových linií. Snímek je ukázkou špičkového řemesla ve všech ohledech, ať už se to týká dobové stylizace, kostýmů, hereckých výkonů nebo hudby. Právě díky tepající hudbě, dynamickému střihu a citu pro budování napětí si scény zahrnující policejní střet s demonstrujícími studenty, příjezd tanků do Prahy v srpnu 1968 nebo vojenský zátah na budovu rozhlasu svou intenzitou a efektností v ničem nezadají s mnohými hollywoodskými akčními thrillery. V množství zdařile napsaných a charakterově pestrých vedlejších postav, vycházejících ze skutečných novinářů a hlasatelů tehdejší zahraniční redakce, která během pražského jara bojovala s cenzurou a při invazi se snažila za každou cenu vysílání udržet, panuje naprostá přehlednost – stejně jako v jejich emocích a motivacích. Tento důležitý příběh si poctivé, propracované a prvotřídní zpracování zasloužil, takže je nesmírně potěšující, že se Vlny v kontextu českých dobových filmů posledních let řadí k těm nejzdařilejším. (80 %)

4) Substance (The Substance) – Britsko-americká hororová komedie o stárnoucí herečce, která se rozhodne aplikovat do svého těla látku, jenž jí zajistí mládí a krásu. Experimentální preparát s sebou ovšem nese nutnost dodržovat přísný režim, jinak se dostaví velmi ošklivé vedlejší účinky… Jeden z největších hitů letošního festivalu v Cannes je hrdým artovým brakem, v němž se mísí elegantní a efektní moderní filmařina s intenzivním béčkovým body-hororem, jenž nutí diváky se slabšími žaludky odvracet zrak nebo dokonce odcházet ze sálu během projekce. Směs videoklipové soft-porno estetiky a praktických krvavých efektů i obludných masek je zároveň plná referencí odkazujících na filmy jiných tvůrců. Myšlenkově je nicméně snímek coby satira na sebezničující touhu po věčném mládí a kráse dost přímočarý a povrchní – nejspíš záměrně – a ani dějově film smysl moc neřeší a neváhá porušovat vlastní pravidla. Vše je totiž podřízeno tomu, aby příběh neustále posouval hranice očekávání a několikrát skokově šokoval tím, do jakých krajností je až ochoten zajít. Natočen je ale s nebývalou pulzující energií, přičemž díky svižnému tempu, tepající hudbě, vytříbeným obrazovým kompozicím a hereckým výkonům je vyloženě radost film sledovat. Čirá over-the-top zábava pro otrlé. Ideální je dopřát si ji jako kolektivní zážitek s hojným počtem dalších diváků. (80 %)

5) Žádná jiná země (No Other Land) – Palestinský dokument, jenž je velmi působivou, autentickou a osobní zpovědí mladého člena malé palestinské vesnické komunity, v níž tamním rodinám ničí izraelská armáda domovy ve snaze vysídlit je z území, které obývají už skoro dvě století. Syrově a bez okolků, bez zbytečných slov navíc a bez jakýchkoli příkras. Rozhodně nejde o nějaký vyvážený pohled na počátek současného palestinsko-izraelského konfliktu, spíše o volání o pomoc a upozorňování na bezpráví, které páchá na bezbranných lidech samotné státní zřízení, a když se tito brání, tak na ně pošle vojenskou přesilu a další ozbrojence ovlivněné nenávistnou propagandou. Ta naštvanost a frustrace, kterou protagonisté dokumentu pociťují, je skoro hmatatelná. O to víc obdivu zaslouží za to, s jakou urputností a odhodláním brání svá stanoviska i rodnou půdu, která je tím posledním, co jim ještě zbylo. (80 %)

6) V zemi našich bratrů (In the Land of Brothers) – Íránský koprodukční povídkový film zpracovává tři volně propletené příběhy zasazené do různých desetiletí a inspirované osudy skutečných lidí, a to konkrétně Afghánců žijících na území sousedního Íránu, který je ale jako rovnocenné občany nikdy nepřijal. Příkoří a tragické události prožívané migranty a jejich potomky tak sledujeme z pohledu studenta nuceného účastnit se nedobrovolných brigád v kasárnách, služky snažící se utajit manželovu smrt před svými zaměstnavateli, kteří je oba najali načerno, a rodičů dozvídajících se o úmrtí syna, jenž za jejich zády narukoval do armády. Silné a soustředěně režírované drama táhnou kupředu civilní herecké výkony, promyšlené obrazové ztvárnění a také působivost a tíha předkládaných situací. (80 %)

7) Jiný člověk (A Different Man) – Americký nezávislý multižánrový film, jenž je ze všeho nejvíc existenciální (a hodně černou) komedií o vystudovaném herci s deformovaným obličejem, který podstoupí operační zákrok, aby vypadal normálně. Jeho sousedka-spisovatelka pak ale napíše divadelní hru o znetvořeném muži v hlavní roli, na kterou by se býval skvěle hodil, kdyby na onu operaci nešel. Vypravěčsky hravý a dějově překvapivý snímek se zaobírá množstvím současných témat, k nimž přistupuje odlehčeně a místy až terapeuticky. Svého hrdinu nechává zažívat pocit, že mu někdo krade život a dosahuje s ním úspěchů, o nichž sám vždy snil, ale nikdy se mu je nepodařilo proměnit ve skutečnost. Předně ale film pojednává o tom, že krása člověka nespočívá až tolik v jeho vzhledu, jako spíš v jeho osobnosti. (80 %)

8) Mord – Česká hořkosladká komedie celovečerně debutujícího Adama Martince, v níž rodinná zabijačka slouží jako příležitost pro setkání příbuzných čtyř generací a přátel, kteří začnou řešit různé vzájemné rozmíšky, ať už partnerské, rodičovské nebo sousedské. Přirozené a autenticky znějící dialogy mistrně vedených a skvěle sehraných (ne)herců přitom odkrývají ledacos z typicky české nátury a jsou na mnoha místech vyloženě k popukání. Ne všechny načaté konverzační linie mají jasné zakončení, vyústění filmu se nicméně nese v jednoznačně smířlivých tónech. Snímek svým námětem může na první dobrou působit jako lidová zábava (a částečně jí je), zároveň se ale staví do opozice tím, že vypráví především o zranitelnosti svých postav, a i k samotné zabijačce přistupuje spíše jako k trpěnému přežitku doby, než aby ji vyzdvihoval coby populární vesnickou tradici. (70 %)

9) Zachycení (The Taking) – Dokument pojednávající o různých podobách zvěčňování skalisek v americkém Monument Valley v kinematografii. Na první dobrou takové téma možná nezní příliš chytlavě, ve snímku ale slouží jen jako odrazový můstek pro širší debatu o tom, jak westerny (ale i filmy jiných žánrů, reklamy nebo malby) využívaly panoramata slavných skalních útvarů k vytvoření falešného mýtu, jenž vizuální i historickou realitu o americkém západě překryl romantičtější a značně zavádějící představou. Na interpretace a filosofické rozbory bohatý dokument důkladně analyzuje prostřednictvím několika vypravěčů-odborníků a precizní střihové montáže každou skálu a její výskyt v řadě snímků od němých počinů po animáky a výrazně se vztahuje mimo jiné ke křivdám vykonaným na indiánském kmenu Navajo, pod jehož území Monument Valley oficiálně spadá. Film je zároveň působivým a divácky atraktivním průřezem určitého výseku hollywoodské westernové tvorby. Informativně vyčerpávající a myšlenkově obohacující dokumentární lahůdka pro cinefily. (70 %)

10) Dívka s jehlicí (The Girl with the Needle) – Dánský koprodukční dramatický příběh o postupně eskalujících útrapách chudé těhotné dívky krátce po konci první světové války, který začíná jako sociální drama z prostředí dělnic, postupně se ale propracuje do mnohem temnějších poloh expresionistického hororu, čemuž odpovídá i krásná černobílá kamera a práce se svícením a kontrastem. Skutečnou událostí inspirovaný děj o mladé švadleně svou naturalističností místy hraničí s exploatací, drsnější scény s šokujícími pointami jsou ale naštěstí nasnímané decentně a neexplicitně. Herecký výkon představitelky hlavní role je velmi sugestivní, dobová atmosféra je správně ponurá a prostředí špinavé a smrduté. Velkou devizou je pak i to, že nikdy není dopředu zřejmé, kam se bude vyprávění ubírat nadále, přičemž hned několikrát se vydá opravdu pozoruhodným směrem. (70 %)

11) Kneecap – Irská hudební komedie inspirovaná příběhem skutečné severoirské hip-hopové skupiny, jejíž tři členové zpívající v rodném jazyce ve snímku ztvárnili v hlavních rolích sami sebe. Svěží, osobitá a zábavná podívaná překypuje pulzující energií a rebelsky drzým přístupem, s nímž se její hrdinové oddávají drogovým mejdanům a metají vztyčené prostředníčky do všech směrů. Funkční naplnění schématu o přerodu problematických outsiderů v hvězdy hudební scény si navzdory převažující dynamičnosti a rozjařilosti zachovává i rozvážnější, serióznější a naléhavější okamžiky, které podtrhují sdělení o důležitosti jazyka pro zachování národa a jeho kultury. (70 %)

12) Motorkáři (The Bikeriders) – Působivě vystavěný a na atmosféře stojící americký retro film, jenž má původ v literárně-fotografické publikaci mapující životní styl členů jednoho motorkářského gangu na přelomu 60. a 70. let. Ta je v příběhu tematizována skrze postavu jejího autora (fotografa-reportéra), jehož zvídavé zpovídání hlavní hrdinky (manželky jednoho z motorkářů) tvoří rámec filmu a udává jeho rytmus. Skrze tyto dva pozorovatele jsme postupně seznamováni se členy a pravidly gangu, s jejichž představou o rebelství a svobodě jdoucí ruku v ruce s chronickým povalečstvím, vagabundstvím a vandalismem by jinak bylo těžké souznít. Ve druhé polovině meandrovitého vyprávění, jehož řídký děj udává kromě ústřední romantické linie čistě jen studie vztahů mezi jednotlivými motorkáři, postav v gangu přibývá. Ty se ale expozice již nedočkají, příběh je záměrně staví do pozice anonymních nežádoucích narušitelů, kteří ve finále přispějí k úpadku zlaté éry motorkářství. Spolu s tím se mění i tón filmu, kdy zprvu úsměvné epizodky a volnomyšlenkářské požitkářství nahrazují tragické zvraty a melancholie odrážející příznaky doby, zejména traumata a zážitky spojené s válkou ve Vietnamu. (70 %)

Filmspot

10. 7. 2024

KVIFF – Top 12 filmů z filmového festivalu Karlovy Vary 2024

Žádné komentáře:

Okomentovat