Tiché místo: První den (A Quiet Place: Day One) – Recenze – 40%

Atmosférické snímky Tiché místo (2018) a Tiché místo: Část II (2020) poměrně zdatně kombinovaly hororovou sci-fi, survival thriller a psychologické drama, jehož postavy se vyrovnávaly se svými traumaty a s nutností potlačovat emoce i bolest ve světě napadeném zabijáckými mimozemskými monstry. Tyto velké hbité příšery, byť slepé, reagovaly velmi citlivě na jakýkoli hluk, a hrdinové obou filmů tudíž museli přizpůsobit svůj životní styl, běžné činnosti i vzájemnou komunikaci tomu, aby pokud možno žádné zvuky nevydávali.

Film Tiché místo: První den se chronologicky odehrává před oběma zmíněnými počiny, a to specificky – jak už název napovídá – v New Yorku v den, kdy ona mimozemská invaze započala (a pak ještě několik dnů poté). Kromě producentů (mimo jiné Michael Bay a John Krasinski, který obě předchozí Tichá místa i napsal a režíroval) došlo k výměně celého tvůrčího týmu i (téměř) kompletního hereckého obsazení. Představují se tak zbrusu nové postavy a dění se přeneslo z lesů a odlehlých končin do jednoho z nejrušnějších a nejhlučnějších velkoměst na planetě. 

Zdroj fotek: CinemArt / Paramount Pictures

Režisérem a scenáristou nejnovějšího dílu se stal Michael Sarnoski, jenž předtím natočil coby svůj celovečerní debut nízkorozpočtové melancholické drama Pig o samotářském prodavači lanýžů, který teskní po ukradeném praseti (ale není to tak špatné, jak to zní). Každopádně producentskou kontrolu měl nad sebou zřejmě velkou. Pokud se totiž předešlá Tichá místa vyznačovala určitou filmařskou vynalézavostí, s níž se vyprávění unikátně pracující s hlukem a tichem zaměřovalo na hrdiny, kteří se kreativně snažili vypořádat se svízelnými situacemi, tak ve filmu Tiché místo: První den po ní nejsou skoro ani památky.

Hlavní hrdinkou filmu je čtyřicátnice Samira (Lupita Nyong’o), bývalá básnířka a v současnosti také pacientka hospicu s rakovinou v konečném stádiu, která je zrovna v New Yorku na výletě se svým ošetřovatelem. Po invazi nastane chaos a zkáza, brzy ale lidem dojde, že z nebe spadlá stvoření reagují na zvuky a že neumí plavat. Samira s sebou neustále tahá svou asistenční kočku, a kromě toho se k ní v jednu chvíli přidá vyděšený student práv Eric (Joseph Quinn), jenž se navzdory okolní apokalypse rozhodne jí pomoci splnit poslední přání – dát si pizzu v jedné konkrétní pizzerii v Harlemu. Tato existující italská restaurace je tu vzpomínána tolikrát, že kvůli tomu větší část filmu působí jako celovečerní reklama na ni. 

Kromě toho Samira i Eric několikrát během filmu náhodou narazí na jednu konkrétní rodinu, v níž otce hraje v malinké roličce Djimon Hounsou, jenž ztvárnil tutéž vedlejší postavu i ve filmu Tiché místo: Část II. Té ale v příběhu není věnován žádný dramatický oblouk, a vyznívá proto trochu zvláštně, když zrovna na tuto rodinku hrdinové filmu mezi tolika jinými lidmi opakovaně narážejí (a poněkud násilné provázání s druhým dílem tím pádem přijde vniveč). 

Veškeré dění je izolováno na centrum New Yorku, takže není jisté, jak se situace vyvíjí mimo město (natož ve zbytku světa). Záměrem scénáře zřejmě bylo přesvědčit diváky, že výskyt příšer je omezen pouze na ostrov Manhattan, aby mohlo dojít k jejich izolaci pomocí vyhození všech okolních mostů do vzduchu (a stanice metra jsou kdo ví proč zaplaveny vodou, což je dost podezřelá scenáristická berlička). Tím jsou ovšem izolováni i přeživší, kteří se proto musejí dostat na jedno dané místo, odkud probíhá evakuace loděmi. S celou touto konstrukcí si pak film sám pod sebou uřeže větev, když skrze jinou vedlejší postavu explicitně naznačí, že útoky monster skutečně probíhají i jinde po celé Zemi.      

Namísto napínavého boje o přežití, praktické snahy adaptovat se na nutnost nevydávat žádný hluk a přemýšlení nad tím, jak na příšery vyzrát, se mnohem více času tráví mluvením o pizze a o mrtvém otci, sháněním léků a zachraňováním zatoulané kočky (opakovaně). Monstra se chovají velmi vybíravě ohledně toho, kdy a na jaký zvuk budou reagovat. Žádná z postav si za celý film nezuje boty, aby jí neklapaly při chůzi po chodníku. Kočka je pochopitelně nezbytným společníkem, přestože v náhodných okamžicích přede a nelze ji udržet v tichosti v případě krize (což film beztak nijak nevyužívá). Když jde o záchranu dvou dětí, tak je samozřejmě nejlepším řešením vyslat je do tisícihlavého davu, který je tichý asi jako pračka zapnutá s cihlou uvnitř. Pokud vám na Tichém místě či na jeho pokračování vadily občasné nelogičnosti nebo nesmysly, tak tady se s nimi roztrhl pytel. 

K postavám je obtížné najít si jakýkoli vztah. O Ericovi se reálně dozvíme pouze to, že je student a že je Brit, což je dost málo. Simone je adekvátně ke svému zdravotnímu stavu cynická a zapšklá a film se marně snaží napomoci divákům vybudovat si k ní alespoň nějaké sympatie skrze její poezii, její kočku, viditelné známky fyzické bolesti či nostalgické vzpomínání na oblíbené chvíle z dětství. Kontrast mezi nimi, kdy on se smrti bojí, zatímco ona je se smrtí již dlouho smířená, není využit k ničemu zajímavému. Akční/hororové sekvence jsou natočeny řemeslně zručně, po čase ale upadají do repetitivního schématu, kdy na sebe někdo nechtěně upoutá pozornost tím, že omylem do něčeho vrazí nebo něco shodí. Prostředí města je slibné z hlediska práce s různými zdroji všelijakého hluku, od vrtulníků a sirén po bezpečnostní alarmy automobilů, i tak je ale snímek po stránce nápaditosti poněkud chudý. 

Už druhé Tiché místo ve velké míře jen recyklovalo nápady a postupy, které se osvědčily v díle prvním, kde působily svěže a inovativně. Ve snímku Tiché místo: První den se změna lokace i postav zdá být významným oživením, ve skutečnosti ale většina filmu stojí na té samé recyklaci. Film navíc oproti očekáváním neodpovídá na žádné otázky, nijak nerozšiřuje existující kánon daný předchozími dvěma díly. Ubylo na napětí, naopak přibylo na melodramatičnosti. Herci se snaží a apokalypticky vylidněný New York vypadá na plátně zajímavě, výsledkem je ale jen nanejvýš průměrný žánrový produkt těžící ze ždímání zavedené značky.