České drama Noční klid vypráví příběh dobře situovaného muže
středního věku zvaného M. (jeho jméno ve snímku nepadne), jenž pracuje pro
korporátní firmu jako vývojář parfémů, nosí drahé obleky a bydlí v moderně
zařízeném bytě. Životní jistoty mu ale znenadání naruší kratičká znejišťující
konverzace s neznámým spolucestujícím v letadle, jenž pár okamžiků předtím
ztropil kvůli svému arabskému vzezření scénu při letištní kontrole. Náhlé
pocity úzkosti a obav v M. následně prohloubí další navazující události – kdosi
se neúspěšně pokusí vloupat do bytového domu, v němž bydlí, na silnici
před budovou nalezne záhadné střepy a začne si všímat podezřelých lidí
postávajících v ulici pod jeho okny.
 |
| Zdroj fotek: CinemArt |
Protagonista filmu (Pavel Gajdoš) představuje prototyp člověka sužovaného
strachem a pocitem ohrožení, který v něm vyvolávají podněty, jež vnímáme
v současném světě my všichni. Příčiny pochybností o vlastní bezpečnosti
jsou přitom spíše abstraktní a přiživované každodenním nasáváním údajů ze
zpravodajství informujícím o různých pohromách, válkách nebo kriminálních
činech odehrávajících se v naší relativní blízkosti (což M. běžně činí).
Nikde není řečeno, že náhodný incident s cizincem na letišti měl nějaké
další následky. Za celý film se nerozřeší, zdali se M. skutečně stal terčem
něčího pronásledování se záměrem fyzického ublížení či majetkového poškození,
nebo jestli je pouze obětí několika shod okolností a domnělého nepřítele si
vytvořil jen ve své hlavě. S podobnou nejednoznačností je vyveden i závěr
filmu, který schválně zanechává rozehranou situaci bez zakončení a diváky tak
nechává dál tápat.
Souběžně s tím, jak M. začíná pracovat na zajištění vyššího bezpečí (snaží se v domě prosadit kamerový systém, pořídí si z útulku hlídacího psa, zapíše se do kurzů sebeobrany…), jsme svědky i toho, jak se průběžně prohlubuje jeho paranoia a postupně přerůstá v sebezničující posedlost. Jeho sestup po spirále šílenství film podtrhává tím, že jej opakovaně návodně snímá na točitých schodištích a zakroucených výjezdech z patrových garáží. Jeho přehnanou podezíravost i přibývající skepsi nad stavem světa a společnosti zlehčuje jak jeho přítelkyně (Judit Pecháček), tak kolega z práce (Michal Isteník). Z filmu se poté stává výpověď o tom, jak si kvůli domnělým strachům sami vytváříme své nepřátele, ať už imaginární, nebo případně i reálné.
Scénář k filmu Noční klid napsal Václav Kadrnka (Osmdesát dopisů, Křižáček) s Markem Šindelkou (Okupace), jenž s ním spolupracoval i na jeho Zprávě o záchraně mrtvého. Kadrnka ale upustil od záměru snímek i režírovat a režie se místo něj ujal Michal Hogenauer. Ten se tak po svém debutu Tiché doteky (2019) chopil dalšího námětu, který zkoumá úzkostnou a sílícím znepokojením prostoupenou situaci jednoho člověka, zde navíc obohacenou o existenciální rozměr reflektující jevy v současné společnosti. Výsledný minimalistický, režijně vyrovnaný, herecky sympaticky tlumený a vizuálně i emocionálně chladný film pak rozhodně působí zdařile jako konceptuální dílo, leč coby psychologický thriller o paranoie není dostatečně sugestivní či v jakémkoli ohledu intenzivní a vlastně nemá moc čím překvapit.
Děj osmdesátiminutového filmu plyne v poklidném tempu a prakticky bez příběhových zvratů. Jistý údiv přijde až v závěru spolu s odhalením toho, k čemu se M. nakonec uchýlí ve snaze učinit zadost svému chorobnému stihomamu. Oproti tomu se s přibývajícím časem kupí množství scén, které odvracejí pozornost do slepých uliček. Opakují se výjevy, v nichž se M. den co den marně snaží odříct nevyžádanou službu od muže, který bez optání umývá čelní skla automobilům čekajícím ve frontě na semaforech. Tuhle hlavního hrdinu zbytečně vyděsí telefonát od otce, jindy jej rozezlí hovor s přítelkyní, jíž se čím dál víc odcizuje.
Každá další taková událost sice v něčem napomáhá utvářet osobnost M.,
většina z nich ale zároveň zanechává dojem polo-náhodných střípků, jimž
chybí nějaké silnější dějové zastřešení, údernější pointa. Hodnota Nočního
klidu tak spočívá především v tom, že jde o film, jenž se skutečně
vyjadřuje k současnosti a k aktuálním tématům. Ukazuje nám, jak nás
může paralyzovat, když podlehneme vlastnímu (často zbytečnému) strachu a jak
snadno může strach z jiných lidí přispět k něčí radikalizaci.
Žádné komentáře:
Okomentovat