Tady Havel, slyšíte mě? – Recenze – 60%

Dokument Tady Havel, slyšíte mě? se zaobírá událostmi v posledních třech letech života bývalého prezidenta Václava Havla, které kulminovaly natáčením jeho filmu podle vlastní divadelní hry Odcházení. Záběry zachycující činnosti pozvolna chřadnoucího muže natáčel přímo na Havlovu žádost dokumentarista Petr Jančárek, jenž s ním spolupracoval již během jeho prezidentského mandátu a v roce 2012 režíroval trojdílný dokumentární televizní cyklus Václav Havel, Praha – Hrad. Až do Havlova úmrtí v roce 2011 pořídil Petr Jančárek v jeho blízkosti okolo 200 hodin materiálu. Film, který se podařilo sestříhat na skromných 86 minut, se tak dostává do kin více než o dekádu později.

Zdroj fotek: Continental Film

Celou politickou kariéru Václava Havla se snímku daří shrnout ve zkratce během dynamického úvodu. Zbytek filmu, doprovázený Havlovým komentářem, se pak do minulosti ohlíží už jen sporadicky prostřednictvím archivních záběrů z jeho dětství či kariérních počátků. Havel nejprve divákům odhaluje, že jako bývalý prezident je ještě zaneprázdněnější než při výkonu funkce, a později se rozhodne bojovat proti stárnutí tím, že si splní dávný sen a stane se filmařem. Dokument je dramaturgicky i střihově sestavěný výborně, vyprávěn je poutavě a svižně, nejrůznější okamžiky z Havlova pozdního života vrší v rychlé kadenci, čímž zamezuje vzniku jakýchkoli prostojů, a hodina a půl v kině uteče jako voda.

Nevzniká tak ale nutně jen oslavný pomníček, jenž by se upínal k Havlovi pouze jako k idolu, významnému státníkovi a nositeli důležitých myšlenek. Václav Havel je ve filmu prezentován (často i svými vlastními slovy) spíš jako obyčejný občan s politickou minulostí, člověk definovaný mnoha paradoxy a také jako dramatik, jenž znovu získal čas věnovat se umělecké sféře. Obyčejnou lidskou stránku jeho osoby podtrhují též civilní záběry, v nichž si kupříkladu Havel uklízí v pracovně a má potíže se zástrčkou od vysavače, nebo se na návštěvě u Miloše Formana dožaduje piva, namísto nějž se mu jeho žena Dagmar snaží vnutit vodu. 

V tomto ohledu vynikají i scény, v nichž se Havel bez okolků aktivně účastní hudebního vystoupení či břišních tanců, sebeironicky komentuje vlastní slabosti a nedostatky a později i s obtížemi vychází schody, zakopává, rychle se zadýchává a upozorňuje ostatní na své podlomené zdraví. V pasážích zobrazujících průběh natáčení filmu Odcházení se zas z dokumentu stává cosi jako „film o filmu“, rozšířený o záběry z prvotních příprav a z české i americké premiéry. I v těchto scénách je Havel vylíčen sice jako režisér s jasnou autorskou vizí, ale také jako opatrně a nejistě našlapující filmař bez zkušeností, co při vedení herců neobratně zápolí s megafonem. 

Na snímku Tady Havel, slyšíte mě? je evidentní, že jej natočil filmař, který měl Václava Havla rád, pro lidi, kteří jej také měli rádi. Pro Havlovy odpůrce určen není a ti na něj pravděpodobně beztak nepůjdou. A jeho příznivci se při sledování filmu jen utvrdí v názoru, že Václav Havel byl vnímavý, sečtělý, pokorný a milý člověk. Jakýkoli kritičtější náhled na jeho osobnost se do filmu pochopitelně nedostal, jelikož to ani nebylo záměrem tvůrců. 

Nicméně i po formální stránce se jedná o vcelku všední dokumentární portrét (pouze zaměřený na relativně nevšední období), jenž nepřistupuje k Václavu Havlovi z žádné vyloženě nové či objevné perspektivy a jen znovu opakuje s Havlem spjaté obvyklé teze. Je to solidní a divácky nesmírně vstřícný počin, na který se hezky dívá, leč který nenabízí žádný další přesah nebo podnětné myšlenky, vyjma těch, které světu poskytl ještě za svého života sám Havel.