Premiantka (Miller’s Girl) – Recenze – 30%

Americký film Premiantka je režijním a scenáristickým debutem filmařky Jade Halley Bartlett, jenž vypráví o osmnáctileté středoškolačce jménem Cairo Sweet (Jenna Ortega), která začne docházet na hodiny literatury ke zhruba padesátiletému učiteli Jonathanovi (Martin Freeman). Ona je chytrá, krásná, sečtělá a spisovatelsky nadaná, on je sám bývalým spisovatelem, jemuž její znalosti a schopnosti imponují, a rád by rozvíjel její talent. V jejich komunikaci se brzy začne čím dál víc projevovat vzájemná náklonnost, která přeroste od běžného vztahu mezi pedagogem a studentkou v něco mnohem důvěrnějšího, byť stále platonického. Vývoj událostí pak ale kulminuje tím, že Cairo odevzdá jako seminární práci pornografickou povídku plnou šťavnatých detailů, jejímiž protagonisty jsou oni dva.

© Lionsgate 

Námět tohoto melodramatu zní jako z nějakého béčkového erotického thrilleru z 90. let, což je poměrně nízko položená laťka, kterou se ale Premiantce navzdory větším ambicím nepodařilo překročit. Výsledek je totiž místy tak špatný, až je nechtěně komický. Ačkoli je scénář Premiantky původním dílem, tak film celkově působí jako adaptace nějakého brakového milostného románu, který se úporně snaží tvářit chytřeji, než ve skutečnosti je (představte si Padesát odstínů šedi, jehož hrdiny jsou literárně znalí a sofistikovaně se vyjadřující intelektuálové). Ona chytrost je pouze zdánlivá a umělá, přiživovaná v rádoby oduševnělých dialozích přehršlí poeticky znějících přirovnání a blábolivých, dokonale nesmyslných slovních spojení a metafor. V kontroverzním příběhu o vývoji společensky nepřijatelného vztahu na akademické půdě, jenž se snaží vyjadřovat k tématům balancujícím na hraně etiky, byste navíc čekali určitou jemnost a finesu, ale té se v Premiantce nedočkáte.

Nedočkáte se kupodivu ani erotiky. Ve filmu není ani náznak nahoty, o sexu se v něm pouze mluví a jeden šestisekundový záběr na dvě líbající se děvčata představuje zdaleka nejodvážnější scénu celého snímku. O souložení nebo o jiných sexuálních činnostech se přitom jeho postavy vyjadřují poměrně explicitně a vulgárně, čímž sledování filmu paradoxně připomíná čtení nějaké amatérské erotické povídky z internetu, v níž se také vyskytují detailní vzrušující popisy a protagonisté definovaní primárně sexuální touhou. O srovnatelný zážitek se však bohužel jedná i z kvalitativního hlediska. 

© Lionsgate 

Titulní premiantka Cairo žije sama v honosném rodinném sídle, její rodiče jsou totiž coby bohatí právníci dlouhodobě uvázáni k pracovnímu pobytu na jiném kontinentě. Film je tu a tam doprovázen jejími vypravěčskými monology, připomínajícími zápisy do deníčku. Hned zkraje se Cairo zamýšlí nad tím, co pro ni znamená být dospělá, když už jí je oněch osmnáct let. Žije kdesi v Tennessee v zapadlém městečku, které nesnáší a nemůže se dočkat, až vypadne do světa. Není přitom moc jasné, co přesně jí v cestování brání, když je plnoletá, má zřejmě neomezené finance a nemá nad sebou žádný rodičovský dozor. Některé scenáristické volby působí jako záměrně zvolené tak, aby v na pohled laciném filmu vystupovalo co nejméně postav a jeho děj se mohl odehrávat v co nejméně lokacích. 

Tomu je uzpůsobeno i prostředí školy, které vyznívá nebývale nuzně. Jonathan se kamarádí s učitelem fyziky Borisem (Bashir Salahuddin), kromě nich ale další pedagogové ve filmu k vidění nejsou, takže to skoro vypadá, jako kdyby na škole nikdo jiný nevyučoval. Cairo i její jedinou kamarádku Winnie (Gideon Adlon) nikdy nevidíme na jiném předmětu než na Jonathanem vyučované literatuře. Nikdy je nevidíme interagovat s jinými spolužáky nebo spolužačkami, ostatně jiní studenti a studentky se ve filmu mihnou vyloženě sporadicky. Párkrát je řeč o školním sportovním týmu, ale ten také za celý film neuvidíme. Jednou z mála výjimek ve smyslu scén zahrnujících naráz větší množství postav je kupříkladu návštěva salonu pořádajícího pravidelné nedělní čtení poezie, což je pasáž spadající díky svéráznému vzezření účastníků této akce do kategorie nezáměrné sebe-parodie. 

Vztahy mezi kantory a dvojicí náctiletých studentek jsou od samého začátku podezřelé tím, že jsou ve filmu prezentovány poměrně deviantně. Obě děvčata se chovají vůči učitelům svádivě, s přehnanou nápadností předvádějí lascivní pohyby a vrhají na ně vyzývavé pohledy. Nikdy nejsou upozorněny na to, že jejich chování je nevhodné, nikdy jim není naznačeno, že jednají přes čáru. Obě dívky jsou dle svých slov panny a v soukromí fantazírují výhradně o sexu se svými učiteli, nikdy je nenapadne se zajímat o své vrstevníky. Jonathan, jehož už nenaplňuje vyvanulý svazek s pohrdavou a uštěpačnou manželkou (Dagmara Dominczyk), která na něj kvůli práci věčně nemá čas, si ve vztahu k oblíbené a opěvované studentce nezvládá určit bezpečné hranice. V tomto směru by měl plnit úlohu morálního kompasu jeho kolega a kamarád Boris, leč ten také v konečném důsledku do chování dívek nijak nezasahuje, a i když mu na soukromý telefon začnou posílat polonahé fotky, tak to přejde bez komentáře. 

V závěrečné třetině se atmosféra i žánr filmu mírně mění a dojde k proměně i ve vztahu obou hlavních postav. Polemizuje se o tom, kdo z nich se vlastně nachází v roli oběti. Z finálního vyznění filmu je znát, že by rád byl pozdním argumentem v debatě o MeToo, ve skutečnosti ale tomuto tématu prokazuje medvědí službu, když v příběhu staví (ať už vědomě či nevědomě) Cairo do pozice záporné postavy. Snímek přitom neopouští její subjektivní vypravěčskou perspektivu, zároveň ale divákovi znemožňuje, aby s ní jakkoli soucítil. I kvůli tomu, že choulostivé téma zpracovává ze špatného pohledu, je závěr filmu vyloženě pitomý. 

© Lionsgate 

Pozitivní dojem tak zůstává převážně jen z hereckých výkonů protagonistů obou hlavních rolí, kteří zvládají sebejistě vystihnout relativně širokou škálu komplikovaných emocí, a v paměti nejspíš zůstanou i někteří představitelé rolí vedlejších, zejména Bashir Salahuddin se svými komediálními kreacemi. Pro Jennu Ortegu byla Premiantka příležitostí ukázat, že zvládne utáhnout charakterní hlavní roli v celovečerním snímku, což se potvrdilo. Jinak jde ale o ukázkový příklad zmarněného potenciálu, v němž snaha o provokativnost naráží na to, že se film neodváží udělat krok k něčemu skutečně troufalému či radikálnímu, a tak jen neobratně klouže po povrchu mezi klišovitými postavami, jejichž vzájemné tonutí v nesmělých citech nedokáže podpořit jak na emocionální, tak na vypravěčské úrovni.