Jeden život (One Life) – Recenze – 70%

O britském humanitárním pracovníkovi Nicholasi Wintonovi (1909-2015), jenž před vypuknutím druhé světové války v roce 1939 stihl zachránit 669 československých židovských dětí a vyvézt je z nacisty okupované země do Anglie, vzniklo již několik filmů. Český filmař Matěj Mináč natočil hned trojici celovečerních počinů mapujících Wintonovy skutky, nejprve hrané drama Všichni moji blízcí a poté i dokumenty Síla lidskosti – Nicholas Winton a Nickyho rodina. Z britské produkce zas nelze opomenout dokumentární snímek Do cizí náruče, sestavený z výpovědí skutečných účastníků transportů dětí do Velké Británie. Celá kolekce, čítající i množství televizních dokumentů, se nyní rozrostla o britský hraný film Jeden život, v němž postavu Nicholase Wintona ztvárnili v různých fázích jeho života herci Johnny Flynn a Anthony Hopkins.

Zdroj fotek: Vertical Entertainment

Film Jeden život, jenž natočil televizní a převážně seriálový režisér James Hawes podle scénáře Lucindy Coxon (Dánská dívka), je vyprávěn ve dvou paralelně se odvíjejících příběhových liniích. V té první sledujeme mladého Nicholase, jak odhodlaně přijíždí pomáhat do židovských táborů do Československa a po odhalení tamních šokujících životních podmínek se rozhodne aktivně angažovat ve snaze přesunout co nejvíc židovských dětí do bezpečí mimo dosah nacistických spárů. Zpět v Anglii se pak snaží pro tyto děti zajistit cestovní víza, pěstounské rodiny i finanční prostředky nutné na přepravu, v čemž mu pomáhají kolegové v Československu, přátelé i empatická maminka (Helena Bonham Carter).

Ve druhé linii, odehrávající se o 50 let později, se téměř osmdesátiletý Nicholas Winton snaží při vyklízení pracovny najít nový domov pro své album s fotografiemi zachráněných dětí a s listinami, které jsou cenným historickým svědectvím o proběhlých událostech. Tato část příběhu vrcholí účastí Nicholase ve dvou epizodách televizního pořadu That’s Life z roku 1988, v nichž se o jeho zapojení v záchraně židovských dětí poprvé dozvěděla široká veřejnost, a které se řadí k nejdojemnějším okamžikům v historii televizního vysílání. 

Linie zasazená do 80. let tak tvoří tu významnější část filmu, zatímco vzpomínková rovina z roku 1939 má spíše podpůrnou funkci a Wintonovu příběhu dodává potřebný kontext. Prezentuje sice jen předvídatelné události, které nikoho nepřekvapí, a mladý Nicholas je v ní vylíčen jako psychologicky neprokreslený a poněkud jednorozměrný morální vzor definovaný pouze neochvějností, rozhodností a snahou za každou cenu konat dobro, zároveň je ale její přítomnost ve scénáři nutná z jiných důvodů. 

Ukazuje totiž, že Nicholas nebyl na ono zachraňování dětí sám, ale že šlo o spolupráci s několika československými dobrovolníky a aktivisty, kteří se však pozdní medializace celé akce již nedožili. V této části děje je navíc poukazováno i na množství byrokratického papírování, jež bylo pro Nicholase a jeho matku u nepříliš ochotných britských úředníků nutné podstoupit, a dochází zde též k seznámení diváků s několika klíčovými postavami dětí, jejichž jména později zazní i ve finále filmu. Přidanou hodnotou pro české publikum je, že snímek byl natáčen v českých lokacích a zní v něm tudíž hojně čeština. 

Pozdější část příběhu hodně sází na charisma a skvělé herecké schopnosti Anthonyho Hopkinse, jenž Nicholase Wintona pojímá coby skromného životního optimistu, jenž bere svou humanitární práci jako samozřejmost a ostýchá se přijímat za ni jakýkoli vděk nebo uznání. V této fázi je hlavní hrdina již o poznání prokreslenější a zajímavější a díky Hopkinsově hereckému rozsahu u něj vystupují na povrch barvitější povahové vlastnosti. Nestojí o slávu, se svým almanachem obchází dávné přátele i historiky v podstatě proto, že nechat na něj dál jen padat prach by byla škoda. Důsledky tohoto počínání nakonec výrazně přerostou jeho očekávání. 

Když pak v závěru dojde na rekonstrukci onoho srdceryvného okamžiku známého z televizní obrazovky, tak nezůstane jediné oko suché navzdory tomu, že tatáž situace již ždímala slzy nesčetněkrát, když byla ve formě archivních materiálů použita v jiných filmech o Nicholasi Wintonovi a je kvůli tomu již dávno zprofanovaná. Leckdo by mohl označit záměr vybudovat snímek okolo této snadno dojímavé scény coby emocionálního těžiště filmu za laciný kalkul, k vyvrcholení vyprávění o Nicholasi Wintonovi to ale tak nějak patří. 

Film Jeden život je totiž filmařsky veskrze rutinním a vypravěčsky standardním dramatem, jehož tvůrci se snaží oslovit co nejširší publikum, a nepouštějí se proto do žádných formálních ani narativních experimentů. Ani se příliš nepokoušejí vytvářet paralely se situací kolem současných válečných uprchlíků a soustředí se jen na vyprávění příběhu Nicholase Wintona jako takového. A činí tak prostřednictvím konzervativně vystavěného filmu, jehož civilní a pokorné zpracování sice může být obyčejné a nenápadné, nicméně právě díky tomu k charakteru svého hlavního hrdiny trefně sedne.