Český animovaný snímek Tonda, Slávka a kouzelné světlo, natočený v koprodukci
se Slovenskem a Maďarskem, upomíná sice na tradici československé loutkové
animace z dob Jiřího Trnky, zároveň ale působí stejně moderně a svěže jako
předloňské Myši patří do nebe nebo zahraniční filmy Mrtvá nevěsta
Tima Burtona či Koralína a svět za tajnými dveřmi. Potvrzuje, že
česká animace je v posledních letech opět na světové úrovni, což dokazují
i mnohé animované krátké filmy z nedávné doby.
 |
| Zdroj fotek: CinemArt |
Za snímkem Tonda, Slávka a kouzelné světlo stojí především celovečerně debutující režisér a výtvarník Filip Pošivač, jenž se mimo jiné spolupodílel na tvorbě dětského animovaného seriálu Mlsné medvědí příběhy, a scenáristka Jana Šrámková, autorka předlohy pro krátký animovaný film Zuza v zahradách. Už ten pojednával o tom, jak představivost pomáhá dětem se vstupováním do světa dospělých, a obdobný motiv prosákl i do filmu o jedenáctiletém Tondovi a jeho kamarádce Slávce, v němž se k němu přidalo i téma jinakosti, porozumění a přijetí navzdory odlišnostem. Není to jen film pro děti, neboť v mnoha aspektech dokáže oslovit i dospělé publikum.
Tonda žije s rodiči a se dvěma novorozenými sourozenci ve starém mnohapatrovém bytovém domě, jehož ostatní obyvatelé se vůči sobě chovají nevraživě a překypují negativními vlastnostmi. Vztahy uvnitř komunity se pak odrážejí v celkové atmosféře v budově na vizuální úrovni – postupně v ní praskají žárovky, poletují v ní černé chomáče čehosi a už tak dost šedivý interiér se tak průběžně propadá do ještě šedivějšího šera. Obrazem společnosti, v němž si lidé nedokáží naslouchat a potýkají se s mocichtivostí nebo s úzkostmi, však prostupuje světlo naděje, že se Tonda a nově přistěhovaná dívka Slávka nějak zaslouží o potřebnou a vítanou změnu.
Tonda i Slávka se totiž od zbytku společnosti něčím vymykají. Tonda od narození svítí, více než zářící pokožka jej ale omezují přehnaně starostliví a ochranitelští rodiče, kteří jej drží zkrátka (doslova) na špagátu, jenž mu neumožňuje dům opustit. Slávka zas často uniká do fantazijních světů, které jí pomáhá vizualizovat její kouzelná baterka. Oba předpubertální hrdinové se díky svým odlišnostem sblíží, Slávka totiž Tondovu kondici nevnímá jako nedostatek a Tonda je zas jediný, kdo je schopen její imaginativní vize vidět a sdílet spolu s ní. Sám má ostatně ve svém pokoji z polštářů a dek vyrobený bunkr, do jehož až magicky rozlehlých barvitých útrob se s oblibou noří, když na něj přijde trudomyslnost.
S tématem přijetí jinakosti film pracuje do hloubky. Tondova schopnost svítit se dá jednoduše vykládat jako širokospektrá metafora pro jakoukoli odchylku, a jeho touha zapadnout mezi ostatní a najít si kamarády tudíž reflektuje zkušenosti kohokoli, kdo se někdy v životě cítil vyloučený z kolektivu kvůli nějaké odlišnosti, ne nutně jen genetické. Na příkladu Tondova nenadálého přátelství s vnímavou Slávkou snímek citlivě ukazuje, jak může vzájemné porozumění a sdílení vézt k tomu, že začnete sami sebe přijímat mnohem sebevědoměji. Mezi oběma hrdiny se ale vytvoří i konflikty a k proměně v komunikaci dojde také mezi generacemi, ať už v konfrontaci Tondy a Slávky s jejich rodiči nebo se zdánlivě hrozivým starým domovníkem, v němž obě děti naleznou nečekaného spojence.
Z domovníkova chřadnoucího těla mimochodem vyrůstají květiny – což je nejpoetičtější ztvárnění postupného vyprchávání života v českém filmu od krátkometrážního animovaného počinu s názvem Pouštět draka. Pozoruhodných vizuálních nápadů je ve filmu víc, mezi nimi zaujme kupříkladu též postava Slávčiny maminky, vysloužilé baletky, která se v důsledku vlastní existenční krize i ponuré nálady v domě proměňuje z bílé labutě v labuť černou. Film nádherně a uvědoměle pracuje s barvami a se světlem, figurky jednotlivých postav i všelijaké lokace jsou detailně propracované a animace je bezchybná.
Je skvělé, že film Tonda, Slávka a kouzelné světlo se setkává s úspěchem
i na mezinárodních festivalech a v zahraniční distribuci. Je osobitý, emotivní,
komplexní ve svém vrstevnatém sdělení, a přitom jasně srozumitelný i pro děti
(od prvňáčků dál, pro menší děti zas až tak vhodný není). Chvílemi sice ztvárňuje
svět dospělých až příliš ponuře a karikaturně a často zabředá do pocitů smutku
a skepse, což může na leckoho zapůsobit spíše depresivně, přesto však vyznívá
převážně mile, laskavě a optimisticky. Kouzelné fantazijní prvky splétá se strastmi
skutečného dospívání a rodičovství a s náznaky dalších vážných témat, aniž
by přitom ztratil zářivý pohádkový nádech. A hlavně předává cenné lekce i bez nutnosti
vše doslovně vysvětlovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat