Stvořitel (The Creator) – Recenze – 50%

Americká sci-fi britského režiséra Garetha Edwardse (Godzilla, Rogue One: Star Wars Story) pojednává o světě v roce 2065, kdy mezi lidmi žijí samostatně smýšlející roboti pohánění umělou inteligencí. Avšak od té doby, co roboti (nazývaní též simulanti, pokud jsou vybaveni lidskou tváří) omylem způsobili výbuch atomové bomby uprostřed Los Angeles, se lidstvo ideologicky rozdělilo do dvou směrů. V Americe jsou simulanti zakázáni, je proti nim vedená válka a roboti se využívají nanejvýš k vojenským účelům, třeba jako bomby s nožičkami coby náhrada za sebevražedné atentátníky. Ve východním superstátě zvaném Nová Asie jsou zas simulanti naopak považováni za rovnocenné členy společnosti, k nimž je přistupováno jako k přátelům a členům rodin, kteří by rádi žili s lidmi svobodně a v harmonii. V čemž jim brání pouze americká invazivní vojska snažící se o jejich vyhlazení.

Zdroj fotek: Falcon

Hlavním hrdinou je americký agent speciálních jednotek Joshua (John David Washington), toho času žijící v utajení v Nové Asii s milovanou snoubenkou a členkou tamního odboje, s níž čeká dítě. Pak ale dojde k vojenskému zátahu, Joshua je prozrazen a jeho nastávající umírá. Několik let poté Joshua pracuje v Americe jako popelář, ale následně se neochotně vrací znovu do akce v Nové Asii, když se dozví, že jeho někdejší láska by mohla být přece jen stále naživu. Cílem jeho mise je najít novou mocnou zbraň, která má podobu simulantského dítěte. Dotyčnou umělou pětiletou holčičku se Joshuovi podaří vyhledat snadno, načež se však rozhodne s ní před vlastním týmem uprchnout a použít ji k lokalizaci své bývalé snoubenky. 

Pokud se Garethu Edwardsovi něco skutečně podařilo, tak natočit film za 80 milionů dolarů, aby vypadal, že stál přinejmenším dvojnásobek. Svůj podíl na tom má i použití revoluční digitální kamery, která filmování výrazně zlevňuje. Film Stvořitel přitom okouzluje nejen skvostným vizuálem, velkolepými scénami a poutavými obrazy (jedním ze dvou kameramanů byl Greig Fraser, který kromě Rogue One: Star Wars Story nasnímal i Dunu nebo posledního Batmana), ale i fantastickou úrovní digitálních triků a efektů a také fantastickými asijskými přírodními scenériemi (natáčelo se ve Vietnamu a v Thajsku). Roboti, vojenská technika i další futuristické technologie mají vyšperkovaný design a na řadu lokací od tajných vědeckých laboratoří po chrámy na úpatí zasněžených hor je radost pohledět. Po technické stránce je vlastně jedinou slabší složkou hudba Hanse Zimmera, která není ničím zajímavá, ale to je tak všechno. 

Pak je tu ale ještě příběhová a vypravěčská složka, s níž to oproti té řemeslné silně skřípe. Hlavní hrdina je nevýrazný a jeho osud je předvídatelný na sto honů. Neoriginální děj je splácaný z hloupých klišé a mnohokrát viděných žánrových motivů, upomínajících především na sci-fi tvorbu Neilla Blomkampa (Elysium, Chappie, District 9) nebo Jamese Camerona (Avatar a Avatar: The Way of Water). Ještě tak prvních dvacet minut filmu zaujme na rozjezd solidní expozicí a dravějším tempem, pak ale nastoupí až překvapivě generická zápletka o pátrání po dávné lásce a o skoro-rodičovském sbližování dospělého muže s robotickým dítětem, jehož úlohou ve filmu je především dolovat z diváků dojetí, což se bohužel děje až příliš pateticky a průhledně. Dialogy se vesměs potýkají s přiblblou naivitou. Z herců zaujme Ken Watanabe ve vedlejší roli povstaleckého simulanta a herecky debutující Madeleine Yuna Voyles v roli malé robotky a pak už nikdo. 

Řada nedostatků se pojí i s tím, že Gareth Edwards se zjevně snažil pojmout Stvořitele jako alegorii amerického boje proti terorismu. Spojené státy kriticky znázorňuje jako kolonizační velmoc, která zažila tragédii na domácí půdě a nyní ji zneužívá k invazím do zemí třetího světa, kde v zájmu zlikvidování nepřítele decimuje i civilní obyvatelstvo. Edwards přitom ale mnohdy využívá i prostředky hraničící s lacinou agitkou. Za jednoznačné zlé padouchy označuje okázale násilné a nelítostné americké vojáky, kteří v některých scénách neváhají při vyhrožování domorodcům agresivně držet střelné zbraně u hlav brečících dětí a kňučících pejsků. Proti nim staví pozitivně vykresleného hlavního hrdinu doprovázeného nevinnou holčičkou a zmíněné domorodce žijící v harmonii v lůnu přírody, doplněné robotickými simulanty, kteří ale prožívají stejné emoce jako lidé a měli by být při sledování filmu vnímáni coby ekvivalenty lidských bytostí, nikoli jen jako stroje s naprogramovaným myšlením. 

Problém je v tom, že Gareth Edwards, který na scénáři spolupracoval s Chrisem Weitzem (zodpovědným scenáristicky mimo jiné za Zlatý kompas nebo za Disneyho hranou Popelku), podřídil své alegorické vizi vše a opomněl přitom naprostý základ v podobě práce s postavami a dodržování nějakého řádu při snaze o vytvoření soudržného a věrohodného fikčního světa. Na postavy se tak nejde moc napojit nebo s nimi soucítit (a to je soucit jedním ze zásadních témat filmu), protože jde povětšinou o jednorozměrné figury, jenž často hovoří v domněle hlubokých frázích a k proměnám v jejich chování dochází až příliš zbrkle. 

Děj obsahuje celou řadu logických lapsů a okamžiků, nad jejichž nesmyslností nezbývá než kroutit hlavou, a to zejména ve vypjatých akčních sekvencích, v nichž se celosvětově hledaná dvojice hrdinů bez problémů dostane i do těch nejstřeženějších míst. Zvláštně pak vyznívá i úloha robotů s umělou inteligencí ve společnosti. Třeba robotičtí vojáci nebo chirurgové v ní mají jasnou funkci. Ale jak se mohl svět Stvořitele dostat do stavu, kdy se už i v budhistických chrámech modlí roboti odění do mnišských hábitů a ručně sklízejí úrodu z rýžových políček, je věc nejasná. Z filmu jsou cítit velké ambice i snaha o filozofický a případně až duchovní přesah, ten se ale těžko vytvoří sám o sobě jen díky dělení děje do kapitol s velikášskými názvy a začlenění několika náboženských symbolů.

Stvořitel tak zklamává jako snímek o vztahu lidstva a umělé inteligence, k níž přistupuje velmi nemoderně, podobně jako některé dvacet a více let staré sci-fi filmy. Neosloví ani naivním, fádním a nepříliš dobře vyprávěným příběhem, z nějž se marně snaží mačkat emoce, a nejlépe tak vyznívá coby zmíněná kritická metafora americké válečné politiky. A rozhodně obstojí jako obrazově opojný trikový spektákl, jenž se může pyšnit vysokou technickou úrovní i nádhernými reálnými lokacemi, jenž jej sympaticky odlišují kupříkladu od mnoha superhrdinských filmů, často utopených v ošklivě digitálních světech. Teoreticky jde i o slibnou předzvěst toho, že v budoucnu bude možné natáčet vizuálně působivé velkofilmy za výrazně menší částky než v posledních letech, kdy se rozpočty filmů zvládly vyšplhat i hodně přes hodnotu čtvrt miliardy dolarů, což je jednoznačně pozitivní. Jen by to ještě chtělo víc zapracovat i na jejich dějové náplni.