V tomto textu naleznete mé dojmy z prvních deseti filmů, které jsem letos viděl na filmovém festivalu žánrových filmů ve španělském městě Sitges. Následovat budou další.
Sněžné bratrstvo (La sociedad de la
nieve) – Španělsko-uruguayský film režiséra J.A. Bayony (Sirotčinec,
Jurský svět: Zánik říše) zpracovává známou
historii pádu letadla s uruguayským ragbyovým týmem v zasněžených Andách z roku
1973, jehož ztroskotaní cestující se museli kvůli přežití uchýlit ke
kanibalismu. Tentýž příběh převedl na filmové plátno už americký film Přežít z roku 1993. Bayona oproti němu nabízí modernější a
filmařsky špičkové zpracování (včetně výborné kamery a intenzivní scény samotné
havárie), a kromě toho tento příběh o síle lidské vůle a houževnatosti vrací
spolu s herci zpátky na španělsky mluvící půdu. To je ale v podstatě všechno,
protože dějově snímek pochopitelně nemá moc čím překvapit. Jednotlivé postavy
jsou až na výjimky zaměnitelné mezi sebou a jejich trýznivé osudy slouží filmu
zejména k emocionálnímu dojetí diváků. Sympatické je na něm ale to, že jde
opravdu o poctivé a do detailu realistické dobrodružné survival drama,
nezatížené nutností cpát do děje i osobní konflikty mezi postavami, které se
tak mohou více věnovat praktické stránce vlastního přežití. Potěší i nízká míra
patetičnosti a velmi decentní a humánní přístup k tematice pojídání lidského
masa. Španělsko vyslalo Sněžné bratrstvo do boje o Oscary, v lednu bude
uveden na Netflixu. (70 %)
Šťastné a krvavé (There’s Something in the Barn) – Norská
hororová komedie pojednává o čtyřčlenné americké rodince, která se přistěhuje před vánočními svátky do zasněženého Norska do
zděděného horského domku, aniž by tušila, že u nich ve stodole se dávno před
nimi zabydlel trpaslík. Jako komedie je snímek solidní, v hlavní roli se
zpovykanými a ignorantskými Američany, kteří mají o Norsku naivní představu, že
si budou fotit selfie se soby a každý večer sledovat polární záři. Společnost jim
dělá kolorit tamních svérázných postaviček, přičemž film si satiricky střílí ze
stereotypů obou národů. Jako horor nicméně film zklamává v tom, že zpočátku
navnadí na krvavě drsnou podívanou typu Krampus nebo Šílená noc (a ano, v pár okamžicích se toto naplní), ale celkově je ve
srovnání s nimi strašlivě vyměklý, skoro až rodinný. Na pořádnou akci se dlouho
čeká až do poslední třetiny, která je solidně napěchovaná, ale zas v ní jdou
dost stranou logika i dříve nastavená pravidla. Vánoční klasika z toho asi
nebude i proto, že spíš než hlučným a přihlouplým hlavním hrdinům, vykresleným
ve výsměšně nesympatickém světle, je naopak větší důvod fandit jejich klid a
pořádek milujícímu protivníkovi. (50 %)
Démon ve mně (It Lives Inside) – Vesměs standardní a filmařsky rutinní americký horor natočený
americko-indickým režisérem vypráví o středoškolačce, které dělá problémy (a
unáší/zabíjí její kamarády) nechtěně vypuštěný démon. Film zpracovává téma
inkluze menšin ve společnosti, potěší několika praktickými efekty a z vod
průměru mírně vystupuje důrazem na indickou mytologii a kulturní tradice, což
je ale také to jediné, co na něm působí neokoukaně. (50 %)
Sleep – Silně zdařilý a nápaditý jihokorejský horor o různých
poruchách spánku včetně extrémní náměsíčnosti, kdy se člověk stává nebezpečným
pro sebe i pro své okolí. Noční hrůzy manželského páru jsou vyprávěny z pohledu
úzkostné ženy, která se oprávněně obává, že by její muž mohl ve spánku zabít
jejich novorozeně. Napínavě budovaná zápletka je následně postupně dovedena do
netušených rozměrů, přičemž nabídne jak dějové zvraty, tak malé ostrůvky
funkčního situačního humoru. (80 %)
Black Flies – Odvrácená strana snu o zachraňování lidských životů
vyprávěná z pohledu začínajícího zdravotníka, který je přiřazen v New Yorku
jako parťák ke zkušenému paramedikovi, postupně ale přichází nejen o počáteční
iluze, ale i o vlastní příčetnost a víru v lidskost. Společně totiž jezdí se
záchrankou k těm nejtěžším případům v ulicích Brooklynu, takže jim dělají
společnost hlavně pobodaní drogoví dealeři, oběti přestřelek a domácího násilí,
předávkovaní feťáci, dlouho uleželé mrtvoly a podobně. Film záměrně ukazuje jen
to nejhorší, co může zdravotník (jimž je v závěrečných titulcích vzdán hold)
během služby zažít, aby to na něm ponechalo psychické následky. To z filmu činí
i díky dravé režii a precizním hereckým výkonům docela intenzivní a strhující
podívanou, zároveň ale kvůli tomu snímek vyznívá manipulativně, což v závěru
podtrhne i jeho srdceryvné finále. (70 %)
Godless: The Eastfield Exorcism – Australský
snímek zpracovává skutečný tragický případ z roku
1993, kdy byl skupinou náboženských fanatiků proveden vymítací rituál na
psychicky nemocné ženě, která tak byla zbytečně vystavena psychickému týrání i
fyzickému násilí. Je pozitivní, že film pracuje s tématem potenciálně zhoubných
činů lidí slepě jednajících ve jménu své víry a dobrého přesvědčení, avšak
přistupuje k němu ze špatného směru. Zaděláno bylo na emocionálně hutné
psychologické drama, nicméně tvůrci snímku se snaží z příběhu poněkud
nadbytečně vytěžit i exorcistický horor (prostřednictvím dost špatně a lacině
realizovaných satanistických vizí a velmi tupých lekaček). Až do samotného
závěru je divák nahlodáván myšlenkou, jestli dotyčná oběť přece jen nebyla
posedlá ďáblem, nicméně tato záměrná nejednoznačnost způsobuje zmatení v tónu
filmu, ubírá na síle jeho vyznění a místy jej činí nechtěně směšným. (40
%)
Moon Garden – Malá holčička je po úrazu hlavy v kómatu a její následný
osud se metaforicky prolíná s jejím putováním skrze fantazijní svět, v němž
opakovaně uniká před smrtí a potkává všelijaké další bytosti. Výsledkem je
surrealistická variace na Alenku v říši divů, kterou natočil otec se svou pětiletou dcerou v
hlavní roli jako svůj osobitý projekt. Šest let vznikající americký nezávislý film
je nutno ocenit za propracovanou výtvarnou stránku a realizaci loutkově
animovaných sekvencí, protože ty musely dát hroznou práci. Dětská představitelka
hlavní role je výborná. Stylem animace i temnou atmosférou Moon Garden připomíná snímek Šílený bůh (sice není tak krvavý a nechutný, ale dítěti bych ho taky
nepustil, některé scény jsou opravdu dost děsivé a intenzivní). Sdílí s ním ale
bohužel i to, že té nálože vizuálních nápadů se divák po čase snadno přejí,
protože v jednoduchém ději se není moc o co opřít. V paměti tak snímek zůstane
nejspíš pouze jako sympaticky bizarní pásmo psychedelických výjevů, prokládané
vzpomínkami malé holčičky ležící v nemocnici na šťastné i trýznivé rodinné
okamžiky. (60 %)
Sharkspoitation –Dokument o vyobrazování žraloků v historii kinematografie (už
od 30. let minulého století do současnosti) a také o žralocích obecně i o tom,
jak právě filmy negativně formovaly povědomí o žralocích ve společnosti. Moc
hezky a zábavně sestříhaný mix mluvících hlav (od filmařů po experty na mořskou
zoologii) a ukázek ze všech možných filmů se žraloky, pochopitelně včetně těch
největších braků (ale to spíš až ke konci). Plus kopa málo známých historek z
filmařské branže i uvádění těch největších žraločích mýtů na pravou míru.
(80 %)
#Manhole - Mladý muž
se má ženit, ale den před svatbou spadne v noci do nezakryté šachty, z níž se
nedá vylézt. Jednoduchá premisa japonského snímku nakonec nakyne do poměrně
zábavné a vtipné mysteriózní hříčky, která umí překvapit nečekaným vývojem
událostí. Násilně naroubovaný zvrat ve druhé polovině je ale dvousečnou zbraní,
sice zaskočí a do určité míry pozmění téma filmu, ale zároveň si sám podkopne
nohy překombinovaným vyprávěním plným dějových mezer. (60 %)
Blackout – Laciné, místy nechtěně směšné, často dost nudné a filmařsky skoro amatérské americké hororové drama o muži, co se snaží dát do kupy svůj život po smrti otce a rozchodu s přítelkyní. A taky je už pár týdnů vlkodlak, což je ale více vytěženo až v poslední (tak špatné, až je to dobré) čtvrtině. Do té doby jde převážně o otupující a repetitivní konverzační film, v němž si hlavní hrdina nezajímavě povídá s různými lidmi ze svého městečka, v němž se snaží vypořádat s korupcí okolo tamního dřevařského podnikatele. (20 %)
Žádné komentáře:
Okomentovat