KVIFF 2023 – Vítěz Cannes Anatomie pádu a další první dojmy z Karlových Varů

Uprostřed festivalu jsme se ženou odjeli na svatbu přátel, která se konala poblíž Příbrami. Dva dny po odjezdu z Varů jsem se pak do nich ještě vrátil ve snaze dohnat toho co nejvíc, přičemž půl hodiny po příjezdu na nádraží už jsem seděl v kinosále na tureckém dramatu s délkou tři a čtvrt hodiny. Den poté byla zas unikátním zážitkem dvojice po sobě jdoucích snímků, z nichž v jednom se jeho postavy dobrovolně rozhodly přestat přijímat jakoukoli potravu, zatímco ten druhý se naopak celý točil okolo vaření luxusních jídel a jejich konzumace. Ve Varech zkrátka naleznete filmy pojednávající o všech možných tématech, třeba i vzájemně protichůdných. 

Jinak první várku dojmů z filmů promítaných na filmovém festivalu v Karlových Varech jste si mohli přečíst ZDE. Po této druhé náloži bude následovat ještě třetí várka, opět zaměřená na zahraniční tvorbu, přičemž zástupcům české kinematografie z karlovarského programu budou následně věnovány samostatné recenze.

 

Anatomie pádu (Anatomie d’une chute) – Zlatou palmou oceněné francouzské drama režisérky Justine Triet začíná vyšetřováním kriminálního případu muže zabitého pádem z okna. Mohlo jít o sebevraždu i o vraždu, přičemž podezřelou je v tomto případě jeho žena, známá spisovatelka. Následné procedurální soudní a detektivní drama je přitom nahlíženo perspektivou toho, jak celá situace i eskalující rozplétání vztahové krize obou manželů dopadá na jejich jedenáctiletého zrakově postiženého syna, jenž se náhle ocitne v zodpovědné úloze korunního svědka, který se průběžně utápí do čím dál větší deziluze a postupně ztrácí své přesvědčení, že by jeho máma tátu nikdy nezabila. Precizně vystavěný a bezchybně režírovaný film uvrhne diváky od samého začátku do nejistoty ohledně spisovatelčiny viny či neviny, která je pak doprovází napříč celým filmem až do závěru, jehož vyústění je však též nahlodáno skepsí a pochybnostmi. Lví podíl na tom má dokonale nejednoznačná hlavní hrdinka v chladně odměřeném podání německé herečky Sandry Hüller, která podává strhující a až hypnotický výkon, který navíc ani nevede ve své rodné řeči, nýbrž v angličtině a ve francouzštině. Bravurní charakterová studie s mistrnými dialogy o složitém hledání pravdy, jíž se není možné dobrat. To rozhodnutí, která verze je nakonec věrohodnější, tak musí udělat každý sám. (90 %) 

Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary

Umění jíst a milovat (La Passion de Dodin Bouffant) – Ultimátní gastro-porno. Francouzský film oceněný v Cannes cenou za nejlepší režii se odehrává v roce 1885 na francouzském venkově, kde panuje dokonalé porozumění mezi bohatým majitelem panství a jeho kuchařkou, kterou si již dlouho plánuje vzít za manželku. Film je vrcholnou poctou francouzské gastronomii, přičemž většinu jeho postav tvoří životní požitkáři a gurmáni, špičkoví kuchaři, znalci jídla, zvířat a přírody a skvělí řečníci, takže o jídlu a jeho původu i historii též vybraně hovoří. Velkou část filmu zabírají scény vaření vybraných pokrmů a jejich následné konzumace, na což diváky připraví už úvodní půlhodinová sekvence, v níž se jen za ambientních zvuků kuchyně a labužnických vzdechů tančí mezi plotnami a servíruje na stůl. Pojivem mezi chody je něžná romantická linie, v níž se láskyplné vyznání nikdy neobejde bez večeře při svíčkách a společné míchání zeleninového vývaru nebo burgundské omáčky je předehrou pro intimní chvíle. Film, v němž láska vyloženě prochází žaludkem a ve kterém i anatomický popis příjmu potravy zní jako milostná poezie. Krásné a elegantní, přestože ke konci už tomu mírně dochází dech. Sledovat jedině po jídle, jinak se uslintáte. (90 %) 

Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary

Karaoke Blues (Kuolleet lehdet) – Finský režisér Aki Kaurismäki svůj nezaměnitelný osobitý režijní a vizuální styl tentokrát vložil do kouzelně minimalistické romance mezi melancholickým dělníkem s přílišnou zálibou v alkoholu a nesmělou introvertní prodavačkou. Zasmušilá starosvětská tragikomedie o strastiplném sbližování dvou zoufalých duší, oceněná na festivalu v Cannes cenou poroty, vyniká perfektní formou, suchým humorem s vážnou tváří, osobitými charaktery, sociálním rozměrem, nevtíravým zakomponováním současných události v podobě rádiových zkazek o válce na Ukrajině vměstnaných do bezčasých retro kulis nostalgicky působících Helsinek, skvěle padnoucí hudbou i láskyplnými cinefilními odkazy na tvorbu Kaurismäkiho režijních vzorů a kamarádů ze světa nezávislého a artového filmu. A to vše v pouhých osmdesáti minutách. (80 %) 

Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary

Unavená naděje (Kuru Otlar Üstüne) – Turecké drama o délce 197 minut, pojednávající o učiteli výtvarné výchovy na vesnické škole v zasněžené Anatolii, který již několik let čeká na přeložení do Istanbulu. Zatímco se svým kolegou a spolubydlícím řeší vlastní obvinění z příliš důvěrného kontaktu se žákyněmi, seznámí se s hendikepovanou učitelkou, která mu imponuje svou sečtělostí a talentem (a jejíž protagonistka získala v Cannes cenu za nejlepší ženský herecký výkon). Nesmírně komplexní a vrstevnatý film-román, jenž v sobě sdružuje mnoho témat od zneužívání moci z pozice učitelské autority po intelektuálně-milostný trojúhelník, která se přes sebe přelévají, aniž by některé z nich výrazně dominovalo. Všechny složky filmu včetně detailní režie, chirurgicky přesného scénáře i fantastické kamery, která často snímá v předlouhých záběrech plahočící se postavy nebo jejich našlapané mnohaminutové dialogové výměny, vytvářejí nesmírně plastický a realistický svět, který diváka zcela pohltí. Jen je potřeba si zvyknout na společnost misantropického a morálně pochybného hlavního hrdiny a na všudypřítomný, vůči lidstvu nesmírně cynický tón. (80 %) 

Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary

Netvor (Kaibutsu) – Výtečně napsané japonské drama oscarového režiséra Hirokazu Kore’edy, oceněné v Cannes cenou za nejlepší scénář, začíná jako příběh matky samoživitelky, jíž dělá starosti její syn, patrně šikanovaný na základní škole svým učitelem. Rafinovaně vystavěný snímek pak ale postupně nabídne i vypravěčské perspektivy onoho učitele a dotyčného syna, které pokaždé přemění hlavní téma filmu v něco jiného. Nahlížení na tytéž události z jiného pohledu následně vždy poskytuje další dílky skládačky a opakovaně převrací významy dříve viděného. Nápaditá a složitá struktura filmu stojí na průběžném doplňování záměrně ponechaných mezer a nejasností ve vyprávění a na soustavném boření všech očekávání a předpokladů, které film v divácích sám vyvolal. V centru dění přitom stojí jen pár skvěle definovaných postav, které příběh vyprávějící o vnitřní bolesti, o proměně role učitele ve společnosti a o chybách vzniklých kvůli dělání ukvapených závěrů vede k lehce topornému, leč i tak zničujícímu finále. (80 %) 

Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary

Na lodi Adamant (Sur l’Adamant) – Vítězný film festivalu v Berlíně je francouzským dokumentem o denním stacionáři určeném pro osoby trpící duševními poruchami, který se nachází na lodi kotvící v Paříži na řece Seině. Těžištěm dokumentu jsou přímo svérázní a osobití pacienti (kteří se chovají a komunikují vcelku normálně, protože svědomitě berou léky, jak sami přiznávají), s nimiž tvůrci filmu buď hovoří, nebo je snímají při různých jiných činnostech. Současně se tak dozvíte i o fungování samotného stacionáře, v němž jsou pořádány všelijaké terapeutické kroužky a dílny a také filmový klub. Vděčné téma je v podstatě ránou na jistotu a výsledek vypadá jako součást nějakého charitativního osvětového projektu. Asi by ani nepůsobilo nepatřičně, kdyby byl zakončen výzvou k odeslání dárcovské DMS. Pozitivní a srdečná lekce humanismu a komunikace, která ale nemá žádnou strukturu, nesleduje žádnou konkrétní linii a jde jen o sled úsměvných či hřejivých scének, u nichž prakticky nezáleží na pořadí. (50 %) 

Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary

Club Zero – Lehce provokativní snímek rakouské režisérky Jessicy Hausner pojednává o několika náctiletých studentech prestižní soukromé střední školy, kam nastoupí nová kantorka/nutriční specialistka. Ta je nejprve začne učit jíst uvědoměle, aby jedli zdravěji a méně. Postupné prohlubování této metody však vede u odhodlaných studentů k radikální změně jejich životního stylu, až nakonec přestanou jíst úplně. Z pozoruhodného námětu se nicméně podařilo vykřesat jen velmi mělkou satiru, která se v tématu kritiky poživačného konzumerismu pouze nejistě převaluje. Na jednu stranu nabádá k zodpovědnějšímu přístupu ohledně stravovacích návyků, na stranu druhou si ale zároveň z alternativních výživových trendů utahuje. Především ale filmu schází ostré hrany, neodváží se pustit do ničeho opravdu radikálního, ničím nešokuje, ba dokonce ani nevyvede z míry. Vizuálně sice upoutá a místy i zdařile operuje s motivy pokrytectví a elitářství vyšších společenských vrstev a budování kultu osobnosti okolo kantorky, jejíž manipulativní vliv má na dospívající mládež zhoubné důsledky, nicméně v tom ostatním spíše selhává, nevyužívá svůj potenciál a zanechává dojem pouhé festivalové bizarnosti, jejíž úvodní varování týkající se explicitního zobrazování poruch příjmu potravy je jen prázdnou manýrou. (40 %) 

Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary

Matka všech lží (Kadib Abyad) – Marocký dokument oceněný na festivalu v Cannes cenou za nejlepší režii a za nejlepší dokument pracuje se zajímavým formálním konceptem, v němž režisérka nahnala do jedné místnosti své příbuzné i bývalé sousedy, aby vzpomínali na minulost svých rodin a své ulice, a to zejména v kontextu masakru civilních obyvatel na počátku 80. let, jenž v Maroku následoval jako reakce na tehdejší demonstrace proti zvyšujícím se cenám chleba. Silné osobní výpovědi doprovází ilustrační záběry pořízené v detailním kartonovém modelu oné ulice a blízkého okolí se všemi domy a tehdejšími rezidenty, z nichž každý má v modelu svou hliněnou figurku. Pátrání po pravdě otevírá dávné rány, avšak vzájemná konfrontace obyvatel jednoho domu (především ve vztahu k přísné despotické babičce, jejímž pravidlům se všichni museli celý život podřizovat), patrně nevedlo během natáčení k tolika třecím plochám, v kolik režisérka možná doufala. Vzpomínání na minulost je tak prokládáno i všednějšími záběry oslavy narozenin nebo zpěvu režisérčiny matky. Úvodní příslib nahlédnutí pod roušku lží, které nekompromisní a všemi obávaná matriarcha během let vybudovala, tak nedojde naplnění, jelikož není ani zřejmé, v čem by ty její lži měly spočívat. (60 %) 

Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary