Herec Harrison Ford se po letech opět vrací ke své slavné roli archeologa a učitele na částečný úvazek, a to v pátém dílu dobrodružné série o Indianu Jonesovi, na jehož vzniku se poprvé nepodílel Steven Spielberg. Otěže po něm přebral režisér James Mangold (Walk the Line, Logan: Wolverine, Le Mans ’66), který se snaží ve značné míře na atmosféru předchozích dílů a na Spielbergův styl navázat. A je to v něčem příjemně povědomý a v něčem jiný a zvláštní pocit.
 |
| Zdroj fotek: Falcon |
Už když měl v roce 2008 premiéru čtvrtý díl s názvem Indiana Jones a Království křišťálové lebky, jenž vznikl po devatenáctileté pauze od původní trilogie z 80. let, tak v něm byl reflektován pokročilý věk tehdy pětašedesátiletého Forda. Indiana Jones byl vědomě vykreslen jako zestárlý hrdina, který už není nejpohyblivější, nemá nejhbitější reflexy a občas třeba špatně odhadne vzdálenost nebo nemotorně zakopne. Ale pořád to byl přitom ten starý dobrý Indy, neohroženě riskující dobrodruh disponující ironickým úsměvem, suchým humorem, strachem z hadů a zápalem pro historii. To samé platí kupodivu i dnes, přestože po další dlouhé odmlce, tentokrát patnáctileté, je Harrisonu Fordovi již osmdesát.
Navzdory této skutečnosti se tvůrci filmu rozhodli penzionovaného archeologa a pedagoga protáhnout všemi akčními scénami, které jim scénář poskytl, jako za starých časů. Indianu Jonese tak vidíme cválat na koni v newyorském metru, potápět se na dno Středozemního moře a bojovat tam s úhoři, účastnit se v Maroku zběsilé honičky v tuk-tucích, lézt po skále bez jištění nebo vyskakovat z letícího letadla, byť jde často o kaskadéra nebo o počítačový model s digitálně přidělaným obličejem skutečného Forda. A ano, místy se hlavní hrdina pohybuje jako starý muž, co si stěžuje na bolest zad a na šrouby v noze, ale jinak je v podstatě schopen držet krok s výrazně mladšími společníky, snášet rány od protivníků a ustát veškerou akci, což je daleko za hranou věrohodnosti.
Na nostalgickou strunu tudíž nejlépe zabrnká hned úvodní dvacetiminutová pasáž, která je dějově zasazena do období konce druhé světové války, kdy se Indiana Jones snaží uprchnout ze zajetí prohrávajících Němců a uloupit z jejich vlaku starobylou relikvii, a v níž je Harrison Ford kompletně digitálně omlazen (což se povedlo nad očekávání dobře). Stáří je mu přiznáno, až když příběh vzápětí poskočí do roku 1969, kdy se oslavuje dobytí Měsíce americkými astronauty a v ulicích probíhají pochody proti válce ve Vietnamu.
Zasazení děje do tohoto roku dává smysl jak z hlediska návaznosti (čtvrtý díl se odehrával ve druhé polovině padesátých let), tak v kontextu toho, k čemu se chce Indiana Jones a nástroj osudu vztahovat tematicky. Zatímco původní trilogie těžila z šestákových dobrodružných románů ze třicátých let, tak o dvacet let mladší Království křišťálové lebky se odkazovalo na béčkové sci-fi filmy z let padesátých, když do mytologie Indiana Jonese zaneslo existenci mimozemské civilizace. Indiana Jones a nástroj osudu zas pracuje s jiným sci-fi prvkem, jenž byl častým elementem béčkových vědecko-fantastických filmů pro změnu v letech šedesátých (a nejde o dobývání vesmíru, jak by se mohlo zdát).
Do cesty je přitom hlavnímu hrdinovi, jenž je v důchodu a po tragické smrti syna a následném odchodu zkormoucené manželky Marion žije sám, postavena opět skupina nacistů, kteří se snaží dostat k jistému vynálezu řeckého matematika Archiméda. Skupinu vede úlisný doktor fyziky Voller (Mads Mikkelsen), jehož nacistická minulost mu nezabránila podílet se v Americe pod falešnou identitou na konstruování vesmírné rakety, a s nímž se Indiana Jones poprvé setkal již v onom úvodním prologu. Indymu zas ve snaze překazit nacistům plány sekundují jeho sebevědomá a soběstačná kmotřenka Helena (Phoebe Waller-Bridge) a náctiletý zlodějíček Teddy (Ethann Isidore).
Děj následně pozůstává z mnohokrát použitého schématu, kdy se hlavní hrdina opakovaně přetahuje s nepřáteli o nějaký artefakt, který by je měl zavést do lokace, kde se nachází starodávná mapa, ukrývající polohu další lokace, a tak dále. Celá tato dobrodružná linie je přitom značně atraktivní a moc hezky vymyšlená, figuruje v ní cestování po světě, pátrání po nikdy nenalezené hrobce, ohledávání vraku lodi, luštění tajného kódu a další klasické ingredience dobrodružného žánru, včetně řady léty prověřených klišé.
Velmi pomáhá, že Harrison Ford je opravdu dobrý herec a že ostatní mu zdárně sekundují. James Mangold dodává filmu konzistentně svižné tempo a dynamičnost, přestože akční scény v jeho podání působí často spíš jako ze současného generického akčního filmu než jako něco z Indiana Jonese, neb jim až na pár čestných výjimek schází Spielbergova nezaměnitelná hravost a vynalézavost. Výprava filmu je však vzhledem k třísetmilionovému rozpočtu patřičně velkolepá, triky jsou solidní a známé melodie Johna Williamse rozhodně neztratily nic ze svého kouzla, byť zrovna nejslavnější hlavní motiv z Dobyvatelů ztracené archy snímek poněkud nadužívá.
Největší slabinou je pak to, že na výsledném počinu je citelně znát mnohé přepisování scénáře, přestříhávání a dotáčení, které zanechalo ve vyprávění všelijaké mezery a nedostatky a také torza různých motivů a postav, jimž se nedostalo dostatečného kontextu. Do této kategorie spadá mimo jiné i postava Heleny, jejíž motivace se mění souběžně s tím, jak se z bezohledné zlodějky cenností s napojením na marockou mafii postupně mění v kladnou postavu, které přestane jít jen o peníze a začne jí záležet na ostatních, leč tato proměna není ve filmu dostatečně prokreslená, a i změna v jejích motivacích není dost akcentovaná, takže pak náhlý obrat v jejích činech přichází poněkud znenadání a skokově.
Nejvýraznější vady se v tomto směru objevují v překotném závěrečném vyvrcholení, v němž leckteré zvraty a odhalení vedou pro nedostatek relevantních informací a značnou zkratkovitost jen ke zmateným dohadům, co se vlastně stalo a jak toho bylo dosaženo. Ve finále má pak snímek nakročeno k pozoruhodnému a netradičnímu konci, který mohl být vcelku dojemný, a dokonce by i dával smysl, leč tvůrci místo něj (možná na poslední chvíli) uhnuli zcela nesmyslně vzhledem k dosavadnímu dění k tomu nejobyčejnějšímu, nejděravějšímu a nejlínějšímu završení, jaké se v tu chvíli nabízelo.
Celkovou atmosférou i zpracováním se nicméně filmu Indiana Jones a
nástroj osudu naštěstí podařilo zachovat si osobitost sdílenou s předchozími
díly, která jej činí odlišným od jiných zástupců dobrodružného žánru. Srovnání
s nimi (a s původní trilogií obzvlášť) sice nesnese, avšak stále jde
o právoplatnou součást série a o solidní dobrodružný film, jehož kvality jsou
nad úrovní pouhého rutinního hollywoodského produktu. I z toho důvodu si
jej lze užít jako zábavnou a příjemně ubíhající žánrovou atrakci (byť poněkud
nezvykle s důchodcem v hlavní roli), která má v sobě obsaženy aspekty
známé z legendární ságy, zatímco očekávání nostalgického návratu do vrcholné
formy a tomu odpovídajícího špičkového zakončení celé série s sebou nutně
přinese spíše zklamání.
Žádné komentáře:
Okomentovat