Život pro samouky – Recenze – 40%

Českou vztahovou komedii Život pro samouky natočila a napsala režisérka a scenáristka Jitka Rudolfová (Zoufalci, Hodinářův učeň) podle románu „Láska pro samouky“ spisovatelky (a mimo jiné bývalé filmové recenzentky) Barbory Šťastné. Její hlavní hrdinkou je snaživá čtyřicátnice Klára (Jana Plodková), která žije všední život se dvěma dcerami a netečným manželem (Jaroslav Plesl). Ten ji jednoho večera v restauraci na oslavě patnáctého výročí svatby zaskočí žádostí o pauzu v jejich vztahu. Oba si tudíž od té doby začnou děti i společný byt střídat po týdnu, a když je zrovna řada na manželovi, tak Klára jezdí bydlet ke své excentrické mamince (Zuzana Kronerová). A zároveň se začíná ohlížet po jiných adeptech na životního partnera.

Zdroj fotek: Bontonfilm

Významnými atributy filmu Život pro samouky jsou zaprvé sebe-ironický přístup hlavní hrdinky k vlastnímu počínání i ke světu kolem sebe a zadruhé solidní herecké výkony většiny zúčastněných a zejména pak veskrze zdařilé komediální kreace Jany Plodkové v hlavní roli. Jinak se ale snímek tolik neliší od jiných českých spotřebních lifestylových komedií poslední doby, kterých se natočí takzvaně na autopilota několik ročně, neb s nimi sdílí mnoho aspektů, včetně používání hudebního doprovodu z hudební banky a jedné písničky, která hraje na několika místech pořád dokola a pak ještě při závěrečných titulcích. Symptomatické je i to, že si film kromě příběhu jako takového vypůjčuje od knižní předlohy též hrdinčin vypravěčský komentář, což bývá častý (a značně otravný) neduh filmových adaptací románů, jenž ve výsledku ulehčuje hercům a scenáristům práci. 

Kromě uvádění diváků do kontextu a sdělování životních polopravd ale snímek naštěstí používá Klářin vnitřní hlas zejména ke vtipnému glosování situací, které sama zažívá s různými muži, s dcerami, s kamarádkou z práce (Simona Babčáková) nebo se svou matkou. Tyto ironické posměšky a sebekritické průpovídky, které si Klára sice myslí, ale raději je neříká nahlas, však na úrodnou půdu dopadají jen málokdy. Mnohem vtipnější jsou situace, které hrdinka zažívá s potenciálními novými nápadníky, ale těch je zas ve filmu poskrovnu. 

O poznání hůře jsou na tom pak ohrané fyzické gagy, během nichž Klára padá z kola nebo se opilá kácí ze židle, a také dávno vyvanulé vtipy týkající se vizáže Paris Hilton či sexuálního života Bruce Willise při pobytu v Praze, kterým ujel vlak už tak před patnácti lety. Zcela mimo terč končí i prokládání některých dialogů anglickými výrazy, jež užívá nejznatelněji Klářina starší dospívající dcera a z ne zcela pochopitelných důvodů i mnohé další vedlejší postavy včetně třeba Klářina šéfa. 

Děj pak nemá žádný zásadní dramatický oblouk, jde jen o sled epizodek z Klářina života, jejichž cílem není ani tolik to, aby Klára zvládla vybalancovat všechny své osobní, rodinné, pracovní i vztahové krize, ale hlavně aby konečně nalezla víru v sebe sama a naučila se mít se ráda a být se sebou spokojená. K přerodu do této fáze nakonec dojde u Kláry ve finále filmu zkratkovitě ze scény na scénu, aby film mohl skončit pozitivním poselstvím, v němž se za ideál považuje životní styl vypadající na pohled jako z obálky lifestylového časopisu. 

Hlavní hrdinka je do té doby prezentovaná jako tápající a zmatkující hromádka nejistot, pasivně vláčená rozhodnutími jiných, která stráví celý večer vymýšlením odpovědi na textovou zprávu od chlapa, aby to nevypadalo, že má až moc zájem se s ním setkat. Je snadné se s ní ztotožnit jako s udřenou ženou snažící se popasovat s odchodem manžela a se dvěma dcerami, z nichž ta starší prochází rebelujícím obdobím puberty a tu mladší začínají víc zajímat projížďky s tátou na jeho nové motorce než holčičí večery s mámou u televize. Empatická sounáležitost nicméně končí ve chvíli, kdy Klára naivně podléhá svodům prvního manipulativního zakomplexovaného idiota a lháře, kterého potká. Skloubení sebelítostivé roviny s komediální nadsázkou kvůli tomu působí poněkud nevyrovnaně. 

V kontrastu ke Kláře jsou ve filmu vládkyněmi racionálních úvah a pragmatické životní moudrosti a zkušenosti ženy důchodového věku, které jsou nad věcí, nic je nemůže překvapit a hlavní hrdince udělují hodnotné rady prakticky na potkání (kromě výborné Zuzany Kronerové ještě Jelena Juklová v sympatické mini-roličce). Z druhé strany spektra pak do filmu vstupuje i nesnesitelně stereotypní a de facto sebe-parodická postava ezoterické terapeutky a influencerky (Barbora Seidlová), která své špatné charakterové vlastnosti schovává za falešnou přetvářku pozitivní energie a sluníčkového duchovna. Z pochopitelných důvodů se ani mužské postavy (kromě Jaroslava Plesla ještě Václav Neužil ml., Lukáš Příkazký a David Švehlík) nejeví sympaticky, neb většinu jich film prezentuje jako nepoužitelné pitomce, sobce a úchyly. A i když se objeví princ na bílém koni, tak ho jízlivý tón filmu stejně semele, stejně jako jakýkoli náznak romantiky. 

Zdravý sebe-ironický přístup však nakonec Životu pro samouky sluší, neb jej alespoň trochu odlišuje od žánrové konkurence zpracovávající totéž téma. Rozhodně není tak teroristicky strašný jako Zoufalé ženy dělají zoufalé věci, amatérsky diletantský jako Casting na lásku nebo obludně mimózní jako Příliš osobní známost. To je úplně jiná liga, oproti níž je Život pro samouky přinejmenším o dvě třídy lepší. I tak ale zůstává spíše podprůměrnou podívanou, pro kterou je existence mnohem horších alternativ jen chabým důvodem k doporučení.