Strážci Galaxie: Volume 3 (Guardians of the Galaxy Vol. 3) – Recenze – 70%

Americký režisér a scenárista James Gunn tímto filmem dokončil svou akčně-komediální sci-fi/fantasy trilogii Strážci Galaxie, jejíž předchozí díly (ZDE recenze prvního dílu a TADY recenze druhého dílu) z něj udělaly jednoho z nejopěvovanějších a nejšikovnějších filmařů se specializací na superhrdinské komiksové adaptace. I tentokrát by se nabízelo napsat, že jeho očekáváné završení série a zároveň symbolické rozloučení s některými z jejích hrdinů se opět nese v podobně rozjařeném a nezávazně odlehčeném duchu jako jeho předchůdci (nebo jako třeba Sebevražedný oddíl, režírovaný též Gunnem), avšak v tomto případě by takové sdělení bylo poněkud zavádějící. Ve skutečnosti jsou totiž některé pasáže filmu Strážci Galaxie: Volume 3 až povážlivě tíživé, pochmurné a divácky nepříjemné.

Zdroj fotek: Falcon

Zápletka se dá do pohybu tím, že mýval Rocket, jeden ze Strážců Galaxie, je smrtelně raněn, a aby jej bylo možné vyléčit, je nutné nejprve odstranit detonátor zabudovaný v jeho hrudi. Ostatní hrdinové, tlačeni dvoudenním časovým limitem na záchranu kamaráda, se tudíž vydávají na riskantní misi s cílem ukořistit skříňku s heslem od detonátoru. A vlezou tak do cesty „vrchního evolucionáře“, jenž se coby stvořitel i ničitel civilizací považuje za boha, a jehož existence s Rocketem a onou skříňkou s heslem přímo souvisí. 

Dějová kostra se tudíž točí převážně kolem neobjevného a relativně přímočarého „honu za McGuffinem“ (a to rovnou nadvakrát), po němž následuje už jen závěrečná konfrontace se záporákem a několik uslzených rozloučení (završených pitomým společným tanečkem). Na dvě a půl hodiny se to podařilo natáhnout hlavně díky hromadě gagů, která vyvěrá z interakce mezi hrdiny, a také díky existenci celé řady vedlejších postav (často dosud neviděných a v některých případech nadbytečných) a několika nových prostředí (od celé nové planety po vesmírnou laboratoř z organické hmoty). A stále platí, že hlavní roli v tom všem hraje nadsázka, humor, infantilní vtípky, popkulturní citace, řízná hudba, efektní akce a plejáda praštěných nápadů, které byste čekali od filmu, v němž se k převážně mimozemským hrdinům řadí i mluvící mýval a obživlý strom. 

Do toho všeho však průběžně vstupuje jako oddělená jednotka též příběh samotného Rocketa, jenž kromě jeho minulosti a původu jeho traumat osvětluje i motivace hlavního záporáka. Děj filmu je těmito střípky z Rocketova mládí, chronologicky vyprávěnými ve formě série flashbacků, pravidelně prokládán, což pokaždé utlumí zábavnost předcházejícího dění na minimum – zážitky z mývalova formativního období mají totiž zcela odlišný tón a jsou všechno možné, jen ne zábavné. Hlavní téma v nich tvoří vědecké experimenty a násilí na zvířatech, činnosti hodné odsouzení, které jsou ve snímku podávány s realistickou krutostí, ignorancí a nelidskostí. Tyto sentimentální, útrpné a místy až vyděračské části vyprávění vyznívají tudíž převážně smutně a nepřívětivě, což je v docela ostrém kontrastu s rozjuchaným zbytkem veškerého dění. 

Velmi často tak ve filmu dochází k tomu, že v jednu chvíli sledujete, jak někdo znetvořený bolestně trpí a ve špinavém kotci naivně sní o svobodě v lepším světě, a o pár vteřin později jste svědky epických trikových akčních scén, v nichž hláškující hrdinové ve zpomalených záběrech efektně zabíjejí nepřátele, od nichž odlétávají končetiny a stříkají z nich různé tekutiny, což je přitom podáváno jako nehorázná cool prča. 

Dokud jde o nezávazné blbnutí, velkolepost a nadsázku, tak James Gunn perfektně zvládá skloubit humor, napětí, akci i emoce a umíchat z nich chutný koktejl. Ale seriózní snahou o přesah k reálným problémům, navíc v komorní a zcela nehumorné linii vyprávějící realisticky o vzniku traumat, vytvořil spíš emocionální horskou dráhu (nikoli v pozitivním slova smyslu), která po onom koktejlu zanechává hořkou pachuť. 

V ostatních aspektech však snímek funguje stejně dobře jako předchozí dva díly, byť do značné míry v důsledku toho, že recykluje již viděné. Přinejmenším vtípky točící se kolem Draxe (Dave Bautista), Mantis (Pom Klementieff), Nebuly (Karen Gillan) a Groota se tak už jen točí v kruhu. Novinkou v dynamice mezi postavami je kdysi láskyplný vztah mezi pozemšťanem Peterem (Chris Pratt) a mimozemšťankou Gamorou (Zoe Saldana), která sice zemřela, leč nyní hrdinům filmu vypomáhá její mladší verze (z paralelního vesmíru), jenž žádné city k Peterovi pochopitelně nechová (spíše naopak) a se Strážci Galaxie se ani nezná.

Kromě toho se ve filmu perfektně pracuje s hudbou a s kamerou, která dokáže vytěžit maximum z pasáží zasazených do beztížného vesmírného prostoru i z majestátních akčních scén natáčených v dlouhých nepřerušovaných záběrech. Úroveň digitálních triků je také podstatně vyšší než u předchozích nedávných pokračování ze světa Marvelu, jako byly třeba Thor: Láska jako hrom nebo Ant-Man a Wasp: Quantumania, což je rozhodně velké plus.

O filmu Strážci Galaxie: Volume 3 kolují už od prvních reakcí zvěsti, že jde o nejlepší film Marvelu od Avengers: Endgame. I kdyby to byla pravda, tak jen díky tomu, že většina filmů navazujících na Endgame byla poměrně slabá a nanejvýš mírně nadprůměrná. Třetí díl Strážců Galaxie je zároveň nejhorším v trilogii, což ovšem neznamená, že by šlo o špatný film. Na rozdíl od řady jiných komiksových filmů z poslední doby totiž nepodléhá tak znatelně schematičnosti a žánrové rutině a pořád z něj jde pociťovat fanouškovský zápal, nápaditost a nadšení ze superhrdinské akce, jako tomu bylo u starších marvelovek. Tak snad tomu tak není naposledy.