Air: Zrození legendy (Air) – Recenze – 80%

Americký film režiséra Bena Afflecka Air: Zrození legendy pojednává o skutečné události z roku 1984, kdy se firmě se sportovním oblečením Nike (resp. její divizi zaměřené na basketbalovou obuv) podařilo navzdory tvrdé konkurenci tehdy silně dominujících značek Converse a Adidas uzavřít smlouvu s Michaelem Jordanem, v té době teprve vycházející basketbalovou hvězdou. Postava mladého Michaela je sice ve filmu přítomna, nicméně do obličeje mu nikdy neuvidíme, jelikož přímo na něm film nestojí, není hybatelem děje. Nejde tudíž o sportovní drama, ale spíše o korporátní drama několika obyčejných lidí, kteří vsadí své kariéry na to, že se jim podaří budoucí sportovní legendu přesvědčit ke spolupráci.

Zdroj fotek: Vertical Entertainment

Hlavním hrdinou je v tomto příběhu lovec talentů Sonny (Matt Damon), zaměstnanec Nike ve skomírajícím oddělení zaměřeném na basketbalovou obuv, který se během realizace svého plánu na jeho záchranu dopustil několika riskantních i bezprecedentních kroků. Coby expertní znalec v oblasti basketbalu a častý návštěvník středoškolských zápasů by teoreticky mohl mít blízko kupříkladu k postavě Adama Sandlera z nedávného filmu Životní trefa (2022), na rozdíl od něj ale Sonny není trenérem, jenž by vyhledával nadějné hráče kvůli práci na jejich výkonech, nýbrž tloustnoucím manažerem marketingu a příležitostným gamblerem, jemuž jde předně o propagaci známé značky. Ve firmě přitom dává hlavy dohromady hlavně s kolegy Robem (Jason Bateman) a Howardem (Chris Tucker) a se spoluzakladatelem Nike a generálním ředitelem Philem (Ben Affleck). Při snaze získat Michaelův podpis zas komunikuje pro změnu především s jeho cílevědomou matkou Deloris (Viola Davis). 

Po Posledním souboji režiséra Ridleyho Scotta z roku 2021 se tak herci a dávní přátelé Matt Damon a Ben Affleck opět setkávají v jednom filmu, a i tentokrát spolupracovali též na tvorbě jeho scénáře. Jejich první společná práce na scénáři k filmu Dobrý Will Hunting (1997) jim vynesla Oscara, a i Air: Zrození legendy, jenž je de facto konverzačním filmem s poutavými a důvtipnými dialogy, dosahuje po scenáristické stránce vysokých kvalit. Rozhovory mezi postavami jsou dynamické, významově provázané s dalšími aspekty, jako jsou dobové reálie, sportovní narážky nebo chytlavý soundtrack, a místy jsou i dost vtipné. Zároveň nehrozí, že by se divák neznalý prostředí amerického basketbalu ztrácel v odborných pojmech, protože těch je tu pomálu. 

Kromě toho je snímek Air: Zrození legendy návratem Bena Afflecka do prvotřídní režisérské formy, s níž se po těžce průměrné gangsterce Pod rouškou noci (2016) vyšvihl zpět na úroveň svých starších počinů, jako bylo drama Sbohem, baby (2007) nebo oscarové Argo (2012). Suverénně zvládá ukočírovat dobovou atmosféru, herecké výkony všech zúčastněných, postupnou gradaci vyprávění i eskalaci napětí (k čemuž si vypomohl řadou klišé, ať už osudovými ultimáty nebo šibeničním termínem poskytnutým na výrobu prototypu obuvi, jež ponese Jordanovo jméno). 

Film má poměrně svižné a plynule odsýpající tempo a díky tomu, že se v jádru zaměřuje na postavy, které spolu jednají se sympatickou vřelostí a mají i realisticky prokreslený soukromý život, tak se mu daří působit víc jako příběh obyčejných lidí snažících se naplnit své sny, než jako příběh o vzniku slavné značky sportovních bot. Dokonce i v samotných scénách u designerského stolu, na němž bota jménem Air Jordan přichází na svět, netvoří tu nejvíce pamětihodnou složku debaty nad revolučním vzhledem nebo nad překračováním povoleného poměru bílé a červené, ale přítomnost svérázného návrháře s krizí středního věku (Matthew Maher), který si všechny tyto scény prakticky krade pro sebe. 

Film Air: Zrození legendy je tak ve všech ohledech příjemným civilním počinem, jemuž se vyplatí dát šanci, i když vás jeho téma točící se kolem jedné z nejzásadnějších událostí v historii sportovního marketingu vyloženě neoslovuje. A nijak zvlášť nevadí, že víte předem, jak to skončí, protože mnohem důležitější je v tomto případě průběh celého procesu včetně přínosu několika jednotlivců, jejichž individuální příběhy už tolik známé nejsou. Jak ostatně ve filmu zazní – smyslem běhání není doběhnout do cíle, je jím běh samotný.