Herec Keanu Reeves a jeho kamarád, zkušený kaskadér a tehdy debutující
režisér Chad Stahelski, patrně neměli v roce 2014 tušení, jaký fenomén
svým filmem nakonec spustí. Je docela zábavné sledovat, jak se z prvního Johna
Wicka, relativně přímočarého, leč nebývale efektního akčního filmu o pomstě
bývalého elitního nájemného vraha za zabití psa, stala během následujících let rozmáchlá
epická série s netriviální mytologií, představující jeden ze současných vrcholů akčního žánru. Snímek John
Wick: Kapitola 4 jde v tomhle nejdál – má nestřídmých 169 minut, přičemž
jde v podstatě již o velkofilm s obřím rozsahem, jehož skoro všechny
akční sekvence zabírají velmi poctivé, zhruba desetiminutové úseky, a jehož příběh,
byť opět docela jednoduchý, je obalen solidní scenáristickou prací založenou na
pečlivě budovaném vyprávění a postupném šponování intenzity jednotlivých
situací.
 |
| Zdroj fotek: Vertical Entertainment |
Pro hlavního hrdinu v podání Keanu Reevese se výchozí pozice od předchozího filmu nijak zásadně nezměnila, a když už, tak jedině k horšímu. Kvůli porušování pravidel morálního kodexu nájemných vrahů mu jdou po krku skoro všichni, neb odměna vypsaná na jeho hlavu se stále průběžně zvyšuje. Nyní se však poprvé objeví i vidina potenciální očisty spoléhající na využití dávné tradice zabijáckého impéria – John Wick by mohl dosáhnout naprostého osvobození, kdyby vyzval na souboj vůdce celé organizace, arogantního bohatého markýze (Bill Skarsgård). Nejprve je ale potřeba opětovně vybudovat své postavení v hierarchii zabijácké komunity, aby vyzvání na souboj jednoho proti jednomu mohlo mít patřičné náležitosti.
Akce je opět silně efektní, úderná, elegantní, nápaditá, přehledná a vizuálně opojná. Počet zabití na plátně je hned od začátku překvapivě vysoký a s přibývající stopáží enormně narůstá, takže více než sto obětí si titulní hrdina zapíše s naprostým přehledem (což se mu ostatně podařilo už v John Wick 2), a spoustu dalších mrtvých mají ve filmu na svědomí vedlejší postavy, které mají v plánu Wicka zlikvidovat. V tomto případě zejména vynikající Donnie Yen coby slepý vrah a mistr bojových umění, jenž je nedobrovolně nucen se vrátit ke své profesi kvůli bezpečí své dcery (což je skvělá postava, která by si zasloužila vlastní film), a Shamier Anderson v roli lovce hlav se cvičeným vlčákem, jemuž jde pro změnu o vypsanou peněžitou odměnu.
Stylizovaná, mnohdy videoklipová a jindy zas až videoherní podoba akčních scén je výrazně podřízena prostředí a kontextu, ve kterém se odehrává, přičemž je často stříhaná na rozmanitý hudební podkres. Každá je díky tomu zcela jiná, což přispívá k pestrosti filmu, který se tak navzdory opakujícím se bojovým technikám, úderům a chvatům účinně vyhýbá rutině a monotónnosti. V Japonsku dominují soubojům katany a nunčaky, v Paříži je zas většina akce situována do blízkosti známých turistických lokalit. I způsob snímání je pokaždé jiný. V jedné akční scéně se do přestřelky probíhající uprostřed kruhového objezdu motají postavám do cesty v dechberoucí choreografii vozidla, v jiné zas dron snímá z ptačí perspektivy hlavního hrdinu, jak si klestí se zápalnou brokovnicí v ruce cestu napříč budovou plnou nepřátel. Většina akčních scén v tomto filmu je mimořádně působivá a monumentální a snadno by obstála jako závěrečné vyvrcholení spousty jiných akčních filmů.
Zároveň se čtvrtý John Wick již dostal do fáze, kdy jeho akční sekvence nemají daleko k uměleckým instalacím, což je nejvíce vidět v pasáži v berlínském tanečním klubu, kde se postavy brutálně zabíjejí uprostřed tančícího davu, který na krvavá úmrtí a drsné bitevní šarvátky probíhající v jeho bezprostřední blízkosti téměř nijak nereaguje a bezstarostně tančí dál. Vytváří se tím vizuální paralela mezi bojovou choreografií a tancem, podobně jako se v předchozím dílu boj přirovnával k baletu. Kromě toho tím snímek jasně dává najevo svůj odklon od realističnosti (z celé série zatím největší), zejména co se týče odolnosti lidských těl, kdy pro hlavního hrdinu není problém spadnout ze čtvrtého patra nebo se skutálet ze schodů a pak vstát a bojovat dál, přestože by za normálních okolností musel mít přinejmenším zlomenou páteř a několik kostí k tomu. Akční sekvence jsou schválně přepálené a doprovázené až absurdními okamžiky, řešit během filmu nějaké další nelogičnosti je bezpředmětné.
Díky vytříbeným dialogům a hercům, jako jsou Ian McShane, Hirojuki Sanada nebo Laurence Fishburne, si lze užít i méně adrenalinové okamžiky, kdy dostanou prostor také citlivé herecké výkony, rozebírání vztahů mezi postavami nebo propírání pravidel letitého kodexu fiktivní organizace nájemných vrahů. Vlastní mytologii film rozvíjí oproti předešlým snímkům již o poznání méně, nicméně vystačí si s tím. Dojde i na patetické promluvy nebo životní moudra, upozorňující svou zjevnou vážností na to, že dávno nejde jen o poskytnutí akčního zážitku, ale o vyprávění seriózního dramatického a osudového příběhu o muži, který musí zabíjet, protože nemá na výběr. Ocitl se ve smrtící spirále odplat a nevyřízených účtů, ze které se dá uniknout zaživa, jen když se prostřílíte a promlátíte až na její konec.
Závěrečný souboj i konec filmu jsou vynikající a představovaly by hezkou
tečku za celou sérií, kdyby již nebyl oznámen vznik dalšího pokračování, které
tím pádem celý ten dojem z finálního završení poněkud nabourává. Zpočátku
mírně vleklé tempo se časem vylepší, leč některé scény (i ty akční) mohou svou
délkou přeci jen po určité době unavovat a působit zbytečně natahovaně. Na
druhou stranu, pokud prahnete právě po efektních kontaktních i šermířských soubojích,
přestřelkách všeho druhu a po vynalézavé akci stojící na poctivé kaskadérské práci ze staré školy, tak série John Wick v současnosti prakticky
nemá žádnou srovnatelnou konkurenci.
Žádné komentáře:
Okomentovat