Babylon – Recenze – 80%

Režisér a scenárista Damien Chazelle vypráví v dramatické satirické fresce Babylon příběh několika postav se vzájemně propletenými osudy, jejichž život a práci v Hollywoodu v období mezi roky 1926 a 1932 výrazně ovlivnil nástup zvukového filmu. Tato technologická revoluce postupem času připravila o kariéru celou řadu herců a hereček proslavených němým filmem, neschopných se adaptovat na nové podmínky, změnu nálady ve společnosti a na proměnu divácké poptávky. Návrat k divokým dvacátým létům minulého století a k bezmála 100 let staré historii kinematografie však režisérovi slouží především k vyjádření lásky k filmům jako takovým a zároveň k nebývale ostré kritice Hollywoodu. Ten je totiž v Babylonu velmi nelichotivě vykreslen jako ze všech stran prohnilý zábavní průmysl, který si svou pověst „továrny na sny“ vybudoval na všudypřítomném útlaku obyčejných pracovníků, nezřízeném hédonismu boháčů a na pošlapávání lidských práv a lidskosti obecně.

Zdroj fotek: CinemArt

Ve filmografii Damiena Chazella, jehož filmy obvykle tematizují stinné stránky něčích příběhů a nejčastěji vypráví o ztrátě iluzí, nepředstavuje Babylon žádnou výjimku. Už jeho Whiplash pojednával o talentovaném mladém bubeníkovi, jenž se pod vedením svého učitele vypracoval k naprosté špičce, přičemž ale za jeho hudebním úspěchem ve skutečnosti stály stovky hodin krvavé dřiny a nezlomná houževnatost, se kterou byl schopen snášet od svého mistra neustálý psychický i fyzický teror. Romantický muzikál La La Land líčil příběh zamilované dvojice snílků, jejichž sny i pohádková romance se však střetly s tvrdou realitou. Snímek o Neilu Armstrongovi První člověk zas přistupoval k osudům prvního muže na Měsíci jako ke komornímu melancholickému dramatu zkroušeného otce, který se snaží vyrovnat se ztrátou dcery. Babylon se pro změnu ohlíží za smutnými příběhy filmových hvězd, jejichž sny a životní jistoty se rozplynuly, když o ně přestal být zájem. Krom toho snímek nakukuje za oponu tehdejšího společenského života bohatých a slavných, rozebírá, za jakých podmínek vznikaly filmy v počátcích Hollywoodu, a činí tak dosti nevybíravě. 

Tón celého filmu významně určí hned první scéna, v níž se skupina nádeníků s obtížemi snaží dopravit živého slona na megalomanský večírek v honosném sídle šéfa filmových studií. Že má dotyčný slon průjem, zjistí muži až poté, co skončí pokropeni mohutnou sprchou exkrementů, stejně jako kamera a spolu s ní i většina plátna. Pak následuje zbytek filmu v podobě tříhodinové exkurze po nemytém análu Los Angeles a hollywoodského zákulisí, započaté téměř půlhodinovou úvodní pasáží z bujarého dekadentního mejdanu plného nahoty a drog, který se postupně mění v opilecké sexuální orgie s tancem, živou hudbou, vyměšováním, jedním náhodným úmrtím, zmíněným slonem a s trpaslíkem skákajícím na pogo tyči ve tvaru velkého penisu. To vše ještě dřív, než se na plátně objeví název filmu. 

S podobnou extravagantností jsou následně vylíčeny i pasáže zachycující průběh filmového natáčení, kdy na jednom pahorku kousek od města vzniká v kulisách postavených pod širým nebem a za neexistujících pracovních a bezpečnostních podmínek tucet filmů naráz. Všichni na sebe křičí, herci riskují život, komparzistům je vyhrožováno pistolemi a při natáčení středověké bitevní scény schytávají protagonisté rytířů smrtelně vážná zranění jak na běžícím pásu. Dojem historické autenticity z toho mít rozhodně nelze, vše je totiž vylíčeno se znatelnou porcí nadsázky. Typickým příkladem může být absurdní scéna, v níž si několik bezcitných filmových producentů vyloží kvůli čistému svědomí úmrtí člena štábu, jemuž z krvácející hrudi trčí nešťastně hozený oštěp, jako důsledek jeho slabosti pro pití alkoholu. 

Přesto si nelze nevšimnout, že se Damien Chazelle studiu historického kontextu a dobových reálií věnoval důsledně. V Babylonu pozoruhodným způsobem zachycuje vývoj kinematografie, když na natáčení filmů ve dvacátých letech pohlíží jako na zběsilou a chaotickou pásovou výrobu utkanou z nutné improvizace a honby za ideálním přirozeným světlem, zatímco k natáčení zvukových snímků přistupuje coby k technicky náročnějšímu procesu, jenž vyžaduje mnohem větší přípravy, plánování, přesnost a důslednost. Dobová výprava je bezchybná a detailní a prostředí filmového průmyslu je přeplněno poučenými narážkami na různé skutečné události i tehdejší známé osobnosti. 

Postavy vystupující ve filmu jsou sice fiktivní, leč mnohé z nich jsou inspirovány hned několika reálnými předobrazy. To je i případ trojice hlavních hrdinů, na jejichž individuální (a místy se prolínající) dějové linie jsou nabaleny další vedlejší postavy. Sebevědomá, živelná a talentovaná Nellie (Margot Robbie) touží stát se herečkou, což se jí podaří, když se vetře na ten správný večírek a padne tam do oka filmovým producentům. Snaživý mexický přistěhovalec Manny (Diego Calva) se z obyčejného přisluhovače postupně vypracuje až na pozici filmového režiséra a manažera produkce. A slavná filmová hvězda Jack (Brad Pitt) se snaží udržet na vrcholu navzdory sérii krátkodobých sňatků a bulvárně propíraných rozvodů. Herci jsou ve všech třech případech vynikající (nominace na Oscara pro Margot Robbie by byla zasloužená), příběhy jejich hrdinů ale nedrží příliš pohromadě a jsou ředěny mnoha nadbytečnými odbočkami. 

Mezi jednotlivými liniemi se totiž přestříhává bez zjevné návaznosti či motivové provázanosti, což z děje místy činí namísto plynulého vyprávění spíše těkavý sled jednotlivých epizodek a témat, z nichž některé ani nikam nevedou. Kupříkladu vedlejší postava Jackova přítele, který každou chvíli vyhrožuje sebevraždou, nemá na děj žádný vliv a byla by pro něj zcela postradatelná. Tak trochu navíc je též Mannyho zbytečně dlouhé dohadování v půjčovně kamer, jenž nemá v rámci příběhu žádné opodstatnění, na rozdíl od jiných pasáží, u nichž jsou jednotlivé tvůrčí volby jasným záměrem s čitelným odůvodněním. Podobně se jeví i přehnaně protahovaný výlet do prostředí mafiánů v závěrečné čtvrtině filmu. 

Podstatné je ale říct, že byť Babylon nemusí působit zcela celistvě, tak jeho jednotlivé dílčí části jsou ve většině případů režírovány mistrovsky a spousta jeho scén je sama o sobě ukázkou vynikající filmařiny. Damien Chazelle krom toho střídá žánry podle převládající nálady postav – první třetina je až snově magická jako z drogového rauše, plná okouzlení a nových vjemů, druhá třetina je zas více komediální a zbytek směřuje pro změnu spíše do tragického dramatu s kriminálními prvky. Některé scény jsou zábavně nadnesené a komediálně stylizované (párty přeměněná v lov na chřestýše nebo nezapomenutelný výstup neotesané hlavní hrdinky na banketu ve vybrané společnosti nesnesitelných uměleckých intelektuálů), jiné zas mají naopak vyznívat nepříjemně až odpudivě (upocené bohémské večírky, lehce samoúčelný sestup do podsvětí tabuizované zábavy v důlní štole). 

Celý snímek je navíc natáčený jako opulentní výpravný megafilm se spoustou statistů, kostýmů, nákladných dekorací, fascinujících kamerových jízd a davových scén, skoro jako po vzoru velkofilmů z dob klasického Hollywoodu, nebo jako kdyby Vlka z Wall Street natáčel ve stylu Velkého Gatsbyho Baz Luhrmann. S velkým náskokem se jedná o Chazellův dosud největší, nejambicióznější a nejvýpravnější film. 

Míra jeho rozmáchlosti a sebevědomí je nicméně skoro až na škodu, zejména když v závěru propojuje Babylon se Zpíváním v dešti z roku 1952 (slavná muzikálová klasika, také pojednávající o přechodu z němého na zvukový film, s níž je ovšem troufalé se srovnávat) a poté přidává jako poctu kinematografii ještě napůl abstraktně realizovanou, sebedojímavou a bohužel i poněkud odfláknutou střihovou montáž jak z Bio Ráj. Ta ale přichází zničehonic, aniž by jí předcházela jakákoli dramatická výstavba, a tak nemá coby zamýšlená emocionální tečka na závěr dostatečný dopad. K milované kinematografii se Chazelle vyjadřuje mnohem výstižněji, když v jedné scéně ukáže, že i v naprostém chaosu, absolutním rozkladu a nelidských podmínkách může na natáčení znenadání vzniknout krásný a poetický záběr, který každého diváka dojme a okouzlí. 

Nelze se divit tomu, že snímek sbírá různě po světě rozporuplná hodnocení. V řadě ohledů totiž působí nevyváženě, některé jeho momenty jsou vynikající, bravurně natočené a fantasticky režírované, jiné zas sotva drží pohromadě, případně se jeví jako mizerně provedené a nabubřelé. Nevyvážené je i tempo filmu, po většinu času poměrně zběsilé, čemuž hojně dopomáhá tepavá hudba i dynamický střih – o to znatelnější je pak ale náhlá pomalost vážnějších pasáží, kterých ale naštěstí není až tolik.

Babylon je mládeži nepřístupný, jelikož obsahuje explicitní erotiku, vulgarismy, brutalitu, fekální scény i několik jiných znepokojivých výjevů. Ne že by něco z toho mohlo diváky vyloženě šokovat (byť z míry je to vyvést může), přestože to tak asi bylo zamýšlené. Spíš to jen napomáhá k vytvoření dojmu, že se Babylon často pohybuje na hraně tvůrčího excesu, který se jen tak tak daří ukočírovat. Nic podobného už dlouho nevzniklo a pravděpodobně zas dlouho nevznikne. Je to efektní a dechberoucí podívaná, jež stylisticky i obsahově vybočuje tím, že zachází dál než valná většina konkurence, a která upomíná na to, že mnohé z filmů, které milujeme a obdivujeme, leckdy vznikaly v moři bezpráví, krve, potu, zvratků a výkalů.