Avatar: The Way of Water – Recenze – 90%

Uvedení dlouho očekávaného pokračování veleúspěšného filmu Avatar z roku 2009 bylo původně plánované už na rok 2014. Datum premiéry se však kvůli náročnosti příprav a samotného natáčení, technologické složitosti a pracné post-produkce mnohokrát posouvalo. Druhý díl, který se natáčel souběžně s dílem třetím, tak přichází do kin třináct let poté, co se první Avatar stal velkolepou událostí a technicky přelomovým dílem. Nový snímek za svým předchůdcem v těchto ohledech nijak nezaostává. Předlouhé čekání se vyplatilo.

Zdroj fotek: Falcon

Od doby, kdy se bývalý lidský voják a nyní válečník s tělem avatara Jake (Sam Worthington) zamiloval do mimozemšťanky Neytiri (Zoe Saldana) a pomohl jejímu národu odrazit na planetě Pandora útoky dobyvačného lidstva, uběhlo zhruba patnáct let. Oba hrdinové spolu nyní mají čtyři děti, povětšinou dospívající, a z toho jedno adoptované. Lidstvo se však vrátilo a dál planetu pustoší. Spolu s ním se vrací i podlý plukovník Miles (Stephen Lang), jehož mysl byla po smrti jeho lidského těla přenesena do těla avatara. Ten má plán vypátrat Jakea a jeho rodinu a pomstít se mu za jeho zradu. Jake se proto rozhodne opustit se svou rodinou rodný kmen a ukrýt se v jednom z dalekých přímořských kmenů, který jim nepříliš ochotně poskytne azyl. Ani tam ale nemohou být v bezpečí navěky a navíc hrozí, že svou přítomností ohrozí i existenci jiných domorodých vesnic. 

Příběh tentokrát sází především na témata rodinné pospolitosti, utužování vztahů a hledání společného domova i své role v rodinné struktuře. Do rodiny nových přímořských domorodců se přitom řadí i velryby, k nimž tyto postavy přistupují jako k duchovním bratrům a sestrám, s nimiž si vyprávějí příběhy, zpívají písně a navzájem si povídají o svých dětech. Zápletka, v níž je hlavním hrdinům na stopě nelítostný padouch, s nímž je potřeba si již jednou provždy vyřídit účty, je ale ještě o něco jednodušší a schematičtější než u prvního Avatara. Jednoduchost však není nutně na škodu, jelikož děj je díky ní jasně srozumitelný pro všechny, a díky perfektní režii a vypravěčskému talentu režiséra a scenáristy Jamese Camerona příběhu rozhodně nechybí emoce, napětí ani patřičná dramatičnost. Každá scéna je důsledně podepřena osobnostmi jednotlivých postav a jejich motivacemi. S expozicemi si Cameron dává záležet a neváhá jim věnovat nadstandardní prostor, neboť čas věnovaný představení každého nového aspektu pokaždé bohatě zúročí. 

Problematická je spíš repetitivnost, do níž příběh kvůli několikerému opakování formule sestávající z únosu následovaného záchrannou akcí upadá s přibývajícími minutami čím dál častěji. Až příliš mnoho zvratů je soustavně vyvoláváno tím, že se postavy dětí zachovají nerozumně nebo že neuposlechnou příkazu rodičů a dostanou se tak do problémů. Někteří z nich jsou nepřáteli zajati tolikrát, že už se to v jejich případě neobejde bez nutnosti danou situaci ironicky okomentovat. Zatímco první Avatar působil svižněji, jelikož nebyl zaměřený na tolik postav a hrálo se v něm i o osud celého pečlivě budovaného přírodního biotopu jako takového, tak jeho pokračování má závratných 192 minut, které se na několika místech poněkud vlečou. Nejen kvůli výše řečenému, ale i kvůli tomu, že děj v řadě pasáží stojí na místě po přehnaně dlouhou dobu. 

Na druhou stranu, příběh není to hlavní, co umocňuje film Avatar: The Way of Water na jeden z nejsilnějších zážitků v kině tohoto roku. Technologicky a vizuálně jde totiž o absolutní skvost, pro který se těžko hledá srovnání. Skoro celá druhá třetina filmu je věnována prozkoumávání podvodního světa Pandory, v němž se hrdinové filmu učí pohybovat a lovit. 3D je zejména díky těmto podvodním pasážím nejlepší za dlouhé roky (asi tak od Gravitace z roku 2013). Řada scén je nádherná, až dechberoucí. V kontextu filmů vytvářených pomocí počítačového CGI a využívajících technologii motion capture (kdy jsou herecké výkony včetně obličejové mimiky a všech pohybů digitálně zaznamenány a pak jsou vtisknuty počítačově generovaným postavám) je druhý Avatar doposud nejpozoruhodnějším a nejrealističtěji působícím počinem, jaký kdy vznikl. Technologicky jsou James Cameron a jeho tým znatelně napřed před jakoukoli konkurencí. 

Mnoho desítek minut je věnováno čistě jen ponorům (doslova) do fikčního filmového světa, který nejenže je krásný, ale navíc působí po všech stránkách věrohodně. Řídí se jasnými pravidly, existují v něm fyzikální zákony (a je to vidět), jeho jednotlivé složky jsou vzájemně provázané a reagují na sebe. Stejně jako mnohé postavy se i diváci mohou kochat záběry na smyšlenou, vzhledově atraktivní a dosud neviděnou faunu a flóru. Objevovat po boku Jamese Camerona nová zákoutí Pandory, která funguje spolu se všemi svými obyvateli jako jeden velký komplexní organismus, je místy až éterickým a poetickým zážitkem, který uvnitř sálu přenáší diváky do jiného časoprostoru. 

Cameron se coby známý puntičkář a perfekcionista stále jeví jako skvělý režisér s bujnou fantazií, jenž je svým filmovým světem fascinován a rád z něj ukáže co nejvíc, byť to je často za hranou ztráty tempa jinak plynulého a přímočarého vyprávění. Film nese jeho oblíbené prvky, od motivu vody přes fetiš na armádní techniku, roboty a exoskelety až po potápějící se lodě. K těm dojde v největší míře v závěrečné třetině, která je akčním vyvrcholením příběhu, nabízejícím hned několik přehledných, ladných, famózně nasnímaných a místy i řádně megalomanských akčních scén. Zachováno bylo i ekologické poselství kritizující ignorantský přístup k ekosystémům a k likvidaci druhů i plundrování přírodních zdrojů, zpřítomněné tentokrát mimo jiné nepříjemně působícími pasážemi s lovením velryb. 

Film Avatar: The Way of Water je masivním velkofilmem, který si nejvíce vychutnáte na velkém plátně. V kině nejlépe vynikne i zvuk a hudba, jenž hojně využívá motivy z prvního Avatara. Jde o snímek epického rozměru (byť s nepříliš epickým, oproti jedničce spíše komorním příběhem, jehož jednotlivé části jsou nicméně realizovány brilantně) a s vynikajícím citem pro budování světa a postav, o nichž dává smysl točit další pokračování. Na třetí díl se naštěstí už nebude muset čekat tak strašně dlouho, premiéru má prozatím stanovenou na prosinec roku 2024.  

P.S. Film je v některých multiplexech promítán kromě standardních 2D a 3D formátů i ve verzi se zvýšenou snímkovou frekvencí 48 snímků za sekundu (běžné je 24 snímků). Přesněji, jedná se o kombinaci přepínající mezi 48 snímky v dynamičtějších a akčnějších scénách a 24 snímky v pomalejších scénách. Tyto projekce jsou označeny v programech kin zkratkou HFR (High Frame Rate) a údajně jde o ideální způsob, jak film vidět, protože vyšší frekvence snímků umožňuje sledovat rychlé scény v plném potenciálu pohybu. Na výsledku je to znát podstatně. Nicméně tato varianta nemusí sedět každému – někomu třeba zážitek prohloubí, ale kdo si na zvýšenou plynulost záběrů nezvykne, tomu to může projekci i pokazit. Mě konkrétně vytrhávalo z prožitku to, jak na sebe ona náhle zvýšená plynulost pohybů postav i kamery pokaždé upozornila a ihned výrazně ubrala daným scénám na filmovosti. Tyto pasáže na mě totiž působily kvůli tomu mnohem uměleji a připomínaly spíše výňatky z nějaké moderní videohry.