Pokračování filmu Black Panther z roku 2018 se ve svém úvodu
nese v duchu truchlení. V roce 2020 totiž zemřel herec Chadwick
Boseman, představitel hlavní role válečníka T’Chally alias superhrdiny Black Panthera, jenž byl nadlidským
ochráncem dlouhá léta skrytého afrického království Wakandy a jeho lidu. Tato
postava zemřela spolu s ním, s čímž se musí v novém filmu vyrovnat
nejen královna a T’Challova matka Ramonda (Angela Bassett) spolu s jeho sestrou, princeznou
Shuri (Letitia Wright), ale i znenadání zranitelná Wakanda jako taková. Ta se
totiž od doby, co dala světu vědět o své existenci, technologické vyspělosti a
nerostném bohatství, stala potenciálním terčem pro hladové mocnosti, toužící po
přístupu k jejím vzácným surovinám a efektivním zbraním. Snaha velmocí opatřit
si tyto zdroje odjinud zároveň ohrozí jiný doposud neznámý (tentokrát podmořský)
národ, jenž se stane následně hrozbou pro Wakandu i pro zbytek světa.
 |
| Zdroj fotek: Falcon |
Po vzoru svého předchůdce vyniká i film Black Panther: Wakanda nechť žije osobitými tematickými a vizuálními motivy reflektujícími domorodé kořeny a kulturní tradice, které vycházejí z historie afrického umění, oblékání a folkloru. K nim se nyní ovšem přidávají i obdobné motivy a ornamenty převzaté z kultury mayských kmenů žijících v oblastech Střední Ameriky. Přesně tam má totiž svou historii výše zmíněný podmořský národ, což dokládá zejména vzhled oblečení a doplňků jeho válečníků. Velí mu král Namor (Tenoch Huerta), vladař obdařený nadpřirozenými schopnostmi a dlouhověkostí, zpodobněný jako létající polobůh s křidélky u kotníků, z něhož se vyklube charismatický záporák, pro nějž je prioritou ochrana vlastního lidu. Pojítkem mezi oběma kulturami je mimo jiné i historická zkušenost s útlakem kolonizátorů, kterou snímek do příběhu nezapomněl zakomponovat.
Nicméně navzdory podobnostem mezi Wakandou a podmořským mayským národem, který za ní se svými bojovými možnostmi nijak nezaostává, je těžištěm příběhu konflikt mezi nimi. Ten se projevuje nejen v akčních sekvencích, ať už jde o předvedení ničivé síly ve scéně invaze nebo o finální bitevní střet dvou stejně schopných armád, které tvoří dvojici akčních vrcholů celého filmu, ale i v ideologicky rozporných hovorech mezi vedoucími představiteli obou soupeřících stran. Na rozdíl od mnoha jiných superhrdinských filmů si však zde kladní hrdinové nekladou za cíl nevyhnutelnou likvidaci protivníka, nýbrž snahu o uzavření příměří a vzájemné spolupráce. Zároveň ale trochu zamrzí banalita toho, na čem je onen konflikt vystaven – hraje se totiž především o osud jedné okrajové postavy, kvůli jejímuž přežití Wakanda neváhá podstoupit značné hmotné škody i ztráty na civilním obyvatelstvu, aby se pak v závěru vše vyřešilo způsobem, který by všem těm třaskavým potyčkám zabránil, kdyby k němu došlo hned na počátku.
Smyslem celého příběhu snímku Black Panther: Wakanda nechť žije v kontextu marvelovského univerza je tudíž v první řadě představit nové postavy, s nimiž se patrně budeme shledávat v nadcházejících filmech zasazených do téhož světa, a rozšířit přitom celou superhrdinskou mytologii o další prvky. Kromě nově příchozích (v čele s Namorem a mladou, až zázračně talentovanou vynálezkyní Riri v podání Dominique Thorne) ale film pracuje i se stávajícími postavami, z nichž některým dává větší prostor než minule a některé přivádí nazpět dokonce trochu nadbytečně. Kupříkladu vedlejší postava agenta CIA (Martin Freeman) se sice otírá o možnost obohatit film o žánr politického thrilleru, ve výsledku jde ale spíš jen o málo využitou slepou uličku, což tím pádem činí jeho účast veskrze postradatelnou. Stejně tak by se snímek obešel i bez dalších vedlejších postav, na něž se zdá být kladen důraz víceméně pro nic za nic, jelikož do příběhu filmu přispějí jen minimálně, pokud vůbec.
Celý příběh filmu tak slouží zejména jako katalyzátor pro několikanásobnou expozici, východisko pro jiné navazující příběhy, jichž se dočkáme v budoucnu. Nejde však říct, že by tento příběh neobstál i sám o sobě – dramaticky je vystavěn sice jednoduše, leč komplexně napsané postavy a jejich netriviální dialogy i silně prožívané emoce mu dodávají hloubku a vážnost. Režisér Ryan Coogler, který natočil předchozího Black Panthera a boxerské drama Creed, pojímá film seriózně až do té míry, že i zdařilá akce v něm navzdory povrchní efektnosti vyznívá tragicky a posmutněle, jelikož v zásadě zobrazuje zbytečné válečné násilí, jemuž se dalo vyhnout. Tím spíš se pak ale do filmu už nehodí sporadické humorné vsuvky, které se hlásí o slovo hlavně v jeho první polovině. Co se naopak Cooglerovi daří, je práce s motivem truchlení nad ztrátou bližních, stejně jako elegantní začlenění dvou ztišených pietních okamžiků, které dohromady skládají dojemnou a nijak přehnaně vtíravou minutu ticha za Chadwicka Bosemana.
V řadě ohledů film Black Panther: Wakanda nechť žije čerpá ze
svého předchůdce, v mnohém jej však i překonává. Jeho technické stránce
nelze nic vytknout, stejně tak ani hercům a především herečkám, a navzdory přehnaně
štědré stopáži (161 minut) snímek zvládá upoutat a konzistentně bavit od
začátku do konce. Nepředstavuje sice v žádném ohledu nic revolučního a do
značné míry slouží jen jako pojítko starého s novým a jako živná půda pro nadcházející
další pokračování, zároveň je ale solidně zpracovaným žánrovým příspěvkem,
který se řadí k tomu lepšímu, co přinesla čtvrtá (veskrze dost slabá) fáze
Marvelu. Ta byla ostatně celá převážně překlenovací a uvozovací, jelikož
seznamovala diváky s novými možnostmi, postavami a světy, takže symbolicky
dává smysl, že ji zakončuje právě tento film.
Žádné komentáře:
Okomentovat