Princ Mamánek – Recenze – 30%

Česká pohádka Princ Mamánek je vysněným projektem herce Jana Budaře, který ji režíroval, napsal a produkoval coby svůj celovečerní debut. Kromě toho ji natočil podle vlastní stejnojmenné knižní předlohy z roku 2017, ztvárnil v ní titulní hlavní roli a složil do ní hudbu a také několik písniček, jež dokonce osobně nazpíval spolu s Veronikou Khek Kubařovou, která ve filmu též hraje. Jde tedy o jeho vlastní osobité autorské dílo, které mělo potenciál vnést trochu svěžího větru do žánru české filmové pohádky, notně zatuchlého donekonečna se opakujícími tématy, motivy a šablonovitými zápletkami. Tyto naděje sice zůstaly spíše nenaplněny, nicméně z konvencí klasických pohádek Princ Mamánek i tak částečně vybočuje.

Zdroj fotek: Bontonfilm

Hlavním hrdinou je princ Ludvík (Jan Budař), kterému je už 39 let, leč přesto je stále dennodenně hýčkaný a rozmazlovaný svou královskou maminkou, jako kdyby byl dítě. Vždy dostal všechno, co si kdy přál, ale zároveň nikdy nevytáhl paty ze zámku, všechny životní zkušenosti doposud čerpal pouze z knih, ze všeho má strach a nikdy se nedostal do kontaktu s prostým lidem, jemuž by jednou měl začít vládnout. (Královnu mimochodem hraje slovenská herečka Jana Nagyová, proslavená postavou Arabely, pro níž je toto první filmová role od rozpadu Československa. Jde tedy o její velký návrat po téměř třicetileté pauze.) 

Královi (Martin Huba) ale jednoho dne rupnou nervy, nechá Ludvíka omámit uspávacím prostředkem a bez vědomí královny jej nechá v noci odvézt daleko od zámku do lesů, aby si synáček vyzkoušel život v normálním světě a získal cenné praktické zkušenosti. Když se princ ráno probudí uprostřed lesa, zmatený, vyděšený, bez paruky a s nuzným oblečením, tak zároveň zjišťuje, že není sám. Jako ochránce mu byl přidělen rytíř-alkoholik Hudroval (Ondřej Vetchý), jenž mu má zároveň dělat průvodce – přičemž ale sám zjevně pořádně neví, kudy se směrem k hradu vydat a jak dlouho by jim cesta měla trvat. 

Navzdory vtipně znějícímu námětu ale po celý zbytek filmu nedojde prakticky k ničemu, co by dokázalo vyvolat cokoli intenzivnějšího než letmé pousmání. Mohlo by se zdát, že Princ Mamánek využije slibnou výchozí situaci k erupci humoru vyplývajícího z konfrontace rozmazleného a ustrašeného prince se skutečným světem, s běžnými lidmi a s předměty a nástroji, které v životě nedržel v ruce a neumí s nimi zacházet. Že během návratu do zámku bude muset překonat řadu těžkostí, naučit se starat sám o sebe, a třeba i porozumět svému království a lidem v něm a naučit se vládnout. Nic z toho se ale v podstatě nestane – příběh totiž klade Ludvíkovi do cesty jen minimum překážek. 

Každou svízelnou situaci za prince vyřeší buď rytíř Hudroval nebo vesnická šenkýřka Běta (Veronika Khek Kubařová), která s Ludvíkem začne okatě flirtovat hned od jejich první společné scény (z čehož vzejde velmi jalová a předvídatelná romantická linie). Během svého putování se princ potká pouze se zhruba půltuctem obyčejných lidí a se čtyřmi nadpřirozenými bytostmi, což za reprezentativní vzorek populace celého království tak úplně považovat nelze. Během celého filmu se mu do rukou dostane nanejvýš dřevěný klacek, který beztak ani nepoužije. Pokud se měl Ludvík ve scénáři v průběhu děje přeměnit ze samolibého, bojácného a rozmazleného maminčina mazánka v empatického, samostatného a vyspělého vladaře, tak na plátně nejenže tuto proměnu nevidíme, ale nevidíme ani ty situace, které by ji měly zapříčinit. 

Příběh Prince Mamánka tudíž poskytuje jen minimální záminku pro vývoj hlavního hrdiny a je i na pohádkové standardy vyloženě slabý. Namísto toho se prioritou ukazuje být něco jiného. Jan Budař totiž ke snímku přistupuje jako k bezmála psychoanalytické rozpravě o duševním stavu plešatícího dospělého muže s Oidipovským komplexem, který po životě stráveném ve slonovinové věži trpí samotou, strachem ze tmy, nízkou sociální inteligencí a řadou dalších neuróz. Proti Ludvíkovi nestojí žádná záporná postava, neb hlavním nepřítelem mu jsou jeho četné duševní neduhy, kvůli nimž se na své pouti musí vypořádat hlavně sám se sebou. 

Velmi výrazným motivem je smrt, která je ve snímku mnohokrát skloňována při každé vhodné příležitosti, a k níž si princ musí během filmu nalézt cestu. Nejprve se Ludvík na počátku filmu nevhodně a lehkovážně zmíní o smrti před svým otcem, pak se ale dozvídá o její pravé podstatě prostřednictvím vedlejších postav, a to včetně hrobníka (Boleslav Polívka) nebo ducha oběšence (Vladimír Javorský), který se před smrtí schovává. Ve finále se pak princ střetává i se Smrtí samotnou, u níž má složit dle dříve vyřčené věštby něco na způsob závěrečné zkoušky. Celý film je i uvozen citátem/hádankou o smrti a vůbec je s tímto motivem provázán mnohem silněji, než je u pohádek obvyklé. 

Bylo by dost odvážné, kdyby se Princ Mamánek doopravdy stal pohádkově laděným ponorem do duševních pochodů a úzkostí muže středního věku. Ve skutečnosti však film s touto tendencí spíš jen laškuje, a kromě toho na sebe vrší obsah, který naopak směřuje ke zjednodušování a infantilitě. Ambiciózní záměry a řešení dospěláckých témat tak nepochopitelně rozmělňuje a zlehčuje s neslučitelnou křečovitou dětinskostí evokující to nejhorší z pohádek Zdeňka Trošky. Hlavním zdrojem humoru se pro něj stávají postavy dvou ošklivých a špinavých čarodějnic-hospodských (Kateřina Antošová a Veronika Daušová), které obě šišlají, šilhají, vyplazují jazyky a mluví pisklavými hlasy. Primitivnějších způsobů, jak se zavděčit menším dětem, již mnoho neexistuje. Všechno to pitvoření je navíc roztaženo asi na půlhodinu (takže zabírá cca třetinu filmu), což je skoro k nepřežití. 

Kromě toho je Princ Mamánek značně nevyrovnaný i z hlediska tónu, jenž neustále přepíná mezi odlehčenou zábavou a hutně temnou vážností, a také po stránce filmařského stylu, který působí značně nesourodě. Závěrečný záběr filmu vyznívá podivně a budí rozpaky, stejně jako dosti zmatené pasáže odehrávající se až v psychedelicky pojaté říši Smrti. Jedna konkrétní scéna, v níž se hrdinové schovávají pod převisem před proradnými čarodějnicemi, je zcela zřejmě odkazem na podobnou pasáž z Pána prstenů: Společenstva prstenu – přičemž jde ale v celém filmu o jedinou scénu, která cituje nějaký zahraniční a takto známý filmový vzor. Chvílemi jsou nejasné i motivace postav nebo důvod existence některých rekvizit a víceméně nadbytečně se jeví také přítomnost opakujícího se vypravěče. Dramaturgicky zvláštní je též záměr objasnit divákům minulost dvou vedlejších postav, které ale ihned poté z děje zmizí a už se do něj nevrátí, takže jakákoli snaha dodat jim na poslední chvíli větší hloubku přijde vniveč. 

Je evidentní, že Jan Budař strávil mnoho let usilovnou prací na přípravách a realizaci příběhu, který sám vytvořil úplně od základů a jenž byl blízký jeho srdci. Navíc měl odvahu se s ním odlišovat a zabrousit i do témat, na která u filmových pohádek nejsme zvyklí. O to víc ale zamrzí, že jeho Princ Mamánek tolik doplácí na vzájemně nekompatibilní střet mezi dětskou a dospělou optikou a na mnoho dalších nedostatků, které budou překážkou pro oba divácké tábory. Leckoho sice možná osloví svou jinakostí a dobře míněným a netradičním pokusem o psychologickou či dospělejší nadstavbu, ale už tolik nezaujme příběhem, hereckými výkony, ani čímkoli dalším.