Il Boemo – Recenze – 70%

Výpravné historické české drama Il Boemo, natočené v koprodukci s Itálií a Slovenskem, se zaobírá osudy českého hudebního skladatele Josefa Myslivečka, jenž žil v letech 1737 až 1781, tedy na přelomu pozdního baroka a raného klasicismu. Stejně jako jeho otec a bratr se Josef vyučil mlynářskému řemeslu, avšak coby talentovaný hudebník poté odcestoval žít do Itálie, kde se proslavil jako autor řady oper. Jeho dílo bylo velkou inspirací samotnému Mozartovi, přesto ale dnes jen málokdo zná jeho jméno, natož jeho hudbu.

© Mimesis Film, Richard Hodonický

Režisér a scenárista Petr Václav, tvůrce oceňovaných sociálních dramat Cesta ven nebo Nikdy nejsme sami, natočil v roce 2015 o Myslivečkovi dokument Zpověď zapomenutého. Nyní o něm ve svém zdaleka největším a nejambicióznějším filmu vypráví od jeho kariérních počátků, kdy začínal jako učitel hudby, až po jeho nešťastný konec, kdy podlehl syfilisu. Přes deset let připravovaný projekt se natáčel v Itálii a v italštině, přičemž představitel hlavní role Vojtěch Dyk se musel naučit odříkávat své repliky zpaměti, protože italsky neumí. Je nutno před ním smeknout, protože na výsledku to vůbec není poznat – mluví stejně plynule a přirozeně jako jeho italští herečtí kolegové a kolegyně figurující v mezinárodním obsazení. 

Film i díky zvolenému italskému znění (se sporadickou češtinou), autentickým lokacím Benátek a Neapole a starosvětskému ztvárnění kostýmního dobového filmu odkazujícímu na žánrově spřízněné snímky, jako je Amadeus, Casanova nebo Barry Lyndon, působí na poměry české kinematografie nebývale vznešeně. Současně jde o film velmi seriózní, umělecký, univerzálně srozumitelný a s potenciálem oslovit na zahraničním trhu. Vybrat Il Boemo jako domácího reprezentanta do oscarového klání se zpětně jeví jako smysluplný tah, těžko by se letos našel vhodnější kandidát. 

© Mimesis Film, Richard Hodonický

Ke všem aspektům, jež se podílejí na utváření výrazné audiovizuální složky filmu, jako je scénografie, masky, zajištění kostýmů a rekvizit, práce s hudbou a špičkové nazpívání pěveckých partů, autenticita různých prostředí, souhra kamery a svícení či zachycení dobových reálií, přistoupili tvůrci se zjevným zápalem a nesmírnou pečlivostí. Obdobně pečlivě byl utvářen i příběh filmu, v němž byla dochovaná fakta o Myslivečkově životě doplněna o fiktivní linie a scény, které vycházejí částečně z fantazie Petra Václava a částečně z naznačených zmínek v různých literárních zdrojích (včetně např. Mozartovy dopisové korespondence). Navzdory formální velkoleposti je ale film svým obsahem spíše skromný a intimní, vyprávěný v pozvolném tempu. Jeho příběh naplňuje relativně přímočaré schéma o vzestupu a pádu, jehož absence dramatičnosti ještě podtrhuje ta skutečnost, že je zhusta prokládán dlouhými statickými záběry z oper, v nichž zní Myslivečkovy árie a které tempo snímku ještě více rozvolňují. 

Samotný děj filmu je posouván kupředu téměř výhradně prostřednictvím vztahů Josefa Myslivečka s různými ženami, které jsou prospěšné pro jeho profesní růst. Milostné pletky s těmi správnými hraběnkami a pěvkyněmi mu totiž dopomáhají k cestě mezi společenskou smetánku, odkud už zbývá jen krůček k ředitelům oper a dalším významným osobnostem italské kultury. K většině svých vztahů tudíž skladatel přistupuje se zjevnou vypočítavostí, zatímco v těch, kdy jej motivuje pro změnu láska či vášeň, se stává obětí škodolibé ironie. Když se zamiluje, tak zrovna do ženy, která je již provdaná za žárlivého hrubiána. Syfilisem se zas Mysliveček nakazí paradoxně od služebné, která od něj chvíli předtím právě kvůli obavám z pohlavních nemocí odežene dvojici prostitutek. 

© Mimesis Film, Richard Hodonický

Přestože se Mysliveček stal v Itálii navzdory silné konkurenci jedním z nejvyhledávanějších hudebních skladatelů své doby, tak nikdy nezbohatl, a když onemocněl, tak se propadal do čím dál větší chudoby, ačkoli i ve špatné fyzické kondici a s maskou zakrývající nemocí znetvořený obličej dál skládal opery a sám je dirigoval. Petr Václav tudíž ani zde neopouští sociální témata, pročež zdůrazňuje zejména propastné rozdíly mezi lidmi různých společenských tříd. Šlechtu ukazuje jako povýšenou sebranku, která se vyžívá v drbech a pomluvách, pořádá orgie, v operních ložích hoduje a hraje karty a vůči níže postaveným si neváhá leccos dovolit, což dokládá třeba i absurdní fekální scénka s neapolským králem. Neurození to naopak mají těžké, i když jsou úspěšní. Myslivečka sice všichni chválí a pějí ódy na jeho talent, jeho profese se ale nikdy dobře placenou nestane. I ta nejproslulejší a nejtalentovanější operní umělkyně se musí v lepší společnosti potýkat s odsudky a pohrdáním. 

Tento rozpor mezi bohatstvím a chudobou Petru Václavovi slouží k vytváření dalších protikladů, mimo jiné mezi krásným uměním a ošklivým umíráním (třeba hned v úvodu jsou záběry s postupně ochabujícím a kolabujícím Myslivečkem prokládány se scénami z opery, v nichž kamera zabírá obličej hlavní pěvkyně v detailu). Další motivy se týkají zejména Myslivečkovy hudby a jeho přístupu k ní. Dle jeho modliteb ji skládá pro potěchu Boha, zároveň jej ale žene i touha po uznání a úspěchu u lidí. Film jej ukazuje více jako talentovaného autora, jenž se snaží ve své tvorbě vyhovět trendům, než jako svéhlavého génia, který by sám trendy udával. Kdo má jednoznačně navrch, se ostatně ukáže ve výborné scéně (odkazující právě na Formanova Amadea), v níž se Mysliveček setká s tehdy ještě neplnoletým Mozartem, který bez mrknutí oka pomocí improvizace povýší jeho rozpracovanou průměrnou skladbu na mistrovské dílo. 

© Mimesis Film, Richard Hodonický

Vojtěch Dyk v hlavní roli předvádí sympaticky uměřený a soustředěný výkon, kterým zdatně podtrhává tvůrčí záměr pojmout postavu Josefa Myslivečka neproniknutelně a záhadně, aby jeho mentální stav a vnitřní motivace zůstaly v co největší míře tajemstvím, které je odhalováno v podobě tlumených emocí jen vzácně. V jeho podání jsou nesmírně působivé i ty sekvence, kdy hraje s maskou na obličeji, která mu zakrývá rozpadající se tvář. Hereckým protikladem mu je zejména Barbara Ronchi v roli slavné a psychicky labilní operní pěvkyně, jejíž výkon je naopak horkokrevný až vznětlivý. Kromě toho si Petr Václav do filmu obsadil své oblíbence – herci jako Karel Roden, Lenka Vlasáková nebo Zdeněk Godla se v něm nicméně všichni mihnou sotva na pár sekund. 

Il Boemo je filmem tvůrce, který k němu přistoupil zodpovědně, přemýšlivě a s jasnou uměleckou vizí, kterou se mu podařilo naplnit. Portrét polozapomenutého skladatele je v něm upleten z mnoha témat a motivů, které nicméně dohromady nevytvářejí natolik silnou a strhující výpověď, aby výsledek mohl být srovnáván s několikrát zmíněným Amadeem, k němuž se Il Boemo sice sám vztahuje, leč na jeho úroveň nedosáhne. Avšak jako na české poměry nadstandardně zdařilý a divácky náročnější životopisný film, který se zdatně vyhýbá kýči a prvoplánové líbivosti, obstojí i v zahraniční konkurenci.