Běžná selhání – Recenze – 80%

Český koprodukční snímek sestávající z příběhů tří žen, vyprávěných během jednoho dne na pozadí jakési blížící se katastrofy, měl premiéru na filmovém festivalu v Benátkách, odkud si jeho maďarsko-rumunská režisérka Cristina Grosan odvezla cenu za režii pro filmaře mladší čtyřiceti let. Kromě pevně uchopené a precizní režie jsou však silnou stránkou filmu též přesné herecké výkony jeho protagonistek a vypilovaný scénář celovečerně debutující scenáristky a také spisovatelky, dramaturgyně a publicistky Kláry Vlasákové.

© Petr Salaba

Film začíná nenadálým výbuchem ve městě, jenž způsobí komplikace v dopravě. I trojice jeho hlavních hrdinek nezažívá prakticky nic jiného než komplikace. Nedávno ovdovělá šedesátnice Hana (Taťjana Medvecká) neví, jak manželovu smrt emocionálně zpracovat, a kromě toho se potýká s nečekaným vyhazovem z práce i s nutností donést do opravny rozbitého robotického psa, jenž jí zbyl jako jedna z mála upomínek na zesnulého muže. Třináctiletá Tereza (Nora Klimešová) si nerozumí se svými vrstevnicemi, ale přesto je proti své vůli nucena účastnit se spolu s nimi vlastní oslavy narozenin, organizované rodiči, kteří nenaslouchají jejím potřebám a mají o své dcerce představy, jimž ona nedokáže vyhovět. A třicátnice Silva (Beáta Kaňoková) zas pochybuje o tom, jestli je svému malému synkovi dobrou matkou, když s ním po celý den prožívá situace, které ji přesvědčují o opaku.

Do kapitol řazený film se jednotlivým příběhům věnuje postupně v tomto pořadí, přičemž své hrdinky jednu po druhé přivádí z různých důvodů do téže lokace obchodního centra, kde se jednotlivé linie v několika okamžicích vzájemně protínají a v závěru snímku vrcholí. Peripetie nejistých a o sobě pochybujících žen tří různých generací totiž scénář prokládá přírodně-mysteriózními jevy, jako jsou nepředvídatelné exploze, zkraty v elektrické síti, náhodná vzplanutí různých předmětů (v každém dějovém segmentu začne sám od sebe hořet jeden) nebo polární záře, doprovázející možnou blížící se apokalypsu. Tyto nahodilé úkazy lze interpretovat jako varovné dopady kulminující klimatické krize, způsobující atmosférické přepjetí a mnoho dalších souvisejících jevů. 

© Lukáš Havlena

Navzdory koketování s žánrovými prvky katastrofických filmů a sci-fi nicméně Běžná selhání zůstávají v jádru skromným a intimním psychologickým dramatem, jenž klade důraz především na své hlavní postavy a na jejich pocity. S nebývalou dávkou empatie rozkrývá jejich vnitřní nesoulad s očekáváními, které na ně klade jejich okolí. Jejich prostřednictvím pracuje s tématy, jako je strach ze samoty, jinakost, frustrace, pocit osobního selhání, probouzení vlastní sexuality nebo rodičovství stejnopohlavních párů, a zcela organicky a přirozeně je propojuje. Každá linie přitom ale obsahuje i záblesk naděje vyvstávající z vlídných gest nebo ze situací, kdy některá z hrdinek náhle prožije okamžik sebenaplnění. Zdánlivě šťastné konce jsou však zároveň až do úplného finále relativizovány varovnými signály, které visí nad přehlíženou hrozbou, jenž o sobě dává postupem času čím dál víc vědět. 

Trojice protagonistek hlavních rolí perfektně zprostředkovává emoce nejen svým výrazem ve tváři, ale i skrze výmluvnou řeč těla. Různé všední strasti, jimiž může procházet kdejaká starší žena, vystresovaná matka nebo dospívající dívka (a k nimž odkazuje název filmu), snímek ztvárňuje s působivou realističností, a přitom i bez nadbytečné doslovnosti. Na věrohodnosti jim začne ubírat až gradující závěrečná třetina, v níž se snímek znatelněji překlopí do bezmála dystopického magicko-katastrofického dramatu, což se ale pro Běžná selhání ukáže být poněkud limitujícím faktorem. 

© Lukáš Havlena

Po většinu doby si totiž film vystačí s chytře volenými kamerovými úhly a netradičně snímanými lokacemi, aby navodil atmosféru prohlubujícího se chaosu a sílící zkázy ve městě, jenž má být blíže nespecifikovanou evropskou metropolí, zasazenou do neurčité doby na pomezí současnosti a blízké budoucnosti. To mu ale už tolik nepomůže při snaze ztvárnit také uvěřitelné davové scény a zmatek v ulicích, neřkuli akční sekvence. Více v tu chvíli vynikne i rozpor v chování postav, které neváhají aktivně pomoci cizímu člověku v nesnázích nebo se upnout k záchraně zvířete, přičemž ale k jiným událostem se staví naopak se zjevnou lhostejností – která filmu dost možná slouží jako komentář ke stavu současného světa. 

Běžná selhání nicméně i tak nelze jinak než chválit za ambiciózní záměr, jenž se vzácně setkal s úspěšným tvůrčím naplněním, zdařilým řemeslným zpracováním a skvělými hereckými výkony. Mezi mnoha českými dramaty ze současnosti Běžná selhání vynikají nejen svou kvalitou, ale i žánrovým vybočením a začleněním nevtíravého přesahu s ekologickým poselstvím, jenž přispívá k jejich zařazení mezi festivalové filmy evropské úrovně.