Jan Žižka – Recenze – 60%

Dlouho očekávaný historický velkofilm režiséra, scenáristy a producenta Petra Jákla (Kajínek, Ghoul) se v médiích honosí nálepkou nejdražšího českého filmu všech dob. K tomu mu dopomohla částka variující od 450 do 500 milionů korun, na níž se rozpočet filmu vyšplhal v důsledku dlouhé doby vzniku (s přípravami se začalo v roce 2013, leč první verze scénáře byla napsána už před více než patnácti lety), komplikovaného natáčení, obsazení známých zahraničních herců do hlavních rolí, náročné postprodukce a ve finále i odložení premiéry v důsledku pandemie.

Většina finančních zdrojů nicméně přitekla ze Spojených států, přičemž v kontextu americké filmové produkce je Jan Žižka s rozpočtem přepočítaným na částku okolo 20 milionů dolarů spíše skromným počinem, který si rozhodně nemohl dovolit žádné obří davové scény nebo dlouhé monstrózní bitvy. Inspirací sice byly tvůrcům epické historické velkofilmy jako Statečné srdce nebo Gladiátor, srovnání však Jan Žižka nalezne spíš po boku mnohem komornějších snímků o temném středověku typu Černá smrt nebo Templář. I to je ovšem z produkčního hlediska pro něj, a zejména pak pro Petra Jákla, na poli českého filmu nebývalý úspěch. 

Zdroj fotek: Bioscop

Doposud se Jan Žižka dočkal seriózního filmového zpracování pouze v husitské trilogii Otakara Vávry z 50. let – ve snímcích Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem – která je z dnešního pohledu coby dílo socialistického realismu poplatná své době a výrazně zabarvená tehdejšími ideologickými záměry. Film Petra Jákla, zasazený do roku 1402, tedy nějakých sedmnáct let před začátek husitských válek, se oproti ní věnuje mnohem ranějšímu období života Jana Žižky, kdy ještě nebyl slavným vojevůdcem. Záměrem bylo představit divákům zrod tohoto hrdiny a ukázat Čechy v dobách vlády Lucemburků jako chrabré válečníky. 

Z předhusitské doby se toho o Janu Žižkovi s jistotou příliš neví, což dalo filmařům jistý prostor pro fabulaci, zasazenou ovšem do kontextu tehdejších historických reálií. Na českém trůnu tak sedí Václav IV., jenž se staví netečně a nerozhodně k problémům své země, která po smrti jeho otce Karla IV. a po vlně zhoubného moru upadla do značně trudného stavu. Jeho nevlastní bratr Zikmund po trůnu mlsně pokukuje a spřádá plány na jeho převzetí. Jan Hus se svými kázáními teprve začíná. Historicky doložená je též rivalita Jana Žižky s rodem Rožmberků, která prosákla i do hlavní zápletky filmu. 

Děj se točí kolem únosu šlechtičny Kateřiny, který si u Jana Žižky a jeho zbojnických kumpánů objedná z mocenských důvodů králův důvěrník jménem Boreš. Dotyčná je snoubenkou zlotřilého Jindřicha z Rožmberka, jenž vyšle po stopách únosců své vojsko. Od té doby většina filmu pozůstává z mírně repetitivního pobíhání několika žoldáků po lesích s vojáky v patách, před nimiž se schovávají v jeskyních nebo mezi vesnickými rebely a občas s nimi i bojují. Kateřina v tom všem plní stereotypní úlohu oběti, která je opakovaně zachraňována a znovu unášena tak dlouho, až nakonec ke svému únosci romanticky přilne. 

Příběh filmu, v konečném důsledku jen volně inspirovaný Žižkovými osudy, je tudíž poměrně banální. Zároveň je ale od začátku do konce ovlivňován naopak dost netriviální sítí mocenského pletichaření a nesčetných podrazů, která film na mnoha místech činí relativně nepřehledným, jelikož se kvůli ní neustále proměňují motivace i vratká loajalita většiny postav. Kromě nevybalancovaného kontrastu mezi přímočarými krvavými bitkami a spletitými panovnickými intrikami, kulminujícími v obou případech v poněkud patetickém finále, vyznívá zvláštně i náhlá náklonnost Kateřiny k Janu Žižkovi, která nemá na pohled žádné smysluplné opodstatnění. Nehledě na to, že výsledná romance obou postav nepůsobí ani trochu věrohodně. 

Americký herec Ben Foster totiž v roli Jana Žižky předvádí sice soustředěný, leč poněkud umírněný a nedostatečně výrazný výkon, kvůli čemuž jeho budoucímu vojevůdci schází potřebné charisma. Ve scénáři se mu ostatně mnoho opory nedostalo – Jan Žižka v něm vyznívá jako až překvapivě plochá postava, která jen sporadicky pronese něco hodného zamyšlení, ale jakékoli jiné náznaky velké osobnosti si je potřeba k němu domyslet. Fádně působí i britská herečka Sophie Lowe jako unesená Kateřina, jejíž postava podléhá mnohým šablonovitým klišé. 

Výraznější výkony tak předvádějí především německý herec Til Schweiger v roli Jindřicha z Rožmberka a dánský herec Roland Møller jako velitel jeho vojsk, kteří ztvárnili hlavní záporné postavy. Největší hvězda filmu, dvěma Oscary oceněný britský herec Michael Caine, se ve snímku vyskytuje v roli fiktivního králova důvěrníka Boreše jen čas od času, zato v něm ale zastává i funkci vypravěče, který v úvodu seznamuje diváky s historickým kontextem a později pronáší slova o hodnotě svobody, pravdy a cti, která tvoří hlavní poselství filmu. Zahraničním hercům pak zdatně sekundují čeští herci jako Karel Roden coby Václav IV, nebo Jan Budař jako člen Žižkovy žoldnéřské skupiny. 

Oproti nedostatečné práci s postavami a s chatrně vystavěnými proměnami v jejich motivacích působí naopak velmi dotaženě snaha o zachycení atmosféry středověku. Mnohé obrazové výjevy kladou důraz na všudypřítomnou chudobu, smrtící choroby, špínu a násilí. Film naturalisticky vykresluje středověk jako období krutosti a bezpráví, jeho hrdinové jsou skoro bez výjimky samí mordýři, zrádci a pleticháři (a ostatní jsou jejich oběti), a pokud zrovna někdo násilník není, je vykreslen jako slaboch. Nechybí vraždění dětí před očima jejich rodičů nebo záběry vran hodujících na mrtvolách nabodnutých na kůlech. Detailní scénografie, dekorace, rekvizity a prostředí několika českých hradů a lesů (a hezky udělané staré Prahy) vévodí veskrze solidnímu řemeslnému zpracování, stejně jako skvěle padnoucí a patřičně velkolepá hudba Philipa Kleina.  

Soubojové scény vynikají realistickým přístupem, svižností a nemalou porcí krvavé brutality. Většina akce je nicméně natočena nepříliš přehledně roztřesenou kamerou, která málokdy opomene zabrat v detailu useknuté končetiny nebo rozbité hlavy, ale zorientovat se v tom, komu ty části těla patří a která bojující strana má zrovna navrch, dá celkem práci. Čestnou výjimku v tomto ohledu představuje působivá a silně vtahující bitevní scéna zasazená zhruba doprostřed filmu, v níž Žižka využije vozové hradby, a která je naopak přehledná dokonale. Na rozdíl od ostatních akčních pasáží se v ní totiž její aktéři nemísí chaoticky mezi sebou (což jinak slouží k zakrytí absence jakékoli bojové choreografie) a také má zcela jiný, pozvolnější rytmus. I díky nejedné ukázce Žižkovy bojové strategické vynalézavosti (která již nikdy jindy bohužel znovu neprobleskne) představuje tato scéna předčasný vrchol filmu. 

Skrze tyto okliky se dostáváme k tomu, že Petra Jákla lze nejvíce ocenit jako skvělého ambiciózního producenta, z něhož přímo sálá srdečné nadšení pro danou věc, díky němuž je pak schopen úspěšně oslovovat herce i investory a velkou část onoho nadšení přenést i na ně. Jako režisér a scenárista s každým dalším filmem roste, ale stále má v těchto ohledech své velké rezervy, a to především po té scenáristické stránce. 

Dramaturgicky Jan Žižka pohromadě drží, ve snaze vykreslit v generickém příběhu velkého hrdinu, nikdy neporaženého vojevůdce a budoucí legendu české historie však znatelně tápe. U nás bude film pochopitelně mimořádnou událostí, jenž bude blízká českým divákům skrze domácké reálie proložené mnoha jmény z české historie. Zároveň nejde jinak než přát filmu úspěch i na americkém trhu, tam ale bude vnímán spíš jen jako tuctová, šedivá a nedostatečně výrazná vyprávěnka ze středověku, v jejíchž postavách se budou zámořští diváci bez znalosti historických souvislostí ztrácet. 

P.S. Viděl jsem mládeži nepřístupnou (15+) verzi filmu v originálním anglickém znění s titulky. K dispozici jsou však i česky dabované kopie a také mládeži přístupné verze (12+), z nichž byly nejvíce násilné a jiné nevhodné scény patrně vystřiženy.