Velká premiéra – Recenze – 40%

Velká premiéra je novým filmem režiséra, scenáristy a herce Miroslava Krobota, který jej stejně jako své předchozí celovečerní počiny Díra u Hanušovic a Kvarteto napsal spolu se scenáristou Lubomírem Smékalem. Jde o snímek na hranici dramatu a lehké komedie, který zapadá do Krobotovy filmové tvorby zejména tím, že jde opět o panoptikum svérázných figurek, které se nejistě plácají ve vlastních životech. Našla by se však i další pojítka – film opět staví především na postavách a vztazích mezi nimi, zatímco jeho minimalistický děj se rozpadá do slepence situací, které jeho hrdinové zažívají, a prostupují jím zjevné (leč dosti nejasné a nejspíš i nepříliš naplněné) umělecké ambice. Celý snímek pak vyvolává dojem polo-improvizovaného představení s prvky nonsensu na nějaké alternativní divadelní scéně, a to včetně naprosto příšerné a iritující hudby. 

Zdroj fotek: Falcon

Hlavním hrdinou je pražský divadelní herec Pavel (Pavel Šimčík), jemuž je nabídnuta v olomouckém divadle režie vlastního sólového představení. Pavel tak neustále pendluje mezi divadlem, kde svůj výstup na pomezí divadelní improvizace a komediálního stand-upu nacvičuje, olomouckým bytem své babičky (Iva Janžurová), u níž dočasně bydlí a snaží se ji coby bývalou herečku do představení začlenit, a Prahou, kde dochází s manželkou (Klára Melíšková) do manželské poradny, protože rozvod je prakticky na spadnutí. Pavel ostatně nemá ani náznak snahy vztah jakkoli zachránit a namísto toho pokukuje po babiččině dobrosrdečné ošetřovatelce (Iva Pazderková), za níž pro změnu otravně dolézá láskou posedlý divadelní technik (Roman Vencl). 

Pavel Šimčík působí v hlavní roli značně rozpačitě a jeho netečná postava, u níž se místy stírá rozdíl mezi tím, co myslí vážně a co v nadsázce, nevzbuzuje téměř žádné sympatie. Jeho veskrze monotónní herecký projev obohacuje pouze to, že scénář po něm v roli herce s citem pro mystifikaci, který svůj život průběžně oživuje nořením se do různých charakterů a pro nějž jsou i vážné okamžiky jen další příležitostí pro hereckou rozcvičku, často vyžaduje provádění nejrůznějších obličejových šklebů. Herecky jej nicméně zastiňují mnozí protagonisté vedlejších rolí, zejména Jenovéfa Boková jako divadelní manažerka a sám Miroslav Krobot v roli ředitele divadla s politickými ambicemi („skončit na kultuře je za trest, málo peněz a spousta starostí“). Ivu Pazderkovou je příjemné vidět v nezvykle civilní roli a Klára Melíšková má stylizaci upjaté a vyčítavé semetriky už dávno v malíčku. 

Naopak nejméně vděčná, nejproblematičtější a zároveň i nejnáročnější úloha připadla Ivě Janžurové v postavě popletené babičky trpící Tourettovým syndromem. Ten ji nutí v nestřežených chvílích hlasitě sténat, halekat, vykřikovat dadaistické nesmysly a prokládat to četnými vulgarismy, což ji zjevně přivádí do rozpaků. Asi to mělo být vtipné (protože to přijde vtipné Pavlovi, který toho chce využít při svém představení), ale není to vtipné ani trochu. Navzdory schopnostem Ivy Janžurové postihnout několik pohybových i hlasových tiků naráz to naopak působí strašlivě. Místy je navíc těžké rozlišit, kdy bylo Ivě Janžurové trapně z toho, jak hroznou a nedůstojnou postavu hraje, a kdy tu trapnost jenom předstírá, protože jí to předepisuje scénář. 

Děj filmu se sice točí kolem přípravy na velkou premiéru, avšak rozpadá se do dílčích podzápletek, z nichž ale nikdy nevzejde nic pořádného a nosného, ať už je řeč o trablech s manželkou, potenciálním začátku nového vztahu s ošetřovatelkou, problémech s jejím psychopatickým nápadníkem nebo o motivu pražského herce trpěného v olomouckém divadle, kterého coby náplavu z hlavního města provází šikana v podobě anonymních dopisů a chrochtání v parku. Nepříliš vtipné přípravy na představení vrcholí též nepříliš vtipnou generálkou, která odhalí mizerné kvality celého vystoupení, a vše je zakončeno nejapnou absurdní pointou, která dělá z hlavních postav sobce, kteří nijak nepomýšlejí na následky svých činů. 

Film Velká premiéra zjevně hovoří o životě divadelníků a o svobodě uměleckého projevu a snaží se svou formou i prostředím a stylem humoru vymezit vůči jiným komediím, které se u nás běžně točí. Navzdory tomu toho ale říká dost málo, po komediální stránce selhává, a navíc svůj řídký příběh obaluje řadou klišé. Celý film by se dal brát jako metafora toho, že život je jedna velká improvizace s pár záchvaty Tourettova syndromu (nebo tak něco), ale to na uživení onoho panoptika divných figur nestačí. Opakováním dávno obehraných vtipů, laciným těžením humoru z něčí nemoci i poetikou čerpající z alternativního divadla pak snímek vyznívá vyčpěle dřív, než se vůbec stihl v kinech ohřát.