Thor: Láska jako hrom (Thor: Love and Thunder) – Recenze – 40%

Severský bůh hromu Thor se jako první ze superhrdinské skupiny Avengers dočkal svého čtvrtého filmu. Zatímco první Thor svým stylem a díky režii Kennetha Branagha připomínal dramatické fantasy odehrávající se v shakespearovských kulisách, tak jeho pokračování Thor: Temný svět tuto stylizaci opustilo a nahradilo ji důrazem na komediální složku. O další výraznou proměnu tónu se postaral původně novozélandský režisér, scenárista a herec Taika Waititi, když filmu Thor: Ragnarok vtiskl retro nádech 80. let (včetně křiklavých barev a rockové hudby) a ještě zásadněji přidal na humoru a sebeironii. Thor: Ragnarok se díky tomu stal jedním z nejchválenějších filmů studia Marvel, což dopomohlo k tomu, že režie čtvrtého dílu série opět připadla Waititimu.

Zdroj fotek: Falcon

Ve filmu Thor: Láska jako hrom se nicméně ještě v podstatně větší míře než v Thor: Ragnarok projevuje nešvar, jemuž se Taika Waititi ani tehdy nedokázal vyhnout – že pro samou legraci a nálož humoru zapomíná na vše ostatní. Příběh se v důsledku toho mění v mnohokrát ohranou podivnou slátaninu a postavy přicházejí o svou hloubku a stávají se z nich pouhé figurky v kostýmech, na jejichž osudech nám vlastně příliš nezáleží. O poznání hůř se Waititimu daří i balancovat na hraně trapné infantility, do níž se Thor: Láska jako hrom až příliš často propadá, a v níž se navíc namísto hbitého záchranného úhybu stranou naopak s gustem rochní. 

Nutnost narušit každou potenciálně emocionální, dojemnou, napínavou, romantickou nebo osudovou scénu prvoplánovým vtipem se stává otravnou, nehledě na to, že většina gagů je tentokrát vyloženě slabá a často i špatně využitá kvůli tomu, že je ochuzená o pointu. Kupříkladu vtip s vřeštícími obřími kozami, které Thor ze začátku filmu získá za svou chrabrost, se vlastně za celou dobu nikam nevyvine – kozy prostě jen protivně vřeští a tím to hasne. Leckteré jiné vtípky jsou zas prakticky jen zopakované z předchozích Thorových dobrodružství (viz třeba ochotnické divadlo). Kromě toho je Thor: Láska jako hrom dramaturgicky nejrozpadlejší díl série, který i nejhůře pracuje s motivy, které měl v rámci příběhu k dispozici. 

K osamocenému Thorovi (Strážci Galaxie se v úvodu prakticky jen mihnou a pak odletí neznámo kam) se po více než osmi letech znovu připojuje vědkyně Jane (Natalie Portman), třímající Thorovo kdysi rozpadlé kladivo, které si ji nyní vyvolilo a propůjčuje jí stejné schopnosti, jaké má Thor (Chris Hemsworth). A také jí kromě superhrdinského kostýmu s přilbicí přičarovává svaly a blonďatou hřívu – takže se do ní Thor zakouká ještě silněji než kdy předtím. Znovu propuknutou romanci jim však narušuje pomstou hnaný padouch jménem Gorr (Christian Bale), jenž se nachomýtl k prokletému meči, jenž umožňuje zabíjet bohy, a který ve snaze vylákat Thora k vzájemnému střetu unese několik asgardských dětí kamsi do země stínů (která je černobílá, což vyústí v jedinou vizuálně nápaditou a neotřelou sekvenci v celém filmu). 

Příběh se tedy opět točí kolem toho, že hrdinové musejí zneškodnit dalšího řadového zlosyna (skvělý Bale bohužel dostal o dost méně prostoru, než by si jeho pozoruhodná postava zasloužila), k čemuž ovšem potřebují nějakou novou zbraň. Tomu je věnována poměrně útrpná (a vzhledem k dopadu na děj i relativně nadbytečná) pasáž odehrávající se na tajné schůzi všech existujících božstev, která je navzdory popisu až povážlivě nenápaditá, neb z přítomných bohů ukazuje naprosté minimum. Na chvíli se v ní objeví Russell Crowe v roli, jenž mu opravdu hodně nesedla a která vzhledem k jeho mimořádně stylizovanému hereckému (ne)výkonu vyznívá spíše parodicky. 

Silně přestřelené a sebe-parodické jsou i mnohé akční scény. Třeba hned tu úvodní, v níž neohrožený Thor likviduje nepřátele po desítkách a dělá přitom roznožky jako Van Damme, lze přitom ještě označit za záměrnou nadsázku, s níž je tato bitva vyprávěna coby hrdinská historka dětem u táboráku, nicméně pozdější akční scény touto stylizací již omluvit nelze. Veškerá akce (s hojně nadužívaným deus ex machina) působí jako přebarvená lunaparková atrakce, jako kombinace strašidelného zámku a horské dráhy. Kýžený wow efekt však prakticky nevyvolává, zůstává jen pocit ohromné přeplácanosti a (navzdory tomu) i snadné zapomenutelnosti. 

O většinu vážnějších motivů se film jen letmo otírá, čímž trpí jak postava jednoduše motivovaného Gorra, tak mírně sentimentální romance hlavních hrdinů, která nemá příležitost dostatečně vyniknout. Jedním z naznačených, ale ve finále nevyužitých podnětných motivů je též spojení mezi Jane a Gorrem, jimž propůjčují nadlidské schopnosti zbraně, které si za to ale u obou vybírají krutou daň. Namísto toho je převládajícím a jediným zcela naplněným motivem přerod Thora z chvástavého a sebestředného siláka v otcovskou figuru, která se učí děti chlácholit, povzbuzovat, vést a péct jim palačinky. Začleněním postav malých dětí, které se v průběhu filmu samy mění z nadšených posluchačů hrdinských příběhů v aktivní hrdiny s nadpřirozenými schopnostmi, kteří následně pomáhají Thorovi v poražení zla, se ze snímku definitivně stává film pro děti, artikl cílící i na mladší diváky než na teenagery. 

Především ale Thor: Láska jako hrom působí jako další tuctová a čím dál tím víc vyčpělá žánrová rutina se schematickým scénářem, z níž už vyprchalo ono nadšení ze superhrdinské akce, které bylo možné pociťovat u starších marvelovských filmů. Stejný pocit budí celá čtvrtá fáze Marvelu, která se s filmy jako Black Widow, Eternals nebo Doctor Strange v mnohovesmíru šílenství vyvíjí prozatím dost nemastně-neslaně, a pokud se nestane něco zásadního, bude se tak patrně vyvíjet i nadále. Představa, že Thor: Láska jako hrom čtvrtou fázi konečně pořádně nakopne, zůstala jen zbožným přáním.