Párty Hárder: Summer Massacre – Recenze – 40%

Pokračování české komedie Párty Hárd z roku 2019 opět natočil a napsal režisér a scenárista Martin Pohl, který je znám mimo jiné jako horrorcore rapper s pseudonymem Řezník nebo jako autor komiksových vtipů Mártyho frky. S filmem Párty Hárd debutoval jako tvůrce celovečerních filmů (do té doby natočil jen několik krátkometrážních snímků a také spoustu videoklipů k vlastní hudební produkci) a vstoupil tak ve známost jako svébytný filmař, jehož smysl pro extrémně vulgární, nekorektní a mnohdy až morbidní či nechutný černý humor sice oslovuje mnohé fanoušky, leč rozhodně není určen pro každého. 

Zdroj fotek: Bontonfilm

Film Párty Hárd vznikal s minimálním rozpočtem jako polo-amatérský projekt, který bylo možné před jeho uvedením online vidět jen v rámci omezené kočovné distribuce zejména po hudebních klubech. Stala se z něj v podstatě kultovní záležitost se spoustou citovatelných hlášek a s několika pamětihodnými komediálními scénami. Druhý díl s názvem Párty Hárder: Summer Massacre je oproti němu distribuován již standardně v kinech, přičemž vznikal s podstatně vyšším (byť stále poměrně nízkým) rozpočtem. Díky tomu jde rozhodně celkově o profesionálnější filmový produkt, jenž se natáčel u Máchova jezera s mnohem větším štábem a který je o nějakých 40 minut delší než jeho předchůdce (a všichni tvůrci a herci tentokrát dostali za svou práci zaplaceno, což se u prvního Párty Hárd moc nenosilo). 

Navzdory zhruba dvacetinásobnému navýšení rozpočtu je ale výsledek jen o málo výpravnější než Párty Hárd – takže rozhodně nevypadá draze a jeho tvůrcům spíš ke spokojenosti a naplnění potenciálu ještě dost financí naopak scházelo. Děj se odehrává v nuzném chatkovém kempu, kam trojice tří hlavních hrdinů vyrazí po maturitě kvůli domluvené brigádě, hudebnímu koncertu a příslibu hromady sexu, a pořádně rozjetých „párty scén“ je v něm možná stejně jako v předchozím filmu. Ani humor není o nic intenzivnější nebo ještě více za hranou, gagy jsou dokonce kvůli pozvolnějšímu tempu vyprávění naopak rozmělněnější a více utopené v záplavě samoúčelných vulgarit a fekálních motivů, které ale samy o sobě ve většině případů vtipné nejsou. 

Zatímco Párty Hárd byla středoškolskou komedií o třech náctiletých nekňubech, kteří se kvůli balení holek pokusili zorganizovat hustou domácí párty a tvrdě se jim to vymklo z rukou, tak druhý díl je o něco klasičtější teenagerskou komedií, v níž dva z těch nekňubů – Tomáš a Miky (v doprovodu uhrovitého rádoby frajera Páji, který je donedávna šikanoval) vyrážejí na letní prázdniny k Mácháči, aby si tam konečně pořádně zapíchali. Jsou ale ubytováni ve zpustošené prohnilé chatce, striktní majitel kempu jim jako brigádu dohazuje jednu podřadnou práci za druhou, a kromě vlastní nesmělosti a dalších nevýhod (jeden je tlustý, druhý slíbil své přítelkyni přes léto věrnost a třetí má vykloubenou ruku a nejednu vadu řeči) jim je překážkou i silná konkurence ostatních mužů, jimiž se to v kempu jen hemží. 

Film Párty Hárder: Summer Massacre má tak v podstatě žánrově i příběhově velmi blízko třeba ke Snowboarďákům nebo Rafťákům, je ale mnohem drsnější, sprostější a oplzlejší. Je ještě o dost víc hardcore než mnohé americké nebo německé teenagerské komedie, jeho humor se nevyhýbá invalidům a vozíčkářům, nejrůznějším typům vyměšování, kojení na veřejnosti, lízání řitních otvorů, podsouvání drog a alkoholu dětem,  epileptickým záchvatům nebo kapele Ortel. Navzdory tomu všemu se ale drží ještě překvapivě na uzdě, rozjíždí se jen velmi pomalu a ve finále ani zdaleka negraduje tak, jak by mohl, přestože ve svém průběhu slibuje mnohé. A byť se u něj dá hned několikrát zasmát nahlas, tak si film zásadně podráží nohy perspektivou hlavních postav, které se chovají jako největší prasáci a sexisti na světě, aniž by zároveň došli k jakékoli formě nápravy. 

Hlavní hrdinové (a stejně tak i většina vedlejších mužských postav ve filmu) totiž vnímají ženy pouze jako sexuální trofeje na jedno použití, jako ke všemu a za všech okolností svolné sexuální trenažéry. Všechny ženské postavy ve filmu jsou tak přítomny pouze jako objektivizované příležitosti k naplnění mužských fantazií. Žádná z nich nemá ani náznak osobnosti, často jsou definované pouze barvou vlasů a velikostí poprsí, běžně je na ně odkazováno v různých variacích jako na „hulihlavy“ nebo „pouzdra na ptáky“. Jako stylizovanou komediální nadsázku v rámci teenagerského žánru to lze omluvit jen částečně, protože to v takto extrémně přemrštěné podobě samo o sobě moc jako vtip nevyznívá a namísto toho to působí jen obludně sexisticky. 

Dokud tento narativ vedl „uherák“ Pája v Párty Hárd pouze jako vedlejší postava, kde byl za karikaturu nesnášeného a vysmívaného školního kreténa (a podobnou úlohu plnil třeba i Stifler v sérii Prci, prci, prcičky), tak to ještě šlo. Ale když z něj má být najednou jeden z hlavních hrdinů, který se má vypořádávat se svými pocity a s hledáním vlastní identity, a divák by s ním měl v zásadě soucítit, tak je jeho namachrovaná póza samozvaného nadsamce spíš na obtíž, zvlášť když není v průběhu filmu nikým rozporována a neexistuje k ní žádný vyvažující protipól. Podivně vyznívá i motiv utužování přátelství mezi hrdiny, kteří se oslovují téměř výhradně „ty kundo“ nebo „čůráku“ a chvíle vzájemné pospolitosti a pochopení prokládají tím, že se ošklivě navážejí do Tomáše, který je z nich nejméně sebevědomý. 

Pájovi noví kamarádi přitom napadají pouze jeho zjevně smyšlené historky o četných postelových dobrodružstvích, nikoli jeho urážlivý a ponižující přístup k opačnému pohlaví, který po něm naopak přebírají. Za celý film není žádná z mužských postav konfrontována s tím, že takové chování vůči ženám jim jejich náklonnost nezajistí, nikdo z nich neprojeví ani náznak sebereflexe, nikdo nedojde k prozření, přehodnocení svých názorů a změně ve svém jednání. V celém filmu neproběhne mezi hrdiny a jejich „vyvolenými dívkami“ ani jeden vzájemný dialog, neprobíhají tu žádné námluvy, ani flirtování, vždy se jde rovnou do akce. Ani jedna z přítomných slečen tak nedostane šanci kteréhokoli z hrdinů přesvědčit, že je sama něco víc než objekt, který jim ve splnění jejich libovolně ujetých choutek nebude vzdorovat. Těžko si představit, že se film v této podobě a s tímto vyzněním zalíbí i potenciálním divačkám. 

I s odhlédnutím od této výtky je však film Párty Hárder: Summer Massacre horší než Párty Hárd, a to zejména kvůli rozvolněnějšímu tempu vyprávění a méně vypilovanému scénáři, jenž za předchozím filmem pokulhává jak z hlediska jednotlivých gagů, tak z hlediska celého příběhu, v němž možná přidal na dadaismu a na animovaných vsuvkách, ale jinak svého předchůdce v ničem nepřekonává. Což pochopitelně neznamená, že mu nedáte pět hvězd z pěti, pokud jste fanoušci Párty Hárd a hodnotili jste jej stejně. 

Kromě toho lze existenci obou filmů ocenit už jen proto, že úspěšně čeří vody české filmové produkce, těží ze své nekompromisní výlučnosti a na rozdíl od mnoha jiných českých komedií jsou opravdu schopny výrazně polechtat bránici, protože oba jednoznačně vtipné jsou (pokud vám tedy jejich humor není vyloženě proti srsti). Nakolik to jsou zároveň dobré filmy, je věc druhá.