Elvis – Recenze – 90%

Životní portrét Elvise Presleyho se dočkal významného filmového zpracování naposledy v roce 1979, kdy jej coby televizně vyhlížející a nepříliš záživný životopisný projekt natočil s Kurtem Russellem v hlavní roli režisér John Carpenter. Nového moderního pojetí příběhu o králi rock’n’rollu se nyní chopil na opulentní hudební scény vysazený filmař Baz Luhrmann (Moulin Rouge!, Velký Gatsby), jenž ze svého snímku učinil velkolepou podívanou, která diváky úspěšně vtáhne hned od prvních okamžiků. 

Zdroj fotek: Vertical Entertainment

Baz Luhrmann představuje Elvise Presleyho zprvu jako ambiciózního mladého rebela s velkými sny a v následujícím dramatickém průřezu jeho zhruba dvacetiletou hudební kariérou nevynechává nic podstatného (a rozumně omezuje jeho působení v armádě a v Hollywoodu na naprosté minimum). Místy se vrací i k jeho dětství, rodinnému zázemí a dospívání v chudinské černošské komunitě mezi nadanými bluesmany, jejichž osobitý projev Elvis propojil s country a vytvořil tak základ pro vlastní styl, díky němuž se stal jedním z nejvlivnějších hudebních umělců všech dob. 

V první polovině filmu Luhrmann klade důraz především na střety nepoddajného Elvise s cenzurní komisí, která jeho kroutivé pohyby považuje za obscénní (čemuž přitakávají časté záběry na protagonistův rozkrok a také na téměř orgastické výrazy v obličejích Elvisových fanynek). Ve druhé polovině těží zas převážně z Presleyho konfliktů s bližními, jejichž očekáváním buď z principu vyhovět nechce (třeba když je tlačen do zpívání koled pro vánoční televizní speciál), nebo k vlastnímu zklamání ani nemůže (když začne kvůli kariéře selhávat jako manžel a otec). Celým filmem se přitom vine téma vzdorovité snahy o zachování vlastní výjimečné hudební identity, která je jako jediná klíčem k úspěchu a nesmrtelnosti. 

Zásadním bylo samozřejmě obsazení hlavní role, jíž se perfektně zhostil charismatický a pohybově i pěvecky nadaný Austin Butler, jehož vynikající výkon mu snad zajistí kromě potenciálních filmových cen i pořádné nakopnutí herecké kariéry. Butler nejenže dokáže bez mrknutí oka zcela uhranout při hudebních číslech, ale zcela přirozeně a citlivě zvládá vystihnout i poměrně širokou paletu emocí. Z každé velkolepé scény těží maximum, ve ztišených momentech se zas ukázkově drží při zemi. Typově přesně je obsazena i většina vedlejších i vyloženě okrajových rolí. Za zmínku stojí přinejmenším Helen Thomson a Richard Roxburgh jako Elvisovi rodiče, Kelvin Harrison Jr. coby jeho přítel z hudební branže B. B. King, ale i Olivia DeJonge jako Elvisova manželka Priscilla. Ta je oproti ostatním herecky méně výrazná, částečně je tomu tak ale i kvůli tomu, že její postava nedostala tolik prostoru, kolik by si zasloužila. 

Pak zbývá ještě vypravěč Elvisova příběhu, jeho hudební agent, cirkusem a vesnickými zábavami odkojený plukovník Tom, který je druhou nejvýznamnější postavou celého filmu, ztvárněnou výrazně namaskovaným a též skvělým Tomem Hanksem. V talentovaném zpěvákovi a hudebníkovi objeví budoucí hvězdu, v pozdějších letech ji však z pozice protřelého byznysmena a dlouholetého rodinného přítele neváhá finančně zneužívat. Ve svých komentářích se nás sice plukovník opakovaně snaží slovně přesvědčit, že to se svým svěřencem myslel celou dobu dobře, nicméně jeho obrazem zachycené činy, kupříkladu když kvůli vlastnímu prospěchu Elvisovi brání vycestovat na světové turné nebo když z něj sdírá kůži i navzdory jeho neustále se prohlubujícímu vysílení a zhoršující se fyzické kondici, hovoří o opaku. Jeho perspektiva nespolehlivého vypravěče se přitom s perspektivou Elvise přirozeně doplňuje a film na proměnách jejich přátelsky-rodinně-obchodního vztahu výrazně staví. 

Kromě práce se scénářem Baz Luhrmann navíc exceluje i jako fenomenální audiovizuální vypravěč a mistr střihové montáže, jemuž stačí pár dvouvteřinových záběrů a vhodný hudební podkres, aby s nebývalou bravurou okamžitě zachytil tu správnou náladu daného momentu, prostředí a okolností. Tím nejlepším jsou pochopitelně jednotlivá Elvisova vystoupení, která v precizně rytmizované struktuře příběhu vždy tvoří vyvrcholení určitého segmentu. Jediné, co svým ztvárněním místy trochu ruší, jsou časté a relativně náhlé časové skoky, během nichž lze změnu letopočtu odhadovat jedině z kontextu socio-politických událostí odehrávajících se na pozadí. 

Délka přes dvě a půl hodiny je na snímku znát jen chvílemi, film totiž neobsahuje prakticky žádná hluchá místa a celkově nabízí úžasnou podívanou, řadící se po bok Rocketmana nebo Bohemian Rhapsody, dalších výrazných a silně zdařilých hudebních životopisných filmů posledních let – a v řadě ohledů je i překonává. S filmem Bohemian Rhapsody sdílí Elvis i mistrovsky nasnímané a zhudebněné scény z koncertů, oproti němu se ale nevyhýbá ani stinným stránkám hudebníkova života, ať už jde o tajené manželské nevěry, dluhy nebo závislost na prášcích. Namísto bombastického a nablýskaného vyvrcholení na špici kariéry zas kontrastně končí v komornějším duchu zrnitými záběry na zpoceného a otylého umělce v posledním tažení.

Na poli životopisných filmů o hudebních legendách je Elvis skvostem, který svého titulního hrdinu postupně představí v mnoha různých polohách a stylech, zaujme bez ohledu na to, jestli jeho osudy a písničky znáte, a svého režiséra díky mnoha rozpoznatelným trademarkům a filmařským postupům zkrátka nezapře. Jde o audiovizuálně strhující jízdu, která si přímo říká o promítání na velkém plátně.