Top Gun: Maverick – Recenze – 80%

Film Top Gun z roku 1986 se stal jedním ze symbolů 80. let, na němž si kromě vycházející hvězdy Toma Cruise udělali jméno i režisér Tony Scott a tehdy začínající herec Val Kilmer. Videoklipovou estetikou ovlivněný příběh o přátelství a rivalitě mezi elitními letci amerického námořnictva byl chlapáckou akční podívanou plnou letecké akrobacie se stíhačkami, ale i naivní pohádkou s nádechem propagandistického náborového videa, které zajistilo námořnictvu největší příliv nových rekrutů od dob druhé světové války. Pro někoho kultovní a pro jiného vysmívaný snímek se nyní po šestatřiceti letech dočkal pokračování. Jeho režie po úmrtí Tonyho Scotta připadla filmaři Josephovi Kosinskému, který natočil s Tomem Cruisem v hlavní roli již sci-fi Nevědomí (2013).

Zdroj fotek: CinemArt

Joseph Kosinski, jenž má za sebou mimo jiné i filmy TRON: Legacy (2010) a Hrdinové ohně (2017), použil ve svém dlouho očekávaném sequelu všechno, co bylo na prvním Top Gunu dobré, a povýšil to prostřednictvím moderní filmařiny a aktualizace do současnosti o úroveň výš. Jeho film se odehrává ve světě, kde pilotům armádních stíhaček pomalu začíná zvonit umíráček v důsledku jejich nahrazování bezpilotními letouny. Hlavní hrdina Pete, přezdívaný Maverick, si nicméně stále sympaticky stojí za tím, že nejvíce záleží právě na schopnostech pilotů, nikoli na technických možnostech jejich strojů. Stále jezdí na té samé motorce, nosí tu samou koženou bundu a pořád má problémy s autoritami a posloucháním rozkazů. Jakmile je na začátku filmu pověřen rolí leteckého instruktora a začne se v povědomých lokacích sbližovat se svými svěřenci a potkávat po letech se starými známými, tak fanoušci Top Gunu jen stěží potlačí slzu. 

Na příběhu je silně znát podíl scenáristy Christophera McQuarrieho, který spolupracoval s Cruisem na mnoha filmech od Valkýry po Na hraně zítřka a také pro něj napsal (a stále píše) několik posledních dílů ze série Mission: Impossible. Jednou takovou zdánlivě nesplnitelnou misí je totiž i ta, na kterou má Maverick připravit ty nejlepší z nejlepších absolventů, jejichž schopnosti přesto s přehledem předčí. Má tři týdny na to, aby je naučil ve vysoké rychlosti prokličkovat křivolakým kaňonem, spolupracovat při sestřelení drobného cíle (krytu od hlídaných zásob radioaktivního materiálu ukrytých v zasněžené hoře), překonat drtící přetížení a uniknout modernějším a rychlejším nepřátelským stíhačkám. 

Signifikantní pro děj je též nostalgické ohlížení za prvním Top Gunem, s nímž jeho pokračování sdílí enormní množství prvků a motivů. Některé scény nebo záběry jsou prakticky totožné (od úvodních titulků nastříhaných na písničku Danger Zone až po plážové stmelování letců skrze týmové sporty) a i zápletka filmu je v podstatě jen variací na zápletku jedničky. Opět tu máme různorodou skupinu egoistických floutků přinášejících do filmu atmosféru kamarádské pospolitosti i vzájemné řevnivosti, jimž je Maverick učitelem (a pro jednoho z nich i náhradním otcem). Opět tu máme i melodramatickou (a mírně jalovou a kýčovitou) romanci, v níž Maverickovu lásku Penny tentokrát ztvárnila Jennifer Connelly. Nechybí ani dostatek humoru, známá hudba, záběry natáčené v podvečerním slunci, letadlový fetiš, absolutní hrdinství či nefalšovaný americký patos, který z mnoha scén prýští stejně jako pot a testosteron.

Dlouhá expoziční část v první polovině filmu je nutná k představení postav a vztahů mezi nimi, k vytvoření pouta mezi mládeží natěšenou na pořádnou akci a jejich mentorem, který jim předává moudra jako „nemyslete, jednejte“, i k budování napětí okolo blížící se mise, na kterou se novopečení kadeti jen s obtížemi a v čím dál víc šibeničním termínu snaží připravit. Do toho se ozývají různé jizvy z minulosti i obtížná dilemata, která působí na první pohled šablonovitě a banálně, avšak s přibývajícími minutami získávají v podstatné míře na intenzitě. Velkou zásluhu na tom mají nejen herci (za zmínku stojí přinejmenším i Miles Teller jako jeden z absolventů), ale i scénář, který sice stojí na jednoduchém příběhu, leč vycizelován a promyšlen je do detailu, a pevná režie Josepha Kosinského, jíž víceméně není co vytknout. 

To pravé ořechové pak přichází v podobě adrenalinových leteckých scén, které byly natáčeny s důrazem na realističnost se skutečnými stíhačkami, díky čemuž se jejich pilotování jeví jako mimořádně náročná a odpovědná činnost (zatímco v prvním Top Gunu šlo hlavně o frajerskou zábavu). Všechny akční pasáže představují audiovizuální skvosty, natočeny jsou napínavě a přehledně a na velkém plátně poskytují neředěnou radost ze silného diváckého prožitku. Sporně může vyznít nanejvýš to, že snaha hrdinů tentokrát není motivována politicky, jelikož jejich nepřítel není ve filmu specifikován. Někomu bude možná vadit, že patriotické postavy nestojí proti nikomu konkrétnímu, na druhou stranu to jejich boj činí univerzálním, nezkresleným politickými preferencemi. 

Avšak ještě zásadnější než akční pasáže je pro film Top Gun: Maverick herecký výkon Toma Cruise, který spolehlivě utáhne celý snímek na svém charismatu a na pečlivě nacvičených úsměvech, a pro něhož bylo jeho natočení zjevně srdeční záležitostí. Díky němu v kombinaci se scénářem, jenž z nepříliš objevné látky vytěžil maximum, a s režií, která klišovitý a jednoduchý základ povýšila na komplexní masterclass akčního melodramatického filmu, vzniklo výborné pokračování, které s přehledem předčilo svého předchůdce, a na nějž by i ten Tony Scott jistě mohl být pyšný.