Komiksová postava bývalého špičkového chirurga a superhrdinského čaroděje se
dvěma doktoráty Doctora Strange se představila ve stejnojmenném filmu z roku 2016 a od té doby se objevila v celé řadě dalších navazujících snímků ze
světa Marvelu. Film s obskurním názvem Doctor Strange v mnohovesmíru
šílenství (v podstatě „Doctor Strange 2“) tudíž dějově
nenavazuje ani tak na svého jmenného předchůdce, jako spíš na loňský film Spider-Man: Bez domova, v němž byl Doctor Strange coby vedlejší postava k vidění
naposledy.
Zdroj fotek: Falcon |
Ve filmu Spider-Man: Bez domova se zároveň pracovalo s konceptem mnohovesmíru, na němž byl založen též námět animovaného filmu Spider-Man: Paralelní světy. Ten umožnil, aby se díky prolínání různých fikčních světů mohly v jediném snímku objevit pohromadě třeba různé variace na Spider-Mana nebo celá plejáda jejich protivníků.
Ve filmu Doctor Strange v mnohovesmíru šílenství je myšlenka paralelních světů nadále rozvíjena – Doctor Strange (Benedict Cumberbatch) se totiž seznámí s nezletilou dívkou jménem America (v době natáčení patnáctiletá Xochitl Gomez), jejíž nadlidskou schopností je cestovat mezi různými paralelními světy. Problém je v tom, že America své nadání zatím neumí pořádně ovládat, a navíc její život ohrožuje čarodějka Wanda alias Scarlet Witch (Elizabeth Olsen), která kdysi bojovala po boku Avengers, ale teď je zlá (protože se nedávno dotkla jakési čarodějnické knihy, která ji změnila).
Film k tomu všemu režíroval Sam Raimi, kultovní tvůrce hororů jako Lesní duch nebo Stáhni mě do pekla, který měl se světem Marvelu již tu čest, když mu byla svěřena režie trilogie Spider-Man (2002-2007). Snímek Doctor Strange v mnohovesmíru šílenství pak měl být od jiných superhrdinských filmů odlišen právě hororovými prvky, a Sam Raimi se jevil jako ideální kandidát na jeho natočení, jelikož měl zkušenost s obojím. Očekávat však od filmu horor nebo i třeba jen polo-horor dost dobře nelze, výsledkem je totiž opět jen relativně tuctová a tendenční marvelovka, opakující do značné míry to samé, co jsme viděli už mnohokrát předtím.
O napětí tu navíc prakticky nezavadíte, což je dané tím, že zaprvé film nijak nebuduje jakoukoli hororovou atmosféru (pořád je to hlavně nadsazená a přeplácaná pestrobarevná lunaparková atrakce) a že zadruhé se o jeho hrdiny de facto není proč bát. Buď totiž mohou být v případě svého skonu snadno zastupitelní některou z nekonečna svých kopií/variant z paralelních světů, nebo jsou zkrátka příliš důležití, než aby je něco mohlo skutečně ohrozit. Při prolézání mezi světy se navíc může stát úplně cokoli, takže pro každý problém lze vždy najít libovolné dříve netušené řešení, které se obvykle objeví víceméně náhodně, když zrovna přijde vhod. Nějaké dramatické očekávání ohledně čehokoli snímek buduje naprosto minimálně.
Přesto je Sam Raimi ten, kdo ještě nakonec zachraňuje, co se dá. Těch několik málo hororových prvků (třeba krvavé vydloubnutí oční bulvy obřího monstra nebo rozpadající se zombie oděná do duší mrtvých hříšníků) působí svěže a efektně hlavně díky tomu, že je v nich znát Raimiho specifický tvůrčí rukopis a unikátní osobnost. Raimi zvládá vést herce, žonglovat s různými filmařskými styly, natáčet přehledné akční scény i náročné trikové sekvence, a kromě toho do filmu dokázal vměstnat i nejméně jeden sofistikovaný odkaz na svou trilogii Evil Dead.
Výrazně mu však hází klacky pod nohy tristně nenápaditý scénář, za nímž stojí na poli celovečerního filmu debutující scenárista Michael Waldron (jinak hlavně seriálový producent a tvůrce seriálu Loki). Ten měl k dispozici nekonečné množství světů a nekonečné množství možností, jak s nimi naložit, ale stejně zvládl přijít jen s jednoduchým a veskrze šablonovitým příběhem o tom, jak se hlavní hrdinové celý film pachtí za nějakým mocným artefaktem, aby díky němu mohli porazit hlavního záporáka (kupodivu ne zlého Doctora Strange, jenž sice působil prominentně v upoutávkách, leč ve filmu samotném stráví možná ani ne čtyři minuty).
Za celý film postavy navštíví asi jen čtyři paralelní světy, které se navíc od toho výchozího příliš neliší (v jednom se na přechodu chodí na červenou, je v něm víc květin a pizza se namísto placky dělá ve tvaru koule, ale tím rozdíly končí) a obecně nejsou ničím moc zajímavé. Nejpozoruhodnější z celého filmu je asi patnáctisekundová pasáž, v níž Strange a America proletí najednou skrz několik světů, z nichž každý probleskne zhruba jen na dvě vteřiny, ale skoro všechny jsou přesto na první pohled poutavější a pozoruhodnější než ty, v nichž se nakonec většina děje opravdu odehrává. Skoro to vypadá, jako kdyby nějaké nápadité fantazírování nad potenciálními možnostmi prolínání nekonečně variabilních světů tvůrce nezajímalo a celý ten koncept jim posloužil jen jako záminka pro fanouškovský servis v podobě epizodního výskytu několika slavných herců ve známých rolích.
Mezi další scenáristické nedostatky patří mimo jiné místy i poněkud jalové a příliš návodné dialogy (jako by nestačilo, že Doctor Strange musí mít povinný proslov o tom, že by nějaká postava měla víc věřit sama v sebe a ve své schopnosti, ale když ho navíc má k postavě jménem America, tak to vážně zní jako fráze z příručky národní hrdosti pro úplné blbečky). Dost problematické je i banální pojetí charakteru a motivací zlé Wandy, která je zlá v zásadě jen kvůli tomu, že je zahořklá a závistivá (a po smrti partnera s ní cloumají nenaplněné mateřské pudy, a tak neváhá zabíjet lidi, aby se mohla stát matkou dětí, které plánuje ukrást jiné Wandě z paralelního světa, namísto toho, aby se pokusila mít svoje děti s nějakým jiným chlapem). Ale možná to bude trochu srozumitelnější pro ty, kteří viděli seriál WandaVision.
Je pravda, že po vizuální stránce film nijak nestrádá, z hlediska tempa
vyprávění šlape konzistentně kupředu, skoro pořád se v něm něco překotně děje,
technicky je realizován převážně špičkově a zkrátka jde opět o klasický marvelovský
standard, který rozhodně neurazí a spolehlivě zabaví na dvě hodiny. Mrzuté je
nicméně to, že se snímku navzdory řadě příslibů a snaze Sama Raimiho otisknout
do něj svůj autorský vklad nepodařilo vystoupit nějak výrazněji než v rámci
několika náznaků z oné generičnosti, do níž mají filmy od Marvelu poslední
dobou tendenci upadat. Přeci jen, když jdete do kina na film s názvem „Doctor
Strange v mnohovesmíru šílenství“, tak asi čekáte něco divočejšího,
svéráznějšího, odvážnějšího a více utrženého ze řetězu. A ne další variaci na již
mockrát viděné, ve filmu, jehož slabý, nenápaditý a šablonovitý scénář jej zbytečně
drží na uzdě a trestuhodně ubíjí jeho potenciál.
Díky za recenzi, tentokrát docela pobavila. Skoro připomíná ranného Fuku.
OdpovědětVymazat