Promlčeno – Recenze – 60%

Promlčeno je novým filmem režiséra a scenáristy Roberta Sedláčka (Rodina je základ státu, Jan Palach). Ten snímek podědil po režijním debutantovi Mirkovi Veselém, jenž coby autor námětu a spoluautor scénáře film dokonce začal natáčet, leč nedokončil jej. Projektu se pak chopila jiná produkční společnost a nabídla ho právě Sedláčkovi, který následně scénář přepsal a kompletně přeobsadil (až na pár výjimek, v hlavní mužské roli např. zůstal Karel Roden). Zachováno bylo rovněž kontroverzní téma dvacetileté promlčecí lhůty pro nevyřešené trestné činy, kolem nějž byl vystavěn děj (přičemž během období od realizace filmu po jeho odkládané uvedení do kin byla tato lhůta v České republice legislativně změněna na variabilní rozmezí 15-30 let).

Zdroj fotek: Bontonfilm

Hlavní ženská role zas připadla Barboře Bočkové, která ve filmu ztvárnila Evu, rozhlasovou moderátorku večerního rádiového pořadu, v němž s volajícími posluchači rozebírá jejich problematické mezilidské vztahy. Právě kvůli tomu se Evě ozve tajemný Radek (Karel Roden), který posledních dvacet let strávil v zahraničí a nyní jí nabízí exkluzivní zpověď v přímém přenosu, o níž jí ale předem neřekne žádné podrobnosti. Pouze zařídí, aby pořad v ten večer poslouchali i zástupci policie (Vladimír Kratina a Karel Jirák) a také jakýsi bohatý a vlivný právník (Igor Bareš), do jehož počítače se Radek coby programátor a I.T. specialista krátce předtím úspěšně nabourá. Zároveň si od Evy vymůže, aby se živých vstupů účastnila i mladá prodavačka Eliška (Denisa Barešová) a její matka (Vilma Cibulková), které však Radka vůbec neznají. 

Od začátku přitom divák pochopitelně tuší, že Radkovo vyprávění bude určitým způsobem souviset s nějakým nedávno promlčeným případem. Společně s jeho odkrýváním zároveň začnou postupem času vyplouvat na povrch i netušené opravdové důvody toho, proč Radek oslovil zrovna Evu a proč trval na zapojení dalších konkrétních lidí. O nečekané zvraty tudíž není nouze, z diváckého hlediska je však nutné přistoupit na pravidla hry, zkousnout několik scenáristických berliček a příliš se nerýpat v absurdnosti Radkova zdánlivě detailně promyšleného plánu, který ve skutečnosti spoléhá na celou řadu nejistých náhod a také na to, že se všichni jeho nevědomí účastníci budou chovat přesně podle Radkových představ. 

Film Promlčeno se vymezuje vůči institutu promlčení, kvůli němuž nelze ani za vraždu potrestat viníka, jehož identita by se vypátrala až po uplynutí jisté předem dané několikaleté lhůty – byť by se třeba k vraždě i sám přiznal. Kromě toho však Robert Sedláček, jak má ostatně ve zvyku, používá snímek i k vyřčení mnoha dalších aspektů tvořících komplexní společenský komentář. Ve snaze vyjádřit početné slabiny společnosti se tak jeho scénář rozprostírá hned do několika směrů, což na úkor soudržnosti celkového tvaru činí poněkud nesoustředěně. 

Prim tu hraje Radkovo takřka monologické rozhlasové vyprávění, ve kterém ožívají traumata z nárůstu kriminality v divokých podnikatelských devadesátých letech, z nichž vyvěrá touha vykoupit se z pocitu viny. To je následně rozmělňováno přísunem dalších témat, jako jsou mezigenerační rozmíšky nad tragickou rodinnou historií, zneužívání médií k vlastním osobním cílům, vliv 90. let na současnou politicko-podnikatelskou sféru či zřetelný povzdech nad komplikovaností byrokratických nařízení, která policii ztěžují práci. Jako nejpodnětnější se v tom všem nakonec jeví motiv odcizenosti jednotlivých postav, které jsou značně různorodé a nic moc spolu nesdílí – ani prostor, neb všechny obývají jinou lokaci a komunikují spolu pouze prostřednictvím telefonů, rádia a internetu. Do značné míry se to jako metafora dá vztáhnout na celou společnost, tvořenou jedinci uzavřenými ve vlastním světě a vzájemně propojenými především virtuálně skrze sociální sítě a jiné technologie. 

Promlčeno je často popisované jako thriller, který se odehrává v reálném čase, což není zcela přesné. V reálném čase se totiž odehrává pouze část filmu (důslednější je v tomto ohledu třeba dánské Tísňové volání z roku 2018) a z hlediska žánru jde zas spíš o společensky kritické drama s kriminálními prvky, které sice využívá některé konvence thrillerů, leč s jejich naplňováním pracuje záměrně podvratně a neuspokojivě. Střet obou těchto poloh vyznívá klopotně. Napětí nicméně snímku neschází, je totiž zprostředkováno především očekáváním toho, jakým směrem se Radkovo vyprávění bude dál ubírat a co všechno při něm bude odhaleno a jakou roli budou posléze v jeho plánu hrát různé rekvizity (včetně pistole), které si v úvodu snímku nachystal. 

V souladu se skromným a komorním zázemím jinak vypravěčsky celkem ambiciózního a mnohovrstevnatého příběhu je i Sedláčkova formálně úsporná režie, snažící se vyvarovat jakékoli prvoplánové efektnosti a kladoucí důraz zejména na herecké výkony a dialogy. Herci jsou obecně uvěřitelní navzdory odlišnosti svých poloh – zatímco Karlu Rodenovi nebo Igoru Barešovi scénář předepisuje jistou výrazovou strnulost, tak ženským postavám nařizuje naopak výrazné emoční reakce na citlivé informace týkající se jejich soukromí. Hlavní deviza filmu ale spočívá v tom, že i přes kolísavý rytmus vyprávění a minimalistickou formu (včetně toho, že po většinu děje Karel Roden sedí v autě, říká něco do rádia a ostatní jej na jiných místech poslouchají) dokáže v dostatečné míře udržet divákovu pozornost a zvědavost.