Fantastická zvířata: Brumbálova tajemství (Fantastic Beasts: The Secrets of Dumbledore) – Recenze – 50%

Fantasy film Fantastická zvířata: Brumbálova tajemství je pokračováním snímků Fantastická zvířata a kde je najít (2016) a Fantastická zvířata: Grindelwaldovy zločiny (2018). Jde tudíž o třetí díl (v budoucnu pětidílné) filmové série, která se odehrává několik desítek let před událostmi, jež známe z knih a filmů o Harry Potterovi, a jejíž vznik byl inspirován stejnojmenným lexikonem bájných magických tvorů, který napsala spisovatelka J. K. Rowlingová jako doplněk své čarodějnické ságy. Z nebeletristické knižní předlohy si přitom série Fantastická zvířata bere jen fiktivní postavu zoologa Mloka Scamandera a také nápaditě vymyšlenou a vizuálně atraktivní faunu. Příběh tenoučká encyklopedie totiž neobsahovala, ten si Rowlingová musela vymyslet od základů zcela nový. 

Zdroj fotek: Vertical Entertainment

Na pochopitelné snaze vydojit dodnes nesmírně populární a výdělečnou značku natočením dalších pěti provázaných filmů je přitom zdaleka největším kamenem úrazu právě jejich příběh, jenž nemá dostatečně pevný základ na to, aby všech pět filmů utáhl, a proto na tak velké ploše působí dost řídce a roztahaně. Zdá se, že celá série v závěru vyvrcholí soubojem mladého Albuse Brumbála s Gellertem Grindelwaldem, ve světě Harryho Pottera často zmiňovanou legendární bitvou, v níž se střetli dva největší čarodějové své doby. Zatím se k němu však pouze pomaličku schyluje na poli nesoudného množství předcházejících filmů, jejichž úlohou je postupně prohlubovat budování fikčního čarodějnického světa, komplexně zasadit onen souboj do co nejširšího kontextu a představit celou plejádu nových souvisejících postav. Ve výsledku to má podobu značně přebujelého vaření z vody. 

První dva filmy série dokonce ani žádný velký příběh nevyprávěly, pouze jej okrajově nakusovaly. Oba se vezly na postupně přibývajících dílčích zápletkách, připravovaly půdu pro nadcházející události a průběžně navyšovaly počet nových postav. Film Fantastická zvířata a kde je najít spálil většinu své stopáže na zbytném nahánění kouzelnické zvířeny rozuteklé po ulicích New Yorku, navazující snímek Fantastická zvířata: Grindelwaldovy zločiny se zas točil především kolem pátrání po jednom záhadném mladíkovi v centru Paříže, které zakončil přednáškou o kouzelnických rodokmenech. Albus Brumbál a Gellert Grindelwald byli v tom všem doposud pouze vedlejšími figurami. 

Teprve v nejnovějším pokračování s podtitulem Brumbálova tajemství mají oba čarodějové podstatně více prostoru, díky čemuž snímek konečně může strávit větší množství času nad objasňováním proměn v jejich vzájemném vztahu a nad rozkrýváním jejich protichůdných názorů a motivací. Pachuti z rozvleklé a notně nastavované kaše se nicméně samotný děj filmu zbavit nedokázal, a byť oproti svým dvěma předchůdcům poprvé obsahuje i relativně ucelený dramatický oblouk, tak se v jeho vyprávění potýká s rozsáhlým množstvím závažných nedostatků. 

Hlavní zápletka tentokrát stojí na tom, že Grindelwald je náhle očištěn od všech svých zločinů, získá mnoho podporovatelů a rozhodne se kandidovat v blížících se volbách jako vůdce čarodějnické komunity. Hlavní hrdinové tomu musejí zabránit, protože by to vedlo ke zničujícím důsledkům. Za tímto účelem je proto vytvořen poměrně nahodile působící tým, v němž figuruje Mlok Scamander (Eddie Redmayne) se svým bratrem (Callum Turner) a asistentkou (Victoria Yeates), Albus Brumbál (Jude Law), jakási odbornice na zaklínadla (Jessica Williams), čaroděj z jisté staré kouzelnické rodiny (William Nadylam) a mudlovský (čili nečarující) pekař Jacob (Dan Fogler).

Na Grindelwaldově straně stojí mimo jiné čarodějka Queenie (Alison Sudol), která se k němu minule neuvážlivě připojila, a čaroděj Credence (Ezra Miller), jehož záměrem je zabít Albuse Brumbála. Herce Johnnyho Deppa nahradil v roli Grindelwalda Mads Mikkelsen, což rozhodně není na škodu a ani to nepůsobí nijak pitomě – to, že oproti Deppovu výstřednímu psychopatovi ztvárnil Mikkelsen tutéž postavu o poznání civilněji, je možná dokonce změna k lepšímu. A děj se namísto New Yorku, Londýna či Paříže odehrává z velké části v Berlíně ve 30. letech, což kupodivu neslouží k vytváření paralel s tehdejší reálnou historií Evropy v takové míře, jak byste si mysleli. 

Signifikantní je pro tento film scéna z jeho první čtvrtiny, v níž Mlok vysvětluje všem svým společníkům, že Grindelwald je občas schopen vidět útržky budoucnosti, a proto je potřeba ho neustále mást, aby nebyl schopen předvídat jejich kroky. Podle Brumbálova mínění tudíž buď nesmějí mít žádný plán, nebo jich musejí mít několik a provádět je všechny najednou, a hlavně si o těch plánech nesmějí mezi sebou nic sdělovat. Ovšem ve skutečnosti je namísto Grindelwalda maten především divák, před nímž jsou klíčové informace zatajovány úplně stejně, jako si je jednotlivé postavy zatajují kvůli vyšší míře opatrnosti mezi sebou. V důsledku toho je film plný nesrozumitelných okamžiků vybízejících k otázce, proč vlastně postavy na plátně dělají zrovna to, co dělají, a co tím sledují. 

Značná část filmu se kupříkladu točí kolem mláděte bájného tvora, jenž umí nahlížet do lidských duší, ale jakou roli v plánu hlavních hrdinů nakonec sehraje a k čemu jim bude jeho schopnost k užitku, není jasné až do doby, kdy se tak stane. Z dramaturgického hlediska jsou pak podobné věci na obtíž hlavně kvůli tomu, že se dá jen velmi těžko fandit hrdinům, u nichž de facto nevíte, čeho a jak hodlají dosáhnout, neb tím pádem není zřejmé, co všechno je v sázce. Těžko se pak dá radovat z nějakého jejich úspěchu, když vlastně netušíte, že se od začátku snažili dosáhnout přesně tohoto. Do značné míry tím odpadá i napětí, protože když neznáte motivace postav předem, tak se pak jejich činy jeví spontánně a nevytvářejí se žádná očekávání či obavy z neúspěchu. 

Navzdory výše řečenému se navíc ani v jednu chvíli nezdá, že by hlavní hrdinové skutečně realizovali vícero různých plánů současně, natož že by neměli žádný. Zkrátka jsou všichni od začátku do konce zlehka naváděni Brumbálovými neznámými instrukcemi k provádění zdánlivě arbitrárních činností, aby se nakonec ukázalo, že to všechno bylo součástí nějaké předem promyšlené tajné strategie. Ale když si všechny ty činnosti zpětně zhodnotíte, tak to moc smysluplný nebo chytrý plán vlastně ani nebyl a Grindelwald by jej klidně mohl snadno prokouknout, kdyby mu to jeho jasnozřivé vize umožnily. To, že mu to neumožnily, je v konečném důsledku jen scenáristická berlička, bez níž by se Brumbálův plán rozsypal jako domeček z karet. (Další takovou berličkou je existence jistého magického předmětu, kvůli němuž je konfrontace Brumbála s Grindelwaldem zdlouhavě oddalována.) 

Konstantního podceňování dostatečné expozice a naprosté rezignace na včasné dávkování informací se tvůrci filmu v čele s režisérem Davidem Yatesem a J. K. Rowlingovou jakožto spoluautorkou scénáře dopouštějí i v rámci vedlejších odboček, jimiž je děj uměle prodlužován navzdory tomu, že v něm často hrají zcela bezvýznamnou roli. V jednu chvíli je třeba někdo z hrdinů unesen, pročež je potřeba jej zachránit z jakéhosi podzemního vězení – což je vyloženě pouze záminka k tomu, aby ve filmu mohlo figurovat vícero digitálních zvířátek. Ale jak to vězení funguje a jaká potenciální nebezpečí v něm každému hrozí, se dozvíte až za pochodu nebo zpětně, a tak se pocit strachu o postavy, jakékoli napětí či zlé tušení rychle vyprchávajícího času, který na onu záchranu zbývá, dostaví buď až příliš pozdě, nebo vůbec. 

Relativní dějovou prázdnotu se pak film snaží stejně jako jeho dva předchůdci zamáznout značným množstvím digitálních triků, čarodějnickými souboji (přitom ale v celém filmu rozhodně není víc než pět krátkých scén, které by se daly považovat za akční, a navíc nejsou kdovíjak ohromující) a hromadou potterovské nostalgie (odkazování na různé známé postavy, lokace nebo rekvizity). Na pravověrné potterovské fanoušky ostatně Fantastická zvířata cílí především. 

Filmu Fantastická zvířata: Brumbálova tajemství nelze nic moc vytýkat pouze z hlediska technického zpracování, nákladné výpravy a hereckých výkonů, ale to je tak všechno. Je sice pravda, že jeho děj je tentokrát celistvější a dramatičtější než v obou předchozích dílech a že s postavami se v něm také konečně pracuje trochu důsledněji (tedy, jak s kterými), ale o moc velké zlepšení bohužel nejde. Film si to totiž kazí celou řadou vypravěčských a dramaturgických nedostatků, chyb, nejasností a matoucích prvků. Hlavně ale Fantastická zvířata: Brumbálova tajemství (a oba předchozí díly též) trpí zejména tím, co tvoří jejich podstatu – že jde pouze o nesoběstačné dílky ve skládačce, která možná směřuje k něčemu velkolepému, leč směřuje k tomu nekonzistentně, nepříliš zajímavě, téměř bez emocí, a navíc ve šnečím tempu.