Betlémské světlo – Recenze – 40%

Betlémské světlo je novým hořce-komediálním filmem režiséra a scenáristy Jana Svěráka, jenž vznikl jako volná adaptace několika povídek Zdeňka Svěráka, publikovaných v jeho sbírkách „Povídky“ a „Nové povídky“ (film je ostatně pojmenován podle jedné z nich). Tvůrčí duo otec a syn se však při společné práci na scénáři nespokojilo s představou klasického povídkového filmu a místo něj přišlo s podnětně vyhlížejícím konceptem magicko-realistického prolínání skutečnosti s několika fikčními liniemi. Trojice vybraných povídek se tak dočkala jednotícího rámce v podobě příběhu jejich autora, jenž kromě vlastní tvorby zápasí i se stářím, nemocemi a problémy v manželství. 

© Biograf Jan Svěrák / Tomáš Teglý

Hlavním hrdinou Betlémského světla je tudíž stárnoucí a kdysi slavný spisovatel Karel (kterého hraje sám Zdeněk Svěrák coby své alter-ego), který má zrovna rozepsané tři povídky naráz, ale neví si s nimi moc rady. I z toho důvodu se mu jednotlivé postavy z těchto povídek začnou znenadání zjevovat v reálném životě, přičemž jej porůznu pronásledují, komentují jeho nápady, navrhují různé úpravy a zároveň jej nabádají, aby se psaní pořádně věnoval. Oproti fikčním výplodům spisovatelovy fantazie pak stojí skutečná postava jeho manželky Heleny (tradiční Svěrákova filmová partnerka Daniela Kolářová), která se cítí být přehlížená a Karla naopak ponouká k tomu, aby se namísto psaní věnoval jí. 

Nejvíce času Karel tráví nad příběhem o muži (Vojtěch Kotek), který se snaží sbalit nedobytnou mladou lékárnici (Tereza Ramba) – a protože se mu neosvědčí model nesmělého snaživce, přepíše svého protagonistu na šarmantního lamače srdcí a fotografa ženských aktů, jemuž každá podlehne. Ve druhém příběhu se zabývá ezoterickým automechanikem (Ondřej Vetchý), který předělává svou autodílnu na chrám přírodního léčitelství. A jeho třetí příběh se točí kolem zbožných manželů (Vladimír Javorský a Jitka Čvančarová), jimž dělá starost jejich dospívající syn (symbolicky truhlářský učeň) s Downovým syndromem (Martin Polišenský), a kteří doufají v zázrak, jenž by jej postižení zbavil. Všechny tyto Karlovy fiktivní postavy jsou přitom inspirované skutečnými osobami z jeho okolí – automechanikem, k němuž jezdí, lékárnicí, u níž si vyzvedává léky na srdce, nebo lidmi, které náhodou zahlédl na tramvajové zastávce. 

© Biograf Jan Svěrák / Tomáš Teglý

Snaha sjednotit několik povídek do jednolitého souvislého celku nicméně vyznívá dost problematicky a nahodile – nešťastně uchopenému provázání výše uvedených dějových linií totiž chybí jakýkoli řád i struktura. Jednotlivé povídky se prolínají s realitou bez ladu a skladu, kvůli čemuž je místy obtížné je od reality odlišit. Jejich autor do nich navíc chvílemi vstupuje i jako jeden z protagonistů, k čemuž dochází zcela nekoncepčně. Kromě postav z vlastních povídek se Karlovi obdobně zjevují i dva pracovníci pohřebního ústavu, které sice vídá ve snech, leč nic o nich nepíše. Nic moc ostatně nenapíše ani k povídce s automechanikem, která do filmu zanáší několik podnětných postav, ale jinak neobsahuje žádný dramatický oblouk a nemá ani závěr, natož pointu. Důslednější zakončení chybí i práci s leckterými motivy – kupříkladu linie, v níž se syn snaží vyprosit si u rodičů mobilní telefon, a pak se svým přáním sleví alespoň na novou čepici (nedostane ani jedno), vyloženě nikam nevede a je ve filmu naprosto plonková (a není sama). 

Značně podivně působí i to, že film namísto rozvíjení všech tří fiktivních příběhů pořádně rozvíjí prakticky jen jeden z nich (jistě ne náhodou zrovna ten o fotografovi a lékárnici, v němž figurují ženská nahota a postelové scény). Zbylé dva příběhy jsou opomíjené i kvůli tomu, že i sám jejich autor je oba staví na vedlejší kolej a pramálo se o jejich protagonisty zajímá (otázkou pak zůstává, proč by se o ně měl zajímat divák). Zanedbávané postavy Karel odsouvá na okraj zájmu dokonce i fyzicky – třeba zmínění zbožní manželé za ním pravidelně lezou oknem a dotíravě mu připomínají, že by měl s psaním jejich příběhu pokročit, leč on je opakovaně týmž oknem zas vyhazuje ven a místo toho se věnuje lascivním popisům milostných hrátek. To celý snímek redukuje na poněkud uslintanou historku o spisovateli, jemuž se přejedlo manželství s dlouholetou partnerkou, a tak utíká do vlastních literárních světů, v nichž může fantazírovat o svlékání mladých žen. 

© Biograf Jan Svěrák / Tomáš Teglý

Na úkor dvou ze tří povídek se pak snímek soustředí především na nepříliš idylické soužití Karla a Heleny, sestávající zejména ze vzájemného osočování (ona po něm každou chvíli něco chce a ruší ho ze psaní, on si jí zas málo všímá a zanedbává ji) a z výčitek, které si oba manželé sdělují u jídelního stolu či z oddělených ložnic. Vyřešení jejich svárů je však nakonec dosti neuspokojivé – Karlovo tápání v Heleniných nenaplněných tužbách skončí u odevzdaného přijetí toho, že tajům ženské mysli stejně porozumět nemůže (v čemž ho Helena sama ubezpečí), a nespokojené Heleně zas ke štěstí ve finále postačí to, že na ni Karel alespoň mluví (přestože na ni mluvil i předtím). Stereotypům se nevyhnuly ani leckteré postavy Karlových povídek, nejznatelněji v případě lékárnice, která se z odměřené ledové královny skokově mění nejprve v popletenou naivku a následně ve vášnivou hysterku. 

Kromě pravidel ohledně nakládání s fikčními liniemi ve filmu absentuje i jakýkoli rytmus vyprávění, což ze snímku dělá v kombinaci s až překvapivě rutinní a tendenční režií značně unaveně působící záležitost, která promarnila většinu potenciálu, jímž její hravě, nápaditě, zábavně a vtipně vyhlížející námět o spisovateli navštěvovaném vlastními výtvory na první pohled oplýval. Hravé a nápadité je Betlémské světlo ve skutečnosti jen sporadicky (ve svých nejlepších okamžicích připomíná tvorbu Wese Andersona, například když skupina skautů převáží vlakem za doprovodu hasičské hlídky lucerničku s betlémským světlem). Zábavné a vtipné však není skoro nikdy. Je jen sentimentální, melancholické, zahleděné do sebe a z komediálního hlediska je navíc i tonálně nevyvážené. Snímek variuje od práce s verbálním humorem a lehkým nadhledem, přes scény, v nichž jsou zejména posmutnělé motivy stárnutí, vážných nemocí či neradostných vztahů pojímány zcela seriózně, až po ojedinělé groteskové vložky, kdy třeba někdo legračně zápasí s vařením knedlíků. 

© Biograf Jan Svěrák / Tomáš Teglý

Humorem ostatně film oplývá pomálu, přičemž většinou jej generují průměrné až podprůměrné slovní hříčky, v horším případě pak občasné vulgarity. Opravdu podařeně a konzistentně vtipná je akorát pasáž, v níž se hlavní hrdina několikrát znemožní během zámecké exkurze, je však v celém filmu jediná. Humor je nicméně subjektivní, takže je klidně možné, že komolení vánoční koledy „Chtíc, aby spal“ do forem „Chtíč, aby spal“ nebo „Strýc, aby spal“, či Zdeněk Svěrák posílající někoho do prdele, bude někomu připadat srandovní a bude se u toho bavit. Nestačí však mít pro Zdeňka Svěráka a jeho tvorbu slabost a mít jej zaškatulkovaného jako synonymum pro „laskavý humor“. Ideální cílovkou Betlémského světla totiž jste až za předpokladu, že máte tendenci se opakovaně smát nebo alespoň usmívat u nevkusné karlovarské znělky, v níž se Zdeněk Svěrák zálibně šťourá v rozkroku své nahé sošky vatovou tyčinkou. 

Nejpozitivnější je tak na Betlémském světle jeho pojetí coby rodinného podniku, do nějž Jan a Zdeněk Svěrákovi vměstnali prvky, které jejich společnou tvorbu obvykle doprovázejí, a zapojili do něj i mladší generaci (střihačem filmu je Janův syn František Svěrák). I díky funkčnímu hereckému tandemu Svěrák-Kolářová snímek připomíná nejvíc ze všeho Vratné lahve, v nichž tematizování stáří a partnerských neshod také hrálo výraznou roli. 

© Biograf Jan Svěrák / Tomáš Teglý

Zde se k tomu všemu navíc přidává motiv stárnoucího autora a jeho současné tvorby, která působí již vyčpěle a staromódně, leč on v ní přesto stále pokračuje, byť s čím dál většími obtížemi a častými myšlenkami na smrt. Avšak i s touto rovinou, akcentující spisovatelovu autorskou krizi vyvolanou jeho věkem, uvadající představivostí, ztrátou kroku s dobou a neschopností své náhlé nápady nadále rozvíjet do celistvých zápletek (v čemž by mu třeba protagonisté jeho povídek mohli pomáhat, leč nepomáhají), se v Betlémském světle pracuje nedostatečně a téměř bez fantazie. Celková banalita trojice nedopečených povídek se tím dá ještě částečně omluvit, jejich nenápadité propojení s realitou ale už ne. 

Filmy Jana Svěráka bývaly významnými událostmi a zárukami kvalitních diváckých zážitků, v posledních letech se na nich však zásadně podepsala zhoršující se tendence. Nyní se Jan Svěrák propracoval v nejslabším filmu své kariéry až k podprůměru, v němž vynikají nanejvýš kamera Vladimíra Smutného, hudba Ondřeje Soukupa a místy i výkony snaživých herců. Už jeho předchozí film Po strništi bos, v němž také čerpal z otcova díla, budil rozpaky, leč alespoň si v něm zachoval zjevnou tvůrčí zručnost a schopnost zachytit jistou svébytnou poetiku, náladu a atmosféru. Betlémské světlo je oproti tomu filmem, jenž má blíže ke zcela tuctovým nepovedeným českým komediím, jakých vznikne každý rok několik, čemuž odpovídá i jeho bulvární reklamní kampaň, lacině propagující film přes nahotu Terezy Ramby.