Režiséra Václava Kadrnku, jenž zvítězil v roce 2017 v hlavní soutěži
filmového festivalu v Karlových Varech se snímkem Křižáček, inspiroval
pro vznik jeho nového filmu s názvem Zpráva o záchraně mrtvého hluboký
a nepříjemný osobní zážitek. Jeho otec se totiž před lety ocitl po mozkové
mrtvici v kómatu, ze kterého se probral až po několika dnech, přičemž si následně
pamatoval to, co mu Václav se svou maminkou říkali, když jej průběžně a
intenzivně navštěvovali v nemocnici. Prožité trudné chvíle nekonečného
čekání a nejistoty pak Václav Kadrnka přetvořil do filmu, který vypovídá o blízkosti
smrti, o tenké hranici mezi životem a smrtí, o tušení blížící se ztráty
milované osoby a snaze se s ní vyrovnat a o nutnosti neztrácet naději.
 |
| Zdroj fotek: CinemArt |
Hlavní protagonisty filmu tudíž tvoří matka a dospělý syn (Zuzana Mauréry a Vojtěch Dyk), kteří pravidelně docházejí za jejich manželem a otcem, jenž se nachází v po-operačním kómatu. Posedávají u jeho nemocničního lůžka a s jemnou naléhavostí se jej snaží probrat zpět k životu. Repetitivně mu opakují stále stejné věty a s jednoduchými instrukcemi mu do bezvládných rukou vkládají různé předměty, aby z něj vyloudili alespoň nějakou reakci či náznak vědomí. Sedí a čekají a sedí a čekají. Tato situace, opakující se po několik dnů, je prokládána zejména jejich bloumáním po dlouhých nemocničních chodbách, chůzí po schodech nebo sporadickou interakcí s doktory a dalším nemocničním personálem.
Výše uvedený odstavec přitom odpovídá zhruba z 90 procent celkové náplni filmu. Zpráva o záchraně mrtvého totiž zvolený námět o smrti a odcházení záměrně ohlodává na kost a dostává svému názvu v tom smyslu, že jde skutečně jen o zprávu, a to o zprávu mimořádně strohou. Pomaličku vyprávěný film na sebe vrší dokolečka se opakující dialogy a narativně vyprázdněné záběry. Záměrně odměřené a výrazově holé scény zachycuje s důrazem na faktickou věcnost v pečlivě komponovaných záběrech vyvedených ve značně zúženém vertikálním obrazovém formátu, v němž sice vyniknou portréty obličejů i táhlé nemocniční koridory, ale který jinak v podstatě slouží jediné vizuální metafoře, a sice když je tento formát v závěru naschvál významově narušen.
Kromě nestandardního rámování lze ocenit i umělecký záměr zprostředkovat
zpřítomňováním pomalu ubíhajícího času autentický dojem, jaký si lze odnést z čekárny
u doktora, a sladit asketické vzezření filmu se sterilním prostředím oprýskané
nemocnice, v níž se jeho děj odehrává. Pozoruhodný je i zvýrazněný motiv
mechaničnosti, zprostředkovaný kladením důrazu na přítomnost různých strojů (od
přístrojů udržujících muže při životě až po automat na kávu či mluvící výtah), do
nějž jsou ve výsledku zahrnuty o obě nevzdávající se postavy, které též odříkávají
čistě mechanicky jako roboti v pravidelných intervalech asi šest různých
replik stále dokola. Cokoli dalšího je však možné ze snímku vydolovat jen velmi
těžko. Film se sice pokouší docílit skrze nejrůznější jinotaje a výraznou
symboliku nějakého duchovního a transcendentálního přesahu, leč činí tak bez
jakékoli znatelnější substance.
Navzdory čerpání z osobní zkušenosti a pevné režijní ruky tak ze Zprávy
o záchraně mrtvého vznikl zcela neživotný a čistě akademicky a uměle působící
koncept, který má šanci zaujmout svým balancováním na hraně kontemplativní meditace
jistou okrajovou množinu festivalového publika, leč pro valnou většinu diváků
bude pravděpodobně představovat jen silně nevstřícnou a topornou podívanou, při
jejímž sledování bude převládajícím pocitem ubíjející nuda.
Žádné komentáře:
Okomentovat