Moonfall – Recenze – 40%

Režisér Roland Emmerich, tvůrce katastrofických filmů jako Den nezávislosti, Den poté nebo 2012, se vrátil po řadě let ke svému nejužívanějšímu žánru se snímkem Moonfall, v němž se Měsíc zničehonic začne spirálovitým pohybem přibližovat k Zemi, což dá lidstvu zhruba tři týdny, než dojde k jeho vstupu do zemské atmosféry a následnému ničivému smrtícímu nárazu. O záchranu světa se tentokrát pokusí především bývalý astronaut (Patrick Wilson), též bývalá astronautka a v současnosti vysoko postavená zaměstnankyně NASA (Halle Berry) a komický konspirační teoretik (John Bradley, známý ze seriálu Hra o trůny). 

Zdroj fotek: Bioscop

Vysvětlení toho, proč Měsíc najednou změnil svou trajektorii, je samozřejmě dementní, což ale v katastrofických filmech (nebo alespoň v těch od Emmericha) není nic neobvyklého. V případě filmu Moonfall je nicméně ta všeprostupující demence místy už přeci jen za hranicí soudnosti (třeba to, co tvůrci filmu vyvádějí s gravitací, vyloženě nemá obdoby). Hloupost nebo slaboduchost scénáře přitom v těchto filmech často vynahrazují a někdy částečně i omlouvají dechberoucí scény katastrofických destrukcí, v nichž figurují např. rozsáhlá zemětřesení, výbuchy sopek, obří tsunami, požáry, tornáda a zkáza velkoměst. Ani toho si ale ve filmu Moonfall příliš neužijete, jelikož potenciál škod, jaké by mohlo padání tříštícího se Měsíce a jeho úlomků směrem k Zemi způsobit, zůstal bohužel poměrně nevytěžen. 

V celém snímku jsou tak všehovšudy jen dvě obligátní tsunami, jedna kratičká scéna s ničením jistého amerického velkoměsta a pár malých zemětřesení kdesi v Coloradu (a místy problémy s nedostatkem kyslíku). Nic z toho vás do sedačky bohužel nezarazí. Třeba pouhé záběry Měsíce na noční obloze, který je desetkrát až padesátkrát větší, než je obvyklé, jsou ve výsledku o dost působivější než jakákoli jiná scéna, což je v katastrofickém filmu od Emmericha dost na pováženou. 

Je jistě pozoruhodné, že snímek Moonfall vznikal mimo systém filmových studií a je tím pádem nezávislým filmem (přičemž rozpočet okolo 150 milionů dolarů z něj dělá jeden z nejdražších nezávisle financovaných filmů všech dob). Přesto se však jeho děj i postavy odvíjejí od těch nejohranějších hollywoodských šablon. Rozvedený bývalý astronaut, jemuž byla před lety na krk hozena vina za chybu, jíž se ve skutečnosti nedopustil, a jehož nyní bude nutné odprosit, když se v době největší krize konečně prokáže jeho nevina. Jeho bývalá kolegyně, která se obviněním vyhnula a udělala kariéru v NASA, ale teď od něj zrovna potřebuje nutně pomoct, protože nikdo jiný by svou práci tak dobře neudělal. A vysmívaný konspirační teoretik, jehož mají všichni kromě několika pomatených přívrženců a jeho senilní matky za blázna, ale teď se všichni budou muset chytit za nos, když se ukáže, že měl ve všem od začátku pravdu. 

Právě to, že film hraje do karet konspiračním teoretikům, dává za pravdu jejich extravagantním hypotézám a zvedá jim sebevědomí tím, že z nich dělá netušené hrdiny a vizionáře, je na filmu možná tím nejhorším. V těsném závěsu je pak ohýbání katastrofického námětu o vesmírném tělesu řítícím se k zemi směrem ke zcela absurdním sci-fi pointám, v nichž ale beztak nefiguruje nic jiného než laciné rozdmýchávání strachu z nebezpečných technologií a ze zrádné umělé inteligence. Jinak si ale Roland Emmerich (a jeho dva spolu-scenáristé, včetně stálého spolupracovníka Haralda Klosera) nevymysleli nic nového, co by nebylo už tolikrát k vidění v jiných katastrofických filmech z 90. let a z přelomu tisíciletí, od rodinných smíření na poslední chvíli a hrdinských sebe-obětování až po armádní generály s prsty nad ovládacím pultem od nukleárních hlavic. 

V tomto směru vyznívá zvláštně akorát ta skutečnost, že prakticky žádná z postav nevnímá předpovězenou srážku Měsíce se Zemí jako potenciální konec světa a veškerého života na něm. Všichni jednoduše předpokládají, že když se na tu chvíli přesunou někam do hor nebo do podzemních krytů, tak že to nějak přečkají a pak bude zase dobře. Rozhodně bych ale Emmericha nepodezíral z toho, že tím chtěl jakkoli záměrně reflektovat apatii lidstva vůči globálním krizím a jejich rezignaci na snahu s nimi něco dělat (podobně jako tomu bylo v nedávném K zemi hleď!). Spíš za tím bude lenost a nedostatek snahy zkusit vymyslet něco jiného než to nejběžnější žánrové klišé. 

Jako spotřební žánrová zábava tak Moonfall obstojí nanejvýš díky svižnému a vesměs nepolevujícímu tempu vyprávění, jehož pravidelný rytmus je udáván neustálým přepínáním mezi různými narativními liniemi, nejprve mezi jednotlivými postavami a následně mezi událostmi na povrchu Země a událostmi ve vesmíru/na Měsíci. Solidní je i technická a triková úroveň filmu, byť umělost a digitálnost je z některých záběrů až příliš patrná. Z herců zanechává nejlepší dojem John Bradley, jehož sympaticky vyhlížející postava přináší do filmu jako jediná alespoň trochu použitelného humoru a funkčních emocí. 

Moonfall je takový Emmerich na půl plynu (nebo možná spíš na čtvrt plynu). Většina toho, co snímek obsahuje, už byla ve výrazně lepším provedení k vidění v jeho starších katastrofických filmech, přičemž tentokrát překvapí zejména absence výraznějších destrukčních scén či neochota pracovat s katastrofickým žánrem alespoň trochu inovativněji, než jak tomu bylo v minulých dekádách. Jako audiovizuální doplněk k jedení popcornu je nicméně Moonfall celkem snesitelný, když od něj nebudete čekat moc a budou vás bavit jeho až legračně tupé dialogy a postupně gradující okázalá vyšinutost.