Vřískot (Scream, 2022) – Recenze – 50%

Po smrti režiséra Wese Cravena, který natočil první čtyři filmy v sérii Vřískot, se pátého dílu ujalo režisérské duo Matt Bettinelli-Olpin a Tyler Gillett, zodpovědné mimo jiné za horor Zrození ďábla a za hororovou komedii Krvavá nevěsta, které nicméně pokračuje celkem důsledně v jeho stopách. Už první Vřískot byl slasherem, který si zároveň z tohoto hororového sub-žánru, jeho pravidel a jeho klišé humorně utahoval. Vřískot 2 si pak kromě toho utahoval i z filmových pokračování, Vřískot 3 si dělal legraci z trilogií a Vřískot 4 si bral na paškál remaky a rebooty, přičemž nový Vřískot nyní tematizuje pro změnu nostalgické návraty filmových sérií ke kořenům. Sám je proto něčím mezi pokračováním a předělávkou (postavy ve filmu používají přímo termín „requel“), a tudíž se nejmenuje Vřískot 5, ale jen Vřískot.

Zdroj fotek: Forum Film CZ

Ve filmu tím pádem sice figuruje několik nových postav (zhruba pětadvacetiletá hlavní hrdinka se svým přítelem, její náctiletá sestra a půltucet středoškolských spolužáků té sestry), avšak vrací se i několik protagonistů známých z předchozích dílů série (Courteney Cox, David Arquette, Neve Campbell), a celý film odkazuje k prvnímu Vřískotu nejen dějově, ale i skrze tytéž lokace a řadu citací. A v několika scénách se hrdinové filmu baví o nedávných hororech, současné krizi Hollywoodu a o několika zmíněných „requelech“, což se vztahuje i k samotnému Vřískotu. Jinak ale zůstalo téměř vše při starém – po městě Woodsboro opět pobíhá vrah v ikonické masce, který své oběti zabíjí výhradně nožem, a mimo to se film povětšinou věnuje takřka detektivnímu pátrání po vrahově totožnosti, přičemž vrahem ale může být vyloženě kdokoli, a jeho motivace může nabývat i těch nejabsurdnějších rozměrů. A když se díváte popáté na to samé, tak to zkrátka už nemá takovou šťávu. 

Hrdinové filmu sice v určité meta-rovině omlouvají film za to, že je pouhou recyklací již několikrát vyvařených schémat a motivů (což je), protože to přece oddaní fanoušci chtějí – a pomrkávají tak na diváky odkazováním na hardcore fanoušky, kteří milují první díly sérií a házejí špínu na pokračování, která nedostála jejich očekáváním, protože se příliš vzdálila ideálům oněch prvních dílů. A je možné, že fanouškům žánru a zejména fanouškům série Vřískot to opravdu bude stačit. 

Takto omšelý film, který divákům servíruje prakticky to samé, co jeho předchůdci, a nemá potřebu se v čemkoli odlišovat, ale těžko zachrání skutečnost, že jeho tvůrci si jsou jeho omšelosti vědomi a místy na to legračně poukazují. Stejně tak mohou hrdinové filmu donekonečna vtipně glosovat různá pravidla hororového žánru a všelijaké chyby, kterých se postavy v těchto filmech dopouštějí, ale co naplat, když se pak těchto chyb sami nedokáží vyvarovat. K tomu si přičtěte značné množství nesrovnalostí a nedostatků v návaznosti scén, když např. jedné postavě zmizí ze dne na den průstřel těla nebo když někdo vůbec nezaregistruje zvuk výstřelu z pistole uvnitř budovy, k němuž dojde o patro níž.

Vrcholem sofistikovanosti je scéna, ve které se vrah pomalu přibližuje k někomu, kdo se zrovna dívá na film, ve kterém se k někomu pomalu přibližuje vrah při dívání na film o tom, jak se k někomu pomalu přibližuje vrah. Není to žádný zázrak, ale i tak jde o zdaleka nejnápaditější scénu z celého dvouhodinového filmu, protože nic podobně meta-zábavného se ve zbytku snímku nevyskytuje. Filmové odkazy končí u postav se jmény Wes, Carpenter a Billy Loomis. Narážky na různé horory s přesahem přijdou vniveč, protože nový Vřískot sám hororem s přesahem není. Teoreticky by se jistě dala ocenit i sebe-parodická práce s fiktivní mnohadílnou filmovou sérii „Stab“, natočenou podle fiktivní knihy, napsané podle událostí, které známe ze série Vřískot, ale i ta figurovala už v předchozích dílech. 

Do jisté míry pořád dokáže bavit ona hra na hádání, která z postav je vrah, zatímco možnosti postupně ubývají. Jinak ale příliš nezvládají oslovovat ani nové (a nijak zvlášť sympatické) postavy, ani návraty starých známých, ani krvavé (leč nenápadité) vraždy. Neustálé ironické pomrkávání, odkazování, citování a tematizování sebe sama to zachraňuje jen občas, a celá ta práce s meta-úrovní filmu a s pravidly žánru navíc není dost vynalézavá nebo inovativní na to, aby film ospravedlnila jako něco víc než průměrnou jednohubku s konzistencí nastavované kaše.