Film Guillerma del Tora Ulička přízraků je adaptací stejnojmenného
románu spisovatele Williama Lindsayho Greshama, podle nějž vznikl snímek Ulička
přízraků již v roce 1947. Tento film noir byl nicméně ve své době
poznamenán pravidly tehdejšího produkčního kodexu, jenž určoval, co se ve
filmech smělo či nesmělo objevit, takže se nyní Guillermo del Toro (Hellboy,
Faunův labyrint, oscarová Tvář vody) rozhodl natočit novou verzi,
tentokrát již bez kompromisů.
 |
| Zdroj fotek: Falcon |
Po vzoru svého předchůdce však i nová Ulička přízraků oplývá charakteristickými prvky filmů noir, a to nejen stylistickými (specifická atmosféra a vizuální forma, vycházející mimo jiné z výrazné práce se světlem a stínem), ale i obsahovými (např. motivy amorálnosti a sexuality, ale též vypočítavosti a intrik). Příběh je zasazen do konce 30. a začátku 40. let minulého století a v jeho druhé polovině je okrajově zmiňována probíhající druhá světová válka. Přítomna je též klasická postava osudové svůdné ženy (tzv. femme fatale), která proradně přivábí hlavního protagonistu, pohybujícího se na hraně etiky, k účasti na zločinu.
Hlavním anti-hrdinou Guillermova krimi-thrilleru je muž s pochybnou minulostí (Bradley Cooper), jenž se dá do služeb cirkusové společnosti, kde si osvojí důmyslné triky a praktiky mentalistů (čtenářů myšlenek, spiritualistů a jasnovidců vyvolávajících zdání, že jsou nadaní nadpřirozenými schopnostmi). Zároveň se zamiluje do jedné z účinkujících (Rooney Mara), s níž po boku následně od cirkusácké komunity odejde a začne vlastní kariéru ve velkoměstě. Tam se však po čase seznámí též s tajuplnou a úlisně vyhlížející psychiatričkou (Cate Blanchett), která jej popostrčí a svede na scestí.
Vizuální perfekcionista Guillermo del Toro si až puntičkářsky vyhrál s retro atmosférou filmu, se stylovými rekvizitami, designem interiérů i exteriérů, s kamerou a svícením i s dobovými kostýmy postav, díky čemuž film vypadá opravdu nádherně a hned od prvních záběrů vyvolává silně působivý dojem. Zároveň se kultovní režisér rozhodl nikam nespěchat a dopřát si na vyprávění příběhu dostatek času (konkrétně dvě a půl hodiny), během nichž pečlivě, poctivě, a především pozvolna buduje jednotlivé postavy (včetně mnoha vedlejších) a jejich motivace, veškeré motivy, témata a chytře nachystané zvraty a všechno to precizně komponuje dohromady, aby mu to na konci krásně a elegantně zapadlo do sebe.
Nečiní tak ale dost konzistentně, jelikož zatímco třeba na velice dlouhé úvodní části z cirkusového prostředí (zaplněné nápaditými a vzhledově opojnými atrakcemi, což hračičku Guillerma del Tora určitě hodně bavilo) tráví čas na každém detailu, tak pak naopak neváhá jediným střihem přeskočit relativně dlouhé časové období, dle všeho poměrně důležité pro formování a změny v povaze hlavního hrdiny. Překousnout je třeba i to, že hlavní hrdina je vykreslen jako vypočítavý mistr klamu a přetvářky a znalec lidských povah a psychologie, perfektně schopný odhadnout prakticky kohokoli a obalit jej tenkými nitkami nenápadných lží, a přesto je scénářem nucen naivně důvěřovat, svěřovat se a skákat na špek jiným, kteří jsou stejní jako on.
Oproti pomalému tempu vyprávění a Guillermovu zvláštně selektivnímu přístupu
k tomu, co všechno je pro děj filmu důležité, však nelze mít žádné výhrady
k hereckým výkonům Willema Dafoea, Rona Perlmana, Toni Collette, Rooney
Mara, famózní Cate Blanchett a ani přesného Bradleyho Coopera, jenž se výborně
zhostil hlavní role na pohled možná charismatického, leč nesympatického a uvnitř
prohnilého chamtivce a manipulátora, který se stane přehnaně sebevědomým a následně
zajde až příliš daleko. Díky jeho dovedně vystavěnému příběhovému oblouku
obstojí Ulička přízraků jako moralitka, jako psychologické drama i jako vážný
thriller ze staré školy, využívající postupy a konvence filmů noir, leč prodchnuté
moderní filmařinou a také Guillermovou oblíbenou a provokativní tendencí neuhýbat
zrakem před násilím či brutalitou.
Žádné komentáře:
Okomentovat