Srdce na dlani je nová česká romantická
komedie od režiséra a scenáristy Martina Horského a producenta Tomáše Hoffmana,
kteří mají na kontě v tomtéž žánru mimo jiné i Bezva ženskou na krku
a megahit Ženy v běhu. Jde tedy o tvůrce, kteří zřejmě dobře vědí, co
touží vidět v kinech čeští diváci, kteří lační po oddechové filmové zábavě,
a v Ženách v běhu objevili zaručený recept na úspěch. Jejich základní
mustr, založený na propletení několika multigeneračních romantických zápletek,
které se všechny točí kolem členů jedné rodiny, se nyní pokusili zopakovat ve filmu
Srdce na dlani, dle jejich slov určeného „pro všechny, kteří věří na
lásku“. Na producentském záměru zrecyklovat osvědčenou šablonu a vytvořit tak další
komerční trhák přitom není nic špatného, pokud je výsledkem kvalitní a zábavný produkt.
Což ovšem není tento případ.
 |
| Zdroj fotek: CinemArt |
Lásku si tentokrát ve filmu najde jak ovdovělý důchodce Josef (Boleslav Polívka), který se seznámí s prodavačkou u stánku s kávou (Eliška Balzerová), tak jeho invalidní syn (Vladimír Polívka), jenž se zakouká do učitelky ve školce (Kristína Svarinská), rozvádějící se dcera (Jana Pidrmanová), o níž se začne znovu ucházet její bývalý nápadník ze sousedství (Matouš Ruml), i malý vnuk (Jenda Čadil), který se zamiluje do nové spolužačky ve školce. A láska pokvete i mezi čtyřnohými, protože jeden z hrdinů se v úvodu filmu ujme nalezeného psa, načež později zjistí, že jeho milovaná má doma shodou okolností fenku stejné rasy. Což není ani zdaleka jediná šťastná náhoda, k níž ve filmu dojde.
Tyto romantické zápletky jsou však ohlodané až na kost a v rámci scénáře, vytvořeného patrně cestou co nejmenšího odporu, působí mimořádně předvídatelně a banálně (a z hlediska emocí dost dietně). Všechny potenciální dvojice jsou hned krátce po začátku představeny, aby se v průběhu celého filmu mohly namlouvat a v závěru pak spárovat přesně podle očekávání. Neprožijí přitom ani žádné výraznější peripetie, ale jen malichernosti typu „žena snů už má jiného přítele, ale dlouho jim to patrně nevydrží“ nebo „žena nejprve romantickým gestům dlouho odolává, nicméně pak nakonec povolí“.
Všechny dramatičtěji vyhlížející zvraty, jako jsou náhlé infarkty nebo naznačená dopravní nehoda, se pokaždé ukáží být pouze falešnými vějičkami, které sice mají diváky na chvíli znejistět, leč jinak nemají jakkoli výrazněji narušit jejich pocit ze sledování filmu, který by měl být příjemný, pohodový a veselý, stejně jako šťastné konce, k nimž všechny příběhové linie snímku neochvějně směřují. Idylické vztahy tak ve výsledku hrdinům komplikují jen vedlejší postavy pozůstávající ze dvou nevěrníků a jednoho zlého pejskaře.
Na filmu Srdce na dlani nic nepůsobí vyloženě pokaženě, nepatřičně nebo trapně, zároveň v něm ale není nic, co by dokázalo zaujmout a upoutat. Kvůli své až přílišné jednoduchosti (a třeba i dokolečka se opakující návodné hudbě) snímek vyznívá jako líný a laciný pokus o ránu na jistotu, který se svou obsahovou prázdnotu snaží zamaskovat hvězdným obsazením, konejšivým hlazením po srsti a vykalkulovanými dojímavými prvky (jimž dominují smutné psí oči). Jeho dialogy přetékají naivitou a povedené gagy se objevují jen sporadicky (přičemž většinu jich má na svědomí bezelstně uvažující vnuk, který obohacuje fádní romance dospělých o bezprostřední poznámky a nevinný dětský pohled na věc).
Pochvalu si za sympatické výkony zaslouží snaživí herci i zvířecí protagonisté
a za veskrze solidní lze označit i většinu řemeslných aspektů filmu, které si jeho
tvůrci zřejmě uměli dobře pohlídat. Že by se jim ale po Ženách v běhu
podařilo vstoupit podruhé do téže řeky, se říct nedá.
Žádné komentáře:
Okomentovat