Kingsman: První mise (The King’s Man) – Recenze – 60%

Režisér, scenárista a producent Matthew Vaughn (Hvězdný prach, Kick-Ass) pojal akčně-komediální film Kingsman: První mise jako prequel k oběma svým starším snímkům Kingsman: Tajná služba (2014) a Kingsman: Zlatý kruh (2017) a vypráví v něm o tom, jak ona titulní britská nezávislá tajná špionážní služba Kingsman vlastně vznikla. V celém filmu, jehož děj je z valné většiny zasazen do období první světové války, je tak jeho hlavním hrdinou válečný post-koloniální veterán a anglický vévoda Orlando Oxford (Ralph Fiennes). Dále se v něm vyskytují především Orlandův čerstvě plnoletý syn Conrad (Harris Dickinson), kterého otec velmi chrání a brání mu vstoupit do vojenské služby, Orlandovo služebnictvo (Gemma Arterton, Djimon Hounsou) a mnoho historických osobností signifikantních pro začátek 20. století, od německého císaře Viléma II. (Tom Hollander v trojroli) po Rasputina (Rhys Ifans).

Zdroj fotek: Falcon

Pokud platilo, že film Kingsman: Zlatý kruh byl stejně dynamický, vtipný a nápaditý jako jeho předchůdce, oproti němuž byl navíc ještě zběsilejší a bláznivější, tak v případě filmu Kingsman: První mise došlo naopak k výraznému útlumu. Pořád jde o stylizovanou, hravou, vypravěčsky svižnou a zábavnou podívanou, leč celkově snímek působí o dost vážněji, ubylo v něm akce (která navíc není nijak zvlášť výrazná či vynalézavá a nevyniká ani z hlediska choreografie), a dokonce ubylo i humoru, jenž tentokrát stojí zejména na legračním přístupu k historickým osobnostem a na míchání skutečné a alternativní historie. A zároveň se jedná z celé trilogie o suverénně nejslabší kousek, a to převážně kvůli nevyladěné tonální různorodosti, hraničící až s krizí identity. 

Zatímco některé pasáže mají působit jako silně nadsazené akční dobrodružství (v němž si kladní hrdinové při tréninku neohroženě vystřelují pistolemi na vzdálenost dvaceti metrů nože z rukou, jen tak ze srandy), tak jiné sekvence mají atmosféru zcela seriózního a veskrze realistického válečného dramatu, které se snaží vyvolávat v divácích emoce a obavy o postavy. V kontrastu s tím jiné scény působí jako sebe-parodie (skoro všechny, v nichž se objevuje vulgární, obscénní, bisexuální, zvracející a s těžkým ruským přízvukem hovořící čaroděj Rasputin). Někdy se snímek pokouší působit dojemně, jindy zas připomíná zfilmovanou anekdotu. Kombinování různých stylů a balancování mezi akcí a emocemi přitom Matthew Vaughn vždy skvěle ovládal, a to i v obou předchozích Kingsmanech, tady však ty nekonzistentní nálady působí až příliš rozklíženě a takřka mezi sebou nespolupracují. 

Nápaditá režie Matthewa Vaughna se tentokrát projevuje spíše jen v jednotlivostech, mezi nimiž se skví hlavně jedna sekvence z válečných zákopů, jedna baletně-bojová potyčka a také jedna scéna, v níž byla při šermířském souboji kamera přidělána na čepel kordu. Místy je i docela vtipné, jakým způsobem se Vaughnovi podařilo naroubovat známé historické události na příběh hlavních hrdinů, kteří se tu a tam nachomýtnou k nějakému zásadnímu okamžiku, jako je atentát v Sarajevu nebo vstup USA do první světové války. To ostatní, tedy rodinné melodrama o vztahu syna a otce, je oproti tomu navzdory snaživému výkonu Ralpha Fiennese veskrze všední a nevýrazné. 

Co pak v režisérově filmografii nezvykle vyčnívá svou podprůměrností, je scenáristická práce s hlavním záporákem, který v podstatě jen pase kozy na jakési skalní vyvýšenině, a přesto se mu podaří omotat si kolem prstu největší důvěrníky a rádce nejvlivnějších světových mocnářů a vytvořit spolu s nimi obrovské tajné spiknutí, zodpovědné za vypuknutí války. Zároveň ale vinou několika chatrných scenáristických berliček dělá všechno proto, aby ono spiknutí i jeho tajný úkryt mohly být snadno odhaleny. 

Zatímco každý předchozí film Matthewa Vaughna představoval unikátní, osvěžující a výjimečnou událost (a Kingsman: Zlatý kruh byl alespoň solidním pokračováním vynikajícího prvního dílu), tak Kingsman: První mise těmito přívlastky neoplývá. Avšak přestože jde o zatím nejméně povedený režisérův počin, tak stále není pod hranicí průměru a představuje ucházející zábavu, která zklamává hlavně v tom, jak moc to v ní na Vaughnovy vysoké standardy skřípe.