Matrix Resurrections (The Matrix Resurrections) – Recenze – 60%

Původní Matrix z roku 1999 se stal jedním z nejvlivnějších filmů moderní kinematografie, přišel do kin v době největšího rozkvětu digitálních technologií a otevřel dveře 21. století, éře počítačů a internetu. Uchvátil tehdy nejen svou revoluční formou, kombinující řadu filmařských stylů, ale i progresivním příběhem, v němž se celý svět a každodenní realita ukázaly být pouhou počítačem generovanou virtuální iluzí, což se dočkalo nejrůznějších analytických výkladů.

Zdroj fotek: Vertical Entertainment

Osud hlavního hrdiny Thomase Andersona alias Nea byl již mnohými interpretován mimo jiné jako náboženská metafora o vyvoleném spasiteli, jako antisystémové poselství o nutnosti odpojit se od stereotypního a ubíjejícího konzumního života, i jako varování, že i my žijeme uzavřeni v Matrixu, ať už ve smyslu konspiračním (realita okolo nás není skutečná) nebo duchovním (sami se omezujeme ve vlastním rozvoji našimi myšlenkami, strachy a předsudky). Kromě filosofických přesahů byla podrobně rozebírána také jiná díla, která režiséry a scenáristy Matrixu, sourozence Wachowské, inspirovala k jeho natočení, od kyberpunkových japonských anime po hongkongské bojové akční filmy. 

Dvojice pokračování Matrix Reloaded (2003) a Matrix Revolutions (2003) pak sice nadále rozvíjela mytologii fikčního světa Matrixu a dokončila hrdinovu symbolickou pouť za určitou formou mesiášského přerodu, leč oproti svému zlomovému předchůdci působila již poněkud těžkopádně, vypravěčsky méně sevřeně, po dialogové stránce blábolivě a v důsledku vyššího rozpočtu a znatelnějšího množství digitálních triků i dost stylově odlišně. Čtvrtý díl s názvem Matrix Resurrections přichází do kin 18 let po premiéře dílu třetího, přičemž je stylově opět hodně odlišný, nicméně i tak pokračuje v rozvíjení mytologického zázemí celé ságy. 

Thomase Andersona (Keanu Reeves) tentokrát zastihujeme coby oslavovaného herního vývojáře, jehož největším úspěchem je právě trilogie Matrix, tak jak ji známe. V kavárně Thomas dlouhá léta pokukuje po neznámé ženě se dvěma dětmi (Carrie-Anne Moss) a dochází za terapeutem (Neil Patrick Harris), jemuž se svěřuje se svými pocity o nereálnosti okolního světa, a který mu na to předepisuje modré pilulky. Pak se ale z Thomasova experimentálního herního modulu vyloupne nový Morpheus (Yahya Abdul-Mateen II) s tím, že Thomas skutečně žije v iluzi. A dá mu naopak červenou pilulku, aby mohl svou mysl konečně otevřít a prozřít. 

Stejně jako před lety u Matrix Reloaded a Matrix Revolutions se nyní mohou i u tohoto pokračování vést dlouhé diskuze nad tím, jestli bylo jeho natočení opravdu nezbytné a nakolik se jedná o vydařený počin. Čtvrtý Matrix bude bezesporu přijímán rozporuplně, neb jeho potenciální kvality a důvody ospravedlňující jeho existenci vycházejí především z toho, že jde o film vypravěčsky pozoruhodný, filmařsky odvážný, v kontextu sequelů slavných filmových sérií hodně netradiční a svým přístupem k sobě samotnému a k celému matrixovskému fenoménu, v jehož stopách se veze, prakticky ojedinělý. Smíšené reakce lze očekávat i s ohledem na to, že Matrix Resurrections nepůsobí moc jako naplnění od začátku do konce detailně promyšlené autorské vize, ale spíš jako tak trochu natruc sesmolený film, který se místy snaží být chytrý a sofistikovaný, jen aby se neřeklo. 

První zhruba třetina snímku přitom působí velmi svěže a inovativně – režisérka Lana Wachowski (která film napsala a natočila sama, bez své sestry) v ní mimo jiné reflektuje i samotný vznik filmu, a sice ve scéně, kdy je Thomas Anderson konfrontován svým šéfem s tím, že bude nutné pracovat na dalším dílu jeho slavné videoherní série, ať už se mu to líbí, nebo ne. Matrix Resurrections v důsledku toho přistupuje k sobě samému jako k určité formě zábavního média a stává se tak de facto podvratným meta-filmem, který tematizuje a ironizuje sám sebe i své předchozí díly a zároveň nechává své postavy promlouvat o pocitech a očekáváních vlastních diváků. 

Po příchodu Morphea však tato rovina příběhu vezme za své a z filmu se stane víceméně standardní, tuctový a dějově nijak zvlášť zajímavý sequel, který navíc trpí na spoustu vypravěčských děr, vnitřních nesrovnalostí a nejasností. Nejprve jsou s jistou dávkou nostalgie znovu přehrávány, recyklovány a variovány pasáže známé z prvního Matrixu, načež se děj překlopí do klišovité sci-fi romance, o nic méně nostalgické. Je přitom zřejmé, že tato vztahová linie s hlavními hrdiny původní trilogie, byť emočně překvapivě poněkud vyprázdněná, byla režisérce osobně bližší než další vynucený ponor do fikční mytologie Matrixu, jehož další rozvíjení působí rozklíženě a nedopečeně. Spousta scén je utopena v předlouhých vysvětlovacích monolozích a zaplavena slepými uličkami, ve kterých postavy kupříkladu začnou najednou kdovíproč debatovat o pěstování jahod nebo bojovat s jakousi náhodnou skupinou vyvrhelů, a během nichž jsou zbůhdarma představovány všelijaké vedlejší postavy, které ale v příběhu víceméně nesehrají žádnou významnou roli a znovu se již nikdy neobjeví.

Nejslabší složkou filmu jsou však jeho žalostné akční scény, které působí jako z toho nejrutinnějšího akčního filmu, a jimž kromě efektnosti a přehlednosti schází i jakákoli výraznější choreografie, díky níž byste si je alespoň zapamatovali. Z tohoto hlediska dojde v celém filmu asi tak na pouhé dva nebo tři dobré nápady, jinak ale úroveň akčních sekvencí odpovídá tomu, že Matrix Resurrections je svým způsobem zdviženým prostředníčkem vůči Hollywoodu a konzumnímu zábavnímu průmyslu i diváckým očekáváním. Zároveň se ale přinejmenším ve své druhé polovině stává přesně tím, čím sám opovrhuje, čímž pádem by mu v zásadě prospělo víc, kdyby zůstal po celou dobu v oné sebereflektující, komorní, hravé a myšlenkově podnětné meta-rovině, nakousnuté v první třetině. 

V rámci digitální podstaty celé série víceméně dává smysl pojmout její nový čtvrtý díl jako „restart systému“ a doplnit jej o moderní upgrade, který film zásadně odlišuje od těch předchozích, a to jak atmosférou, tak i formální stránkou (např. už se nepracuje se zelenými filtry). Výsledná realizace nicméně přesto plodí řadu pochyb. Za plně uspokojivý a adekvátně zdařilý počin, srovnatelný s trojicí předchůdců, bude film Matrix Resurrections považovat asi jen málokdo. A spíš než po akci lačné diváky, odkojené současnými blockbustery, má snímek potenciál oslovit přemýšlivější fanoušky, kteří Matrix oceňují více pro jeho myšlenkovou hloubku než pro revoluční technické zpracování (přičemž pro orientaci v ději je nezbytně nutné vidět všechny tři předchozí díly). 

Nejlépe lze totiž Matrix Resurrections ospravedlnit jako konceptuální film, jenž postupně prezentuje různé a stylově odlišné beta-verze toho, jakým způsobem by se dalo na trilogii Matrixu navázat, a spojuje je do jednoho vypravěčského celku. Doporučit jej tak lze ne nutně pro jeho veskrze proměnlivé a diskutabilní kvality, ale pro jeho pozoruhodnou, netradiční a podnětnou narativní formu.